Rusalka aneb Z tajemné biologie úhoře

Přehnaně realistická, ale velmi promyšlená a dokonale fungující scéna nového berlínského nastudování Rusalky v první polovině večera (záměrně nepíšu o jednáních, protože s těmi nakládá režie volně) nenechává příliš prostoru divákově představivosti. Ano, k dokonalosti výjevů tu občas opět chybí, aby postavy odcházely správnými dveřmi. Na tuhle režijní nedůslednost jsem háklivý, u dokonale detailu věrných scén dvojnásob. Nicméně jinak je to filmový výjev bez chyb.

Sledujeme nájemní dům kdesi v Berlíně. Podle výhledu z terasy ve střešním apartmánu by znalec této metropole jistě určil i přesnou čtvrť, kde se děj odehrává. Na nebi občas proletí holub, plynule zde ubývá denního světla. Filmová režie a promyšleně vystavěná scéna umožňují vyprávět děj opery zcela plynule bez přerušení pro nějaké scénické přestavby. Snad i proto není dodrženo členění na dějství tak, jak je Kvapil s Dvořákem plánovali. Představení by se klidně mohlo odehrát i bez přestávky, kdyby… 

Rusalka, Staatsoper unter den Linden | foto: Gianmarco Bresadola, zdroj: Staatsoper unter den Linden
Pokračovat ve čtení „Rusalka aneb Z tajemné biologie úhoře“

Snění ve Werichově vile

Uhel v ruce umělce, úlomky padají na podlahu. Uhlem zamazaná bosá chodidla, uhlem zamazané dlaně i tváře. Uhlem vytvořená maska, uhlem malovaný rubáš…

Jak působivé a nečekané překročení z masopustní radosti do popelce. Jak působivé překročení z městského života Francie do Château Petrkov nr. 13. 

Klára Trojanová a Martin Dvořák | foto: Oskar Stolín, zdroj: ProART
Pokračovat ve čtení „Snění ve Werichově vile“

Samson a Dalila

Jednou se pak zamiloval do jedné ženy v údolí Sorek. Jmenovala se Dalila. Přišli za ní filištínští vládci a žádali ji: „Sveď ho a zjisti, v čem je ta jeho veliká síla a jak bychom ho mohli přemoci, spoutat a zkrotit. Každý z nás ti dá jedenáct set šekelů stříbra.“

Soudců 16: 4-5

A když byli v nejlepším, řekli: „Zavolejte Samsona, ať je zábava!“ Zavolali tedy Samsona z vězení, aby je bavil. Když ho postavili mezi sloupy,  Samson požádal chlapce, který ho vedl za ruku: „Nech mě sáhnout na sloupy, které drží tenhle chrám. Chci se o ně opřít.“  Chrám byl plný mužů i žen. Byli tam i všichni filištínští vládci. I na střeše bylo kolem tří tisíc mužů a žen, kteří chtěli vidět tu zábavu se Samsonem.

Tehdy Samson volal k Hospodinu: „Hospodine, Pane můj, rozpomeň se na mě! Ještě jednou mi prosím dej sílu, Bože! Ať se Filištínům najednou pomstím za obě své oči!“ Pak nahmatal oba prostřední sloupy, které držely chrám, a opřel se o ně, pravicí o jeden a levicí o druhý.  „Ať zemřu i s těmi Filištíny“ zvolal Samson a zatlačil vší silou, takže se chrám zřítil na vládce i na všechen lid uvnitř. Tak jich zabil při své smrti více než za svého života.

 Potom tam přišli jeho bratři a celá jeho rodina, aby si ho vzali. Odnesli ho a pohřbili mezi Coreou a Eštaolem v hrobě jeho otce Manoacha. Soudil Izrael dvacet let.

Soudců, 16:25-31

Derniéra, uf to je dobře.

Samson a Dalila. Snad všeobecně známý biblický příběh o tom, jak bídní Filištíni válku vést nebyli líní a… nastrčili Dalilu, aby svedla silného izraelského válečníka Samsona. 

Dalila sice uspěje, Samson jí podlehne, ale jeho zápal pro Boha je nakonec silnější. A vůbec, chrám je jen jeden, milý bože Dagone, takže škubneme sloupy a pohřbíme všechny ty tvé bídné Filištíny i s Dalilou a Samsonem.

Příběh je to krásný, plný svodů, vášně, podvodu a zrady. Mužný Samson, svůdná a krásná Dalila. Paže lesknoucí se potem a olejem, rafinovaný parfém a ladné ženské křivky. Roztoužená srdce. 

