Jablúčková Jenůfa

Dojmologii o brněnské jablúčkové Jenůfě už jsem jednou psal. To představení je tak dobré, že se vyplatí na něj jít opakovaně a pokaždé si najdete něco nového. A i kdyby ne nového, tak znovuprožití celého toho příběhu naděje stojí za to. Tento rok byl, a bohužel stále je, pro operu a vůbec kulturu podivný. Původně měla být v rámci festivalu Janáček Brno inscenována jiná Jenůfa. Mezinárodní. Jenže ze spoluráce se zahraničím v plánovaném rozsahu nakonec sešlo, protože ji koronavirová opatření neumožnila. Tedy ne zcela, festival sice zařadil osvědčenou jablúčkovou Jenůfu, ale do role Kostelničky se podařilo obsadit skvělou finskou pěvkyni Karitu Mattilu. Za to, jakým způsobem a s jakým úsilím se festival snaží vyrovnat s nepřízní vládních opatření, budiž pořadatelé pochváleni. Je to obdivuhodné!

zdroj: ND Brno
Pokračovat ve čtení „Jablúčková Jenůfa“

Mesiáš jako poselství radosti a naděje

V podivné době, kdy nás, a zejména kulturu obestřela temnota, byl výběr Collegia 1704 nanejvýš šťastný a vhodný. Händelův Mesiáš je dílo natolik úchvatné, že od jeho vzniku téměř před 300 lety nikdy neupadlo v zapomnění a provozuje se stále. A není divu. Při psaní Mesiáše byl prý Händel v jakémsi náboženském vytržení. Vzniklo tak dílo velmi odlišné od obvyklých a často provozovaných pašijových kompozic. Dílo vrcholně radostné. Přestože i ono má a musí mít momenty těžkého zármutku a naprosté vydanosti, světlo radostné zvěsti evangelia jím proniká od počátku do konce. Händelův Mesiáš je oslavou spasitelského díla Kristova.  

Pokračovat ve čtení „Mesiáš jako poselství radosti a naděje“

Monument

V Brně se nebojí nových věcí.

Pro únorové dny, snad symbolicky, připravili zcela novou operu o Stalinově pomníku na Letné. Monument. Sešlo se k tomu tvůrčí duo zkušených mistrů. Marko Ivanovič a David Radok. A povstal z toho mimořádný kus, který stál za vidění, už pro tu odvahu pustit se do něčeho takového. 

Pokračovat ve čtení „Monument“

Masopust. Letos v Josefově.

Krčmář zabil svini | předvčírem na síni.
Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička

Za všechny fotografie díky Vláďovi.

“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.

Profících! Nejsme nakonec odborníci na masopust my všichni? A má masopust profíky? Pokračovat ve čtení „Masopust. Letos v Josefově.“

Hrubá Hudba

Děcka, když jsem loni na podzim byl v Rudolfinu, ano v Rudolfinu, na poctě horňácké hudební tradici, byl to zážitek převeliký.

Teče voda teče, přes Velický majír, kde si mňa zanechał, starodávný frajír.

Stále se vracím k fotce s pančitelkou Annou Šajdlerovou, kterou jsme si střihli ve foyer. Oba společensky a slavnostně oblečení, ona v kroji, já v obleku. “A s takovou starou bábou se chcete fotit?” ptala se se smíchem.

Netušil jsem, že ta krásná spolupráce Horňácké muziky Petra Mičky a Lesní zvěře bude pokračovat. Z koreňů byl ponajprv strom(*), pak najednou les plný hlasů a Lesní zvěře, a nakonec i takové plody, jako album Hrubá Hudba.

Pokračovat ve čtení „Hrubá Hudba“

Barocktage 2019 | Staatsoper Berlin

To je ten, který v mnohých mnohé vytrpěl,
to on byl v Ábelovi zabit…

— Melitón ze Sard | O Pasše

Od Adama až po Mojžíše tedy vládla smrt, a to i nad těmi, kdo nezhřešili stejným proviněním jako Adam. Adam byl předobrazem Toho, který měl teprve přijít.

—Římanům, 5:14

Vírou Ábel přinesl Bohu lepší oběť než Kain. Díky ní byl uznán za spravedlivého, a přestože zemřel, díky ní dosud mluví.
—Židům, 11:4

Zlo je cena svobody.
—Rüdiger Safranski

 

Berlínská státní opera (Staatsoper unter den Linden) nemohla ke Dni smutku (Volkstrauertag), kterým si Němci připomínají všechny oběti válek a bezpráví, vybrat lepší titul než Il primo omicidio od Alessandra Scarlattiho. Pokračovat ve čtení „Barocktage 2019 | Staatsoper Berlin“

Rusalka | Theater an der Wien

“Kde jste kouzla letních nocí nad kalichy leknínů…”

Na prahu podzimu, kdy letní slunce ještě zvládne ohřát vzduch na krásných dvacet stupňů, odpolední a večerní světlo má zvláštní zlatou hebkost, ale noc už kouše zimou v předzvěsti chladných měsíců plískanic, to je ten pravý čas vypravit se do mého oblíbeného Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien) na Rusalku.

Úvodem musím přiznat, že jsem se provedením Rusalky, ač patří k mým nejoblíbenějším operám, spíše vyhýbal. Hlavně asi z obavy, že mě nastudování zklame, protože bude příliš pohádkové a málo uvěřitelné. Rusalka totiž u mnoha lidí stále vyvolává ty poetické představy – krásné šaty, měsíček nad jezerem…  – a to až do té míry, že dramatická linka příběhu se v přemíře pohádkovosti utopí. Pokračovat ve čtení „Rusalka | Theater an der Wien“

Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou

Inu, vydal jsem se do věhlasné opery ve Frankfurtu shlédnout něco věhlasně českého. Smetanův Dalibor. Že svět hraje Janáčka, to už je fakt, že ovšem objevuje Smetanu, je záležitost posledních let. Ne nepochopitelně se Smetanovi věnují německá divadla. V Mnichově i Drážďanech je k vidění Prodaná nevěsta, Frankfurt sáhl po Daliborovi.

Pokračovat ve čtení „Jak Grüne Soße (Frankfurter Grie Soß) zvítězila nad Smetanou“