Archiv rubriky: Kultura

Opera plná symbolů, otevřená k mnohým výkladům… opera dramatická, tajemná, strhující. Modrovousův hrad. 

Opera, která je výzvou i pro svou délku…  nebo spíš provokuje tím, že je krátká. Proto se mnohdy uvádí ještě s něčím dalším. A tady je buď klíč k umocnění vyznění tohoto krásného a silného Bartókova kusu. Nebo k jeho zabití.

Plastové pytle na mrtvoly, které se povalovaly dokonce i ve foyer Moravského divadla v Olomouci, jakoby dávaly neblaze tušit, co se režisérka Daniela Špinar rozhodla s touto operou provést…

Pokračovat ve čtení „Znásilněný Modrovous v Olomouci“

Odvážné a vizuálně působivé nastudování Händelova oratoria Belshazzar z doby babylonského zajetí Židů nakonec ztroskotá. Na vině ovšem není přílišná odvaha režisérky (Marie-Eve Signeyrole), ale naopak nedodržení schématu, které si vytkla. Velmi netradiční a scénicky náročné provedení v MusikTheater an der Wien tak paradoxně uzavírá velmi tradiční „svíčkový“ sbor a nastolené výzvy nechává tvůrčí tým ležet ladem v poušti. Škoda.

Tohle představení je totiž v mnoha ohledech skvělé. Odvážná aktualizace dávného a přitom velmi zásadního náboženského tématu do podoby, v níž klíčové role hrají  klima aktivismus a vlastně i feminismus, si rozumí s předlohou a dělají ji srozumitelnou pro dnešního diváka (no dobře, rakouského, na české prostředí jsou klima témata stále dost na okraji).

Pokračovat ve čtení „„Mene tekel“ jako klimatická výzva.“

“Erotická komedie, která je smyslná, ale není chlípná,” řekl prý o svém díle Dianin strom  (L’arbore di Diana) slavný libretista Lorenzo da Ponte. 

Oproti tomu nejeden vídeňský kritik reagoval na premiéru této opery velmi rozhořčen „nemravností“, kterou v opeře rozpoznal: „ohavná slátanina nejasností, obscénností a hrůz“ či „nechvalně proslulé orgie”.

Pokračovat ve čtení „L’arbore di Diana jako Sexuální výchova“

„A třeba umřít!“

Káťa

„Ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál.“

Elina

Dvě velké tragické Janáčkovy hrdinky, Káťa a Elina na prknech brněnského Janáčkova divadla. Dva zahraniční soubory, dvě režisérky. Dva mimořádné zážitky. 

Život v kleci zvyků, starých představ o něm. Život na břehu obrovské řeky, která svobodně plyne a rozlévá se od obzoru k obzoru. Krátký život, jemuž smrt je vysvobozením. 

Život bez hranic. Od věků do věků. Sen? Štěstí? Ne. Život řídký, protažený. Jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc. Omrzí země, omrzí nebe, a člověk pozná, že v něm umřela duše. Smrt jako limita, která naplňuje život smyslem. 

Festival Janáček. 

Hudební svátek, který překročil hranice země. Oběma směry. Ví se o něm a přitahuje svou výjimečnou světovou úrovní i zahraniční návštěvníky a zároveň přiváží i světové inscenace. Provází ho jedinečná atmosféra. Opojná symbióza mezi diváky, inscenacemi a tvůrčími týmy. 

A jaké tedy byly Káťa a Elina/Emilia? 

Pokračovat ve čtení „Festival Janáček 2022“

Že Rusalka není pohádka, nebo přesněji „jen pohádka“, ale nabízí i další mnohovrstevnatá čtení, není nic nového. Rusalka Daniely Špinar mi otevřela další oči k dalšímu možnému. Tohle čtení se přímo nabízí, ačkoli… ona to možná Daniela myslela jinak.

Pozor, kdo si chce Rusalku uprostřed vltavských vod ve Vile Štvanice užít, nebude již číst dál a vystačí si s tím, že tahle Rusalka je trans. Je mi líto, bez jistého odhalení děje a jeho zvratů tuhle dojmologii prostě neumím napsat.

Pokračovat ve čtení „Rusalka mezi proudy“

Po všech stránkách působivé provedení nudné a nezajímavé opery. To je inscenace Boitovy jediné opery Mefistofeles v podání Jihočeského divadla na festivalu operního divadla v Praze. Ano, připouštím, vydal jsem se na velkou italskou romantickou operu, a to opravdu není můj šálek kávy. Moje chyba.  Milovníci této hudební epochy snad laskavě prominou.

Pokračovat ve čtení „Jihočeský Mefistofeles v Praze“

Podoba první | Alcina. 

Nejspíš jste o ní už slyšeli. Dokonce i média, která o operu sotva zavadí, psala o nevídaném spektáklu v Brně. Velmi mě pobavila poměrně hloupá otázka v jednom rozhovoru s Václavem Luksem. Jak prý k tomu přijdou pražané, že Alcina bude v Brně a pak ansámbl odcestuje s produkcí do Versailles a do Caen. Praha v seznamu jaksi chybí – jaká troufalost! V Praze je možné slyšet skvělou barokní muziku a to i právě díky Václavu Luksovi a jeho Collegiu 1704. Pražská operní scéna je ovšem… ehm. No zkrátka, Janáčkova opera v Brně je světová a to je skvělé. 

Pokračovat ve čtení „Dvakrát o podobách lásky.“