Jak cestovat po Ekvádoru? Jednoznačně autobusem. Je to nejrozšířenější způsob dopravy, jezdí často, je neuvěřitelně levný, pohodlný a ještě zkouknete nějaké ty filmy. No, dnes tedy cestou do Baños pouštěli příšernou hovadinu, ale on v Ekvádoru stejně nejlepší program běží za oknem. Díky dramatičnosti krajiny a nadmořské výšce zažijete v autobuse to, na co jinak potřebujete letadlo. Cestujete mezi mraky. Vystoupáte do nich a vyjedete i nad ně.
Do Baños se mi původně nechtělo, mrzelo mě, že jsme nemohli strávit víc času nahoře na Cotopaxi couráním po parámu a nechtělo se mi někam se plácat jen kvůli teplým pramenům.
Baños jsou ale víc. Je to docela malebné městečko v údolí zaříznutém mezi strmé horské hřbety. No a nad těmi horskými hřbety je ohromný a ohromující aktivní vulkán Tungurahua (5016 m n. m.). Je krásný, ale taky nebezpečný, proto jsou po městě i v mapách značeny únikové cesty, jako v tunelu. A krom vizuální stránky skýtá život na úpatí vulkánu i bonus v podobě teplých pramenů, které Baños vyvěrají. Baños jsou, jak už název napovídá, lázněmi s termální vodou, kde se můžete skvěle osvěžit. Však je to přímo agua santa! Kromě toho nabízí město příležitosti k atraktivním vycházkám, ale i túrám po okolních horách.
Nejdřív jsme se osvěžili v kavárně. Vynechali jsme ty super turistické na náměstí plné gringos, vedené v evropském stylu, a po cestě jsem zapadli do sice taky trochu netradičního, ale mnohem příjemnějšího prostředí kavárenského antikvariátu. Ke kafi tu byly výtečné sušenky, stálo tradiční dolar a navíc… ano, tady jsme poznali manu. Na stůl nám kavárnice přinesla cukřenku s třtinovým cukrem a druhou cukřenku s podobně hnědou hmotou s tím, že to je panela. Sežrali jsme snad půl té cukřenky v rámci „ochutnávání“ a pak si nechali vysvětlit, že panela je úplně nejsurovější první frakce, která vzniká při výrobě třtinového cukru. Je výborná! Ano, několik kilo si jí na konci našeho putování nakoupíme s sebou.
Vylezli jsme jen kousek nad město a pak slezli kolem kýčovité a omšelé sochy Panny Marie zase dolů, abychom se plácli na chvíli do horké lázně. Koupele El Salado mi připomněly lázně z Cesty do fantazie. Most přes řeku a za ním bazény s horkou vodou. Schodiště k řece, osvěžující ledová voda, masáž na splavu, Kneippův chodník na říčních kamenech. A my jako bohové sestoupivší z hory jsme také smyli únavu, bahno a sopečný prach. Lázně jsou prvním místem, kde jsem byl zvýhodněn jako plešoun. Nemusel jsem si pořizovat koupací čepici, která je jinak povinná, ale zase ji mají i v barvě ekvádorské trikolóry – žlutá, modrá, červená.
A večer už nás čekal autobus směr Riobamba, Riobamba, Riobamba… jak vykřikuje prodejkyně jízdenek na nádraží. Mimochodem, velmi ochotně nám ve svém prodejním kutlochu uschovala po dobu našeho pobytu v Baños krosny, abychom s nimi nemuseli štrádovat po městě. Navíc já bych s báglem ten šílený krpál nahoru nad město nevylezl.
Z Baños do Riobamby je to zase nádherná cesta. Na chvíli se nám ukázala Tungurahua v celé své kráse věnčená mraky, následně El Altar ozářený oranžovým večerním sluncem, a těsně před cílem i Chimborazo, které roste až do nebe.