List první: Reykjavík

Harpa, Reykjavík

Island. Dnes jsme měli štěstí na počasí. Slunečno, i v deset večer slunce stojí docela vysoko. Od Reykjavíku jsem moc nečekal, ale křivdil jsem mu. Úžasné město. Chybělo by mi tu pořádné léto, ale jinak to musí být na život fajné. Na to, jak je těžké tu něco vypěstovat, je město zelené. Jasně, je jiné než na co jsme zvyklí ve střední Evropě, ale to nevadí. Pěkná čistá architektura, krásné promyšlené veřejné stavby. Klid. Zahrádky v centru. A místní téměř v letních šatech. Čas na grilování, posení u kávy, samozřejmě venku. Je krásně, tak budeme chodit po ulici a rozdávat ovoce, protože všechno se začíná zelenat…

 

List druhý: Všechno tvořím nové

Přesun z hlavního města na venkov. Reykjavík je sice příjemný, ale na Island se jezdí hlavně proto, že je to úchvatný kus světa ve stádiu zrodu. Hodí se naň biblické „všechno tvořím nové“. Dnes výšlap od moře k výšinám mezi ledovce Eyjafjallajökul a Mýrdalsjökull.

List třetí: Telata

Úplně bych zapomněl na jazykovědné okénko. Ledovce nesedí jen na vrcholech sopek, tečou do údolí, to víte. Ale jestlipak víte, co dělají, když se z nich dole ulamují kusy a padají do jezera? Telí se. A to i v angličtině.

List čtvrtý: Ostrovy západních mužů

Jestli včerejším živlem byla voda (včetně podoby sněhu, ledu a vodní tříště, tak dnes dominoval vzduch. Ovšem žádný ranní vánek, ale vichr, který nás téměř připlácnul k zemi. Protože zima byla letos na Islandu dlouhá a tuhá, jsou stále uzavřeny cesty ve vnitrozemí. Duhové hory jsou uzavřeny, na brody na F249 jsme si netroufli, tak jsme vyrazili po druhém břehu. Krása, ledovcová řeka, sopečná pole, ale hlavně vichr. Odpoledne pak hurá na Vestmannaeyjar neboli Ostrovy západních mužů. Domov větru proslavený zejména výbuchem sopky v roce 1973 (tehdy hrozilo zničení jediného přístavu, který se však podařilo zachránit odkloněním lávového proudu.) Takový vichr jsem ještě nezažil. Kdyby tam byly regulérní stromy, jistě by byly polámané, jenže když jste strom na Islandu a ostrovech, tak jste na vichr připraveni. A místní jsou jako stromy, děti si hrají venku, dospělí natírají plot. Je však pravda, že na jižním konci ostrova se ani nedalo vylézt z auta. Snad proto jsme šli pěšky … no dobře, pokoušeli se jít, plazit … a papuchalky jsme stejně neviděli, na skaliska to zkrátka nešlo.

List pátý: Nejen gejzíry

Hraunfossar

Dnes tradiční „must see“ lokality. Skálholt, Geysir, Gullfoss, þingvellir. Všechny jsou oceňovány zaslouženě. Dobrá, Skálholt stojí trochu stranou, není atraktivní vzhledem, ale obsahem. Je to nejstarší biskupství na ostrově, od roku 1056, společně s biskupstvím v Hólaru. Dnes už sídlí biskupové v Reykjavíku. Nicméně tato dvě starobylá místa mají stále svůj význam a jsou spravována pomocnými biskupy. Momentálně mají na Islandu biskupku (další kladný bod). Zdejší kostel nepůsobí zvenčí nijak okázale, ale uvnitř je krásný. Ano, opět vyzdvihnu čistotu interiéru a světlo.
Geysir dal název všem gejzírům, takže je jasné, co tam je. Starý Geysir už tryská jen sporadicky, ale slušně ho zastupuje Strokkur (vždy po několika minutách až do výšky 25 m). Nejhezčí je stejně bublina na začátku erupce.
Kousek od Geysiru je na řece Hvítá zlatý vodopád Gullfoss, dvě mohutné kaskády v zaříznutém kaňonu. Na vodopád vás krom cedulí a parkoviště může upozornit nanejvýš vodní tříšť, nečekali byste ho.
V místě, kde se trhá Evropa a Amerika, sněmoval nejstarší „parlament“ Alþing. A musím říct, že krásnější místo ke sněmování si vybrat nemohli. Úchvatné! Silné!
Dost však bylo slunce, je třeba přepnout do islandského módu počasí, proto jsou dnešní fotky … ehm … zamlžené. Dobré pro test všech těch membránových textilií. A také pro test geotermálního koupaliště na břehu jezera Laugarvatn. Luxus. Opět obdivuhodný příklad architektury, přitom pokorný, skvěle zapojený do terénu, funkční.

List šestý: Jökulsárlón

Útržek z cestovního deníčku. Zpožděný.
Tento krátký příspěvek je nejlépe začít parafrází Kornélia Hakla z Hello Dolly: „Ano, viděl jsem ledovce už před tím, ale dneska jsem se s jedním potkal.“ Je velký jako kráva a má spoustu telátek. Berte to jako příspěvek k debatě o telení. Obraz zdaleka nevypovídá o skutečnosti a ani slov se mi nedostává. Je to jen odlesk… jdete a zíráte, scenérie se mění ve slunci, led je bílý, modrý, černý, jezero odráží oblaka, hory, ledovec, ve slunci se mění v tekuté zlato. Turisté odjeli a slyšet je jen voda a praskání ledu…

List sedmý: Loučení

Černá pláž, Vík

Přestože na Islandu jsou dny dlouhé a slunce vlastně nezapadá, naše výletování je u konce. Za těch pár dnů jsem pochopil, že Islandu lze propadnout. Na Jokullsarlonu jsme potkali fotografku z Maďarska, která přijela na Island fotit a už tam zůstala. Ani po kilometrech projetých a prochozených lávovými poli, přes Šmakovy pustiny (černá pole škváry, písku a kamenů nahrnutá ledovci a formovaná bez ustání ledovcovými řekami), zelenými pastvinami, kde ovce a koně šplhají na svahy rozervané vodopády, lány lupiny (Lupus nootkanensis), kolem puklin, skal, balvanů a lesů (původních březových, vysazovaných borových a topolových), se mi zdejší krajina neomrzela. Jak řekla Kačena, člověk je tu tak rozhozen do krajiny, ale hlavní roli tu hraje příroda (a pozor, rozhodně jsem dalek jakéhokoli dualismu: příroda vs. člověk). Island je země plná dynamiky, kde živly utvářejí krajinu a ta je dále tvarována životem. I Šmakova pustina je při bližším pohledu dobývána a přeměňována plazivými vrbami, bochánky silenek, trávniček, kohoutků, mochen, mechů, ostřic a jiných travin. Vše v pohybu, tam kde včera byla poušť, může být lesík, tam, kde byl lesík může být průrva, suťovisko, lávové pole. Stejné je to s počasím (i když my měli štěstí), během dne vystřídáte slunce, déšť, vichr a snad i sníh (na ledovci).
Island je ve všech směrech mimořádný a bude mi chybět.