Na Onen svět

Ne, ještě tam nespěchám. V rámci procházení krajinou kolem Bechyně ale poutník narazí právě na tuhle stezku. Onen svět v tomto našem světě vezdejším najdete u Lašovic (severozápadně od Milevska). Stezka začíná v Týně nad Vltavou a měří nějakých 66 km. Ještě že ne 666. Je to stezka naučná, takže pokud chcete, máte šanci se něco dozvědět o místech, kterými jdete. 

Protože už jsem si prošel cestu z Týna do Bechyně a z Bechyně do Tábora, nabízí se logicky ještě cesta z Bechyně do Milevska. A ta vede právě v trase naučné stezky na Onen svět. Výhody všech těchto stezek jsou dvě. Dají se ujít za den (30-40 km) a dají se skvěle obsloužit vlakem. Výchozí stanice je Bechyně. O cestě kolem Lužnice a Židovy strouhy jsem už psal, takže teď je čas na tu cestu do Milevska.

Stromořadí v Bechyni.
Nově vysazená jabloňová alej za hřbitovem.
Lužnice kousek nad Bechyní.
Pokračovat ve čtení „Na Onen svět“

Vila stavitele Grossmanna v Ostravě.

Zbrusu nový klenot v Ostravě. Vila Grossmann na ulici 28. října, snad nejdelší ulici v Ostravě. Za opravou luxusní prvorepublikové vily stavitele Františka Grossmanna a jeho ženy Otýlie stojí hodně práce a úsilí. Výsledek patří bezesporu do must see v Ostravě už proto, že je to pro mnoho lidí něco, co nejsou zvyklí s městem s bohatou industriální historií spojovat. Přepychové bydlení přece  k černé Ostravě nejde. 

Ale jde. A sluší jí.

Pohled na vilu z rohového altánu.
Pokračovat ve čtení „Vila stavitele Grossmanna v Ostravě.“

Podél Lužnice tam a Židovou strouhou zase zpátky.

Roads go ever ever on,

Over rock and under tree,

By caves where never sun has shone,

By streams that never find the sea;

Over snow by winter sown,

And through the merry flowers of June,

Over grass and over stone,

And under mountains in the moon.

Kolem Lužnice zase jinak. Z Bechyně do Tejna a zase zpět. 

Je to trochu delší cesta, nějakých 36 km, ale zase nic moc převýšení (asi 510 m), takže to za den zvládnete a nožičky vám neupadnou. Možná.

Samostatně si lze projít Židovu strouhu tam a zpět.

Bechyňka – jezdíme elektricky už od roku 1903

Do Bechyně můžete dojet i autem, ale vlakem to má styl a je to navíc zážitek. Už od roku 1903! Nejspíš sice nepojedete ani s Elinkou, ani s Bobinkou, potáhne vás žehlička, ale to je fuk, protože jde o cestu kochací, zážitkovou.

Pokračovat ve čtení „Podél Lužnice tam a Židovou strouhou zase zpátky.“

Černá?

Prej , co v Ostravě? No, mj. třeba omrknout suprovou Cestu vody v Bělském lese. Dřevěné lávky dostanou lidi tam, kde by jindy museli v broďákách. Teď to zvládnou i kočárky. Herní prvky, které baví i dospělé, trocha poznávání, trocha obratnosti. Křížová cesta, Lurdy, Priessnitz, polotmavý z Hukvald a tvarůžkový tatarák.

Ostrava!!! Mozaika bydlení, industriálu, divočiny znovu kořistící civilizaci, civilizace kultivující divočinu, bordýlky, lesy, voda, cyklostezky, dálnice a železnice. Není to typický město, ale to je ostravská přednost. Tam tramvají, zpátky vlakem.

Tak pěknej podzim, pyčo!!!

Hrobor

Hrobor. Cesta z Hronova na hraniční kámen naší země – Bor.  Letitá tradice, kterou jsem šel dnes poprvé. Jinak. Obvyklý čas na Hrobor jsme totiž letos strávili s přáteli v Čejkovicích. Šli jsme tedy Sibor. Ze Signálu na Bor. Koukají tu na sebe. Kopeček a majestátní stolová hora. Její většina už je v Polsku. Do údolí na české straně však stéká ze „studnic“ bučinami chutná svěží borská voda pro kus tohohle překrásného koutu země. 

Naše cesta nebyla náhodná, věnovali jsme ji jednomu dobrému člověku. Pro mne to byl námořník z Českého koutku. Dobrej chlap. Dneska za něj svítí na Krásné vyhlídce svíčky. 

Celou cestu byla mlha, až nahoře, úplně nahoře ve skalním labyrintu Bludných skal paprsky slunce roztrhaly mlžný příkrov a oslnily nás. Mezi smrky zářilo světlo jako v chrámu. Labyrint světa prozářený shůry. 

Pak zase dolů, do mlhy. Po cestách stokrát prošlapaných poutníky.  Vracíme se až za tmy. Nejen nohy bolí.

Ale to světlo na Boru a cesta nahoru za ním zůstává. Navzdory prodřenému batohu a zabláceným botám. Navzdory závrati a hledání steziček mezi balvany. 

A zvon na Závrchách zvoní. Stejně jako ten nouzínský. 

Cesta. Vzpomínky. Naděje. 

Pokračovat ve čtení „Hrobor“

Masopust. Letos v Josefově.

Krčmář zabil svini | předvčírem na síni.
Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička

Za všechny fotografie díky Vláďovi.

“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.

Profících! Nejsme nakonec odborníci na masopust my všichni? A má masopust profíky? Pokračovat ve čtení „Masopust. Letos v Josefově.“

Pocta Robertu Holdstockovi

útržek z deníku, 18.10.2019

Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.


(Robert Holdstock | Les mytág)

K Vambeřicím podruhé…

Jak jsem už na Notesu psal, do Vambeřic se putovalo z různých míst.

Kousek od Police nad Metují je Suchý Důl, místo údajných mariánských zjevení z přelomu 19. a 20. století. Tehdejší sláva Suchého Dolu prý dokonce načas zastřela tu Vambeřickou a vrchnost i církev, tehdy ruku v ruce, zasahovaly proti poutníkům. Zda zjevení, která měla Kristýna Ringlová byla opravdová či nikoli, se nedozvíme, a asi to ani není cílem. Zázraky se totiž nedokazují. Jsou jakýmsi prolomením se věčnosti do našeho času a upomínají na nesamozřejmost a nepostihnutelnost světa, ve kterém žijeme. Myslím, že Kristýnin život krásně vystihl Petr Linhart v písni Kristýno! v otázce: Jaké to asi je žít se zjevením?

Ale zpátky do minulosti a k poutníkům vambeřickým. Ještě před zjeveními Kristýny Ringlové chodili Suchým Dolem poutníčci i do Vambeřic a to je kousek cesty, který zatím chyběl do mozaiky poutních stezek.

Osamělý kříž nad Slavným.

Pokračovat ve čtení „K Vambeřicím podruhé…“

Pouť do Vambeřic

„To bylo to místo zázraků, kam mnozí ze zvědavosti pro podívanou zdaleka putují, kam tisíce jiných vede pevná víra s nadějí, že matka Boží uzdraví neduh těla nebo duše, utěší zarmoucené srdce, povznese sklíčenou mysl.”

Alois Jirásek, U nás – díl III.  – Osetek, kap. XLVII

 

„Babička, ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: “ Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.”

Božena Němcová, Babička

Pokračovat ve čtení „Pouť do Vambeřic“