Samson a Dalila, foto: Martina Root, zdroj: Jihočeské divadlo
Pokračovat ve čtení „Samson a Dalila“

Jak jsem si spravil hudební chuť.

Po nepříliš povedených hudebních číslech vánočního času jsem si v novém roce spravil chuť. 

Mesiáš. 

Pravý lék na všechny zpackané hudební produkce. (Tedy pokud je ovšem provedený dobře.) Vůbec se nedivím, že kolovaly zvěsti o tom, že tohle oratorium přece ten Händel nemohl napsat sám jen tak a ještě k tomu za necelý měsíc! Nene, to samy Prozřetelnost a Moudrost vedly jeho myšlenky a vytvořily dílo hodné oslavy Hospodina.

Mesiáš zdaleka není jen nejznámější “Aleluja”, které snad aspoň v některé z úprav slyšel a zná každý. Mesiáš je Händelovo geniální hudební dílo na Charlesem Jennensem mistrně uspořádané biblické texty. Takový posilující hudební bujón evangelijního poselství – kdo má uši slyš, je tu dobrá zpráva pro všechen lid.

Mesiáš, Nicholas Kraemer (dirigent), Andrew Staples (tenor) a Česká filharmonie, foto: FB Česká filharmonie, Petra Hajská.
Pokračovat ve čtení „Jak jsem si spravil hudební chuť.“

Urousaná hvězda

Za jednu dojmologii budějcké světové premiéry jsem to už schytal a stejně si nedám pokoj.

Vánoční koncert opery Jihočeského divadla naprosto zapadá do tradičních a milých akcí, kterými je prošpikována adventní doba. Přestože v našich končinách většinou vítězí zpívání koled a Rybovka, k nejhranějším kusům vánoční (ale i velikonoční) muziky patří po zásluze Händelův Mesiáš. Proto patří jihočeské opeře díky za to, že po tomhle krásném a důstojném oratoriu sáhla, byť, přiměřeně svým možnostem, jen ve velestručném výtahu.

Pokračovat ve čtení „Urousaná hvězda“

Naděje.

Kotva. Pevný bod lodi na rozbouřeném moři života.

Kotva poutající loď k domovskému přístavu.

Kotva na vlněném svetru, pod nímž buší srdce malého chlapce rozechvělé strachem. Kotva vyšitá s láskou a vírou v lepší budoucnost.

Kdo obejme ztrápenou duši? Kdo zahřeje opuštěné srdce? Kdo podá pomocnou ruku, když hrozí, že se loď roztříští o skaliska? Kdo podá ruku v rozběsněném davu “spravedlivých” srdcí z kamene?

Učitelka, tetička, starý námořník.

Ale dav je horší než vlnobití a bouře. Takzvané vysoké standardy. Aby se nám tu prostě tak nějak dobře žilo.

Peter Grimes. Peter Grimes. Peter Grimes.” Děsivá ozvěna.

Crimes, crimes, crimes… Vinen, vinen, vinen!

Město má jasno. Vysoké standardy tak nějak prostě dobrého života. Bez nápadů, bez opravdového života.

Lano se vysmekne. Naděje proklouzne mezi prsty. Nezbývá než potopit loď. Slané vody vysuší všechen žal.

Opět skvělý Peter Grimes v Janáčkově opeře . Naposled. Příště zase za sedmdesát let.

Předchozí dojmologie zde.

Peter Grimes, zdroj: ND Brno

Komenský ve vitríně

Za kulturou do nejkrásnějšího kraje, kde mají nejkrásnější náměstí (cituji jihočeského hejtmana) na světovou premiéru opery (cituji šéfa českobudějovické opery). Ano, českobudějovičtí mají stále pocit naprosté výlučnosti, to se nezměnilo. Také se nezměnilo nejvíc ošuntělé divadlo, které znám, a které ukazuje, jak macešsky se České Budějovice chovají ke svému opernímu domu. Jo, holt evropské město kultury. Zatímco v jiných městech bývá budova opery takovým tím noblesním kulturním stánkem, v Budějcích se do kulturáku, kde opera hraje, stále chodí zadním vchodem od školní jídelny a čísla na prastarých sedadlech už nejdou přečíst skoro ani s lupou a baterkou. 

