„Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi,
smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi:
s červenými vejci, s žlutými mazanci.
Smrt plave po vodě, nový líto k nám ide.
Smrt plave po vodě, nový líto k nám ide,
s červenými vejci, s žlutými mazanci.
Jaký je to mazanec, bez koření, bez vajec.
Paní mámo krásná, dejte lžíci másla,
bude-li to maličko, přidejte nám vajíčko.“
Pestrá paleta velikonočních zvyků a tradic je dnes často bohužel redukovaná na pomlázku. Ta, ač prý patří mezi hodně staré zvyky sahající až do středověku, vzbuzuje v dnešní době pochopitelné kontroverze.
To, co ale v Česku trochu zapadlo a naštěstí se zase křísí k životu, jsou velikonoční betlémy. Tradice stále živá v Rakousku, Tyrolsku, Bavorsku. V Česku doložená ještě na přelomu 19./20. století, pak až na výjimky mizející. Trochu si myslím, že se na jejím zmizení podílely i změny náboženské související se vznikem nového Československého státu (velikonoční betlémy jsou totiž záležitostí katolickou, a to se moc neshodovalo s výzvou „Pryč od Říma“), následně národnostní proměna země po druhé světové válce spojená s vyhnáním českých Němců.
Každopádně velikonoční betlémy k Velikonocům patří, podobně jako pašijové hry a mnoho dalšího, protože zkrátka a dobře, jsou to největší křesťanské svátky, a to by bylo, aby se na to nenabalila spousta tradic, zvyků a vůbec.
Myslím, že právě betlémy mají potenciál navrátit do povědomí společnosti velikonoční události. Smazat význam Velikonoc se totiž soudruhům, na rozdíl od Vánoc, podařilo. Letos jsem opět narazil na mnoho lidí, kteří si myslí, že Velikonoční pondělí je svátkem proto, že to je den Kristova vzkříšení a jsou na tom zkrátka špatně s dopočítáváním onoho třetího dne. Jak píšu pořád dokola, betlém totiž není statickým výjevem, ale vyprávěným příběhem. Platí-li to o vánočním/tříkrálovém betlémě, platí to násobně více o betlémě velikonočním. Betlém je příběh a skrze příběh se sjednocujeme a skrze příběh lépe chápeme a uvědomujeme si velikonoční události.
Pokračovat ve čtení „Velikonoční – Pašijové betlémy – díl první.“
