Přehnaně realistická, ale velmi promyšlená a dokonale fungující scéna nového berlínského nastudování Rusalky v první polovině večera (záměrně nepíšu o jednáních, protože s těmi nakládá režie volně) nenechává příliš prostoru divákově představivosti. Ano, k dokonalosti výjevů tu občas opět chybí, aby postavy odcházely správnými dveřmi. Na tuhle režijní nedůslednost jsem háklivý, u dokonale detailu věrných scén dvojnásob. Nicméně jinak je to filmový výjev bez chyb.
Sledujeme nájemní dům kdesi v Berlíně. Podle výhledu z terasy ve střešním apartmánu by znalec této metropole jistě určil i přesnou čtvrť, kde se děj odehrává. Na nebi občas proletí holub, plynule zde ubývá denního světla. Filmová režie a promyšleně vystavěná scéna umožňují vyprávět děj opery zcela plynule bez přerušení pro nějaké scénické přestavby. Snad i proto není dodrženo členění na dějství tak, jak je Kvapil s Dvořákem plánovali. Představení by se klidně mohlo odehrát i bez přestávky, kdyby…
Pokračovat ve čtení „Rusalka aneb Z tajemné biologie úhoře“