Ale k věci. Spontánní odpolední rozhodnutí vedlo k návštěvě oné světové premiéry opery, kterou si Jihočeské divadlo zadalo u dua Jan Jirásek (hudba) a Tomáš Jarkovský (libreto). Jan Jirásek je oceňovaný autor filmové hudby (dvakrát Český lev), Tomáš Jarkovský šéfuje královehradeckému divadlu DRAK.

KOMENSKÝ.

To je odpověď o čem, resp. o kom, nová opera je. Ovšem, svým způsobem to tak úplně neplatí.

foto: Martina Root, zdroj: web Jihočeského divadla
Pokračovat ve čtení „Komenský ve vitríně“

Šostakovič ve Státní opeře.

Násilí, sex, vraždy, trest, smrt…

Zdá se to jako ideální program na začátek roztouženého adventu, že?

Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Další z „nepěkných“ oper, kde sbory nerámují velkolepé barevné scény, a kde hlavní hrdinové/hrdinky neumírají s nádhernými áriemi na rtech po dobu deseti minut. “Šmik, fik a hotovo!” řekl by Bulgakovův Azazelo. 

Ve třicátých letech dvacátého století vzniká nejen Bulgakovův Mistr a Markétka, ale i Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. 

Šmik, fik a hotovo!” Opera, která řeže jako břitva, duní jako lebka rozbíjená kladivem a na velkých hudebních plochách zní vzdechy rozkoše a sex se neděje se souhlasem. Syrová a smyslná. Příběh o ženě a jejím šíleném osudu, o touze a hledání smyslu života. Příběh, který nekončí nadějí, ale zalknutím se ve hlubokých temných vodách, příběh, kde zničené životy rozfoukává vítr v širou step. Versty a versty prázdnoty a beznaděje. 

Vždy fascinovaně hledím a poslouchám. Proměna, která vlastně proměnou není. Katěrina z vězení kupeckého dvorce, prostoru vymezeného zdmi statku, uniká do zdánlivé volné a svobodné širé stepi. Vězením je jí obojí, chladné svírající zdi bohatého dvorce i nekonečná pustá step. Krutost a nedostatek lásky je společný oběma a zoufalé ženy dělají zoufalé věci…

„Vy chlapi jste hodně namyšlení.
To jen vy jste silní, stateční
a spolkli jste snad všechnu moudrost?
A o tom, jak ženská někdy živí celou rodinu, nevíš?
A co ženské, které svého času
ve válce s nepřítelem bojovaly?
Někdy také ženské pro své muže
a milé obětovaly své životy,
ale to pro tebe nic neznamená.
Proto ti pořádně naložím, abys věděl, čeho je ženská schopna.“

Alžběta Poláčková jako Katěrina a Denys Pivnickij jako Sergej | Lady Macbeth Mcenského újezdu.
zdroj: Národní divadlo a Státní opera Praha. Foto: Zdeněk Sokol
Pokračovat ve čtení „Šostakovič ve Státní opeře.“

Collegium 1704 jako stavitel mostů. Večer k výročí Česko-německého fondu budoucnosti.

Včerejší (31.10.2023) koncert Collegia 1704 k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti byl trochu zvláštní. Nebýt zrovna v Praze, tak bych řekl, že nestálo za to, jet na něj jen kvůli němu samému. Ale vlastně to není tak docela pravda. Koncerty a výroční oslavu je třeba skloubit, takže výsledek je trochu od každého. Může to být kočkopes, ale může to být také příjemný a v něčem objevný večer. V Pražské křižovatce se včera konala ta druhá možnost.

Pokračovat ve čtení „Collegium 1704 jako stavitel mostů. Večer k výročí Česko-německého fondu budoucnosti.“

Salome v Brně

„Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht.“

Salome není pěkná opera. Ani nemá být. Vášeň, dekadence, perverze.

Krev a Měsíc.

Je říjnový úplněk, Halloween za rohem. Zdá se to ideální kombinace pro tohle představení. Nebojte, nerozkopávejte mi hned dýně, nezapomínám, že ústřední postavou je i Jan Křtitel. Stejně jako Salome vášnivý. Jeho vášeň je ovšem vášní prorockou, vášní pro Boha. V tom přitažlivém a znepokojivém víření kolem sebe krouží dotírající Salome a Jan. Oba krásní, smyslní. Symbolicky třikrát se přiblíží v elektrizující atmosféře. Tělo, vlasy, ústa. „Chci líbat tvá ústa!

Jak to skončí, víme.

Krev a Měsíc.

zdroj: NdB
Pokračovat ve čtení „Salome v Brně“