Barokní jam session u Šimona a Judy, která obsahovala všechno, co mám rád: starou muziku (už je to skoro 300 let), folklór a jazzové prvky. Že si folklór rozumí z jazzem píšu pořád. Že folklór inspiroval už před staletími, je nasnadě.
Zkrátka před Janáčkem lezli i jiní po horách a vsích střední a východní Evropy, zírali na virtuozitu lidových muzikantů nebo kočovných “cikánů” a zapisovali si nápěvy a plnili sbírky. Tak nějak asi vznikly sbírky Anny Szirmay-Keczer nebo sbírka z Uhrovce, které dokumentují baroko v Uhrách. Ti kteří tuhle muziku virtuozně hráli ji většinou zapsat neuměli, protože neznali noty, ale naštěstí se k těmhle muzikantům dostali ti, kteří notovým zápisem vládli, sami komponovali a hudbě opravdu rozuměli. Ti muziku zapsali, někdy přidali něco svého, jindy se nechali inspirovat. Lidová muzika je docela konzerva, čas tu nehraje moc roli, a tak se při jejím hraní snadno vedle sebe ocitne cimbál a viola da gamba a k tomu, rozjet pěknou jam session, potřebujete už jen virtuózní muzikanty.
Il suonar parlante orchestra pod vedením vynikajícího gambisty Vittoria Ghielmiho, cimbál rozeznělý Marcelem Comendantem a housle v rukou Stano Palúcha, to je ideální dispozice pro skvělý večer s barokem, jak by ho mnozí z vás nečekali. Přidáte ještě barevně krásný, žel trochu slabší, hlas Graciely Gibelli a je to nádhera. Jen ty židle u Šimona a Judy jsou spojené tyčí, takže se nedá vyklidit parket a musíte si jen podupávat.
U mne na počátku téhle objevitelské cesty stojí koncert Hanacco americano z června 2018. Tam se Collegium Marianum (ano, i tehdy s vynikajícím cimbálem Marcela Comendanta) vydalo na objevitelskou výpravu hudebních inspirací až do Jižní Ameriky. Už tam zněla Telemannova Hanaquoise inspirovaná melodiemi z Hané.
Kromě Ghielmiho souboru se objevování pokladů uherských sbírek věnuje třeba i Miloš Valent s Holland baroque na albu Barbaric beauty z roku 2011, nebo potom se Solamente naturali na albech věnovaných právě písním z Uhrovce nebo sbírce Anny Szirmay-Keczer.
Nejlepší je ale slyšet to naživo, protože na alba se často nedostanou ty výtečné improvizace z koncertu a také při poslechu neuvidíte to nadšení a radost s jakou muzikanti (spolu)hrají, jak si přehazují melodii, jak střídají autentickou melodii s improvizací.
Gypsy baroque | Il suonar parlante orchestra | Kostel sv. Šimona a Judy, 21.1.2020
Vittorio Ghielmi – umělecký vedoucí
Marcel Comendant – cimbál
Stano Palúch – lidové housle
Alessandro Tampieri, Flavio Losco – housle
Laurent Galliano – viola
Riccardo Coelati Rama – kontrabas
Shalev Ad-El – cembalo
Graciela Gibelli – zpěv
*******
Ozvěny Hanacco americano | Táborský triptych 2018
Hudba je Boží dar. Má úžasnou vlastnost. Spojuje. Napříč časy i místy. Ne nadarmo se v krásné Smetanově písni na slova Vítězslava Hálka zpívá, že nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejme lidem zpěv. Na rozdíl od sportu, jehož spojování má své limity v soupeření, které přináší, hudba je všeobjímající, může spojit i velmi rozdílné a hojí bolesti.
Myslím, že včerejší koncert Hanacco americano v Táboře byl toho důkazem. Collegium Marianum dokázalo propojit Moravu s Jižní Amerikou, vnešené náboženské hymny s prostotou lidové písně. Zněla hudba především barokní ze 17. a počátku 18. století. Baroko v hudbě Jižní Ameriky je v posledních letech hojně objevováno a hráno na koncertech staré hudby. Je spojeno zejména s působením jezuitského řádu, s dobou tzv. redukcí, s dobou rozsáhlé evangelizace jihoamerického kontinentu. A jakkoli ta doba nebyla jistě harmonická, hudba tady prostředkovala jednotící prvek, v němž měly své místo i radost, tanec a veselí. Podobně, jako jsem nedávno psal o hudbě vzniklé v Terezíně za doby ghetta, hudbě navzdory.
Prvky indiánské kultury pronikaly do ryze evropských barokních melodií a zanechaly v nich nesmazatelné stopy. Stejně tak hanácká lidová muzika už v 17. a 18. století otiskovala své stopy do děl takových klasiků, jakými byli Georg Philipp Telemann.
A tady už se začínají splétat nitky do krásného gobelínu, který utkal soubor Collegium Marianum pro první koncert dalšího ročníku Táborského triptychu. Vezmete nit jihoamerickou, vezmete nit hanáckou, necháte se inspirovat zvukomalebností kečuánštiny v mariánském hymnu HANACpachap cassicuinin a osnova je na světě. Pak už nic nebrání tomu, abyste vpletli hanácké inspirace z díla P. Kristiana Gottfrieda Hirschmentzela nebo samotného velkého Georga Philippa Telemanna. Případně melodií známé písně “Vyletěla holubička ze skály” vyšili vánoční pastorelu Martina Schmida, švýcarského jezuity působícího v Bolívii. Zda byla dřív holubička nebo pastorela už můžeme jen spekulovat. A Schmid není jediný, kdo holubičku použil. Je třeba i ve sbírce Hungarici Saltus a Dionisio z roku 1730. Je to podobné jako se Smetanovou Vltavou, jejíž melodie je prokazatelně patrná třeba ve staré italské písni La Mantovana.
Nitky gobelínu mohou samostatně působit nesourodě a jen skutečný mistr z nich dokáže utkat správný vzor, jímž se pak oko může těšit. Stejně to platí i v hudbě. Pro mne je mistrem tohoto žánru Jordi Savall, který z hudby rozličného původu dokáže vytvořit působivou kompozici s poselstvím.
Včerejší koncert v Táboře byl vpravdě Savallovský. Collegiu Marianu se podařilo vtipně a s grácií propojit zdánlivě nepropojitelné, přinést momenty dojetí (třeba u krásné mariánské lidovky o Kopecké a Hostenské Panně Marii), ale i téměř roztančit kostel při peruánské melodii Cachua serranita nebo při menuetu z Concerta IV. Jana Josefa Ignáce Brentnera, jehož hudba se sice hrála i v Jižní Americe, ale on sám nikdy nevytáhl paty z Čech. Závěrečná píseň koncertu navíc ukázala, jak dobře si žánr klasiky a lidovky rozumí s jazzovými inspiracemi.
Collegium Marianum | Hanacco americano
Jana Semerádová, flétny
Vojtěch Semerád, barokní housle a zpěv
Jiří Sycha, barokní housle
Marcel Comendant, cimbál
Ján Prievoznik – violon