Ne, ještě tam nespěchám. V rámci procházení krajinou kolem Bechyně ale poutník narazí právě na tuhle stezku. Onen svět v tomto našem světě vezdejším najdete u Lašovic (severozápadně od Milevska). Stezka začíná v Týně nad Vltavou a měří nějakých 66 km. Ještě že ne 666. Je to stezka naučná, takže pokud chcete, máte šanci se něco dozvědět o místech, kterými jdete.
Protože už jsem si prošel cestu z Týna do Bechyně a z Bechyně do Tábora, nabízí se logicky ještě cesta z Bechyně do Milevska. A ta vede právě v trase naučné stezky na Onen svět. Výhody všech těchto stezek jsou dvě. Dají se ujít za den (30-40 km) a dají se skvěle obsloužit vlakem. Výchozí stanice je Bechyně. O cestě kolem Lužnice a Židovy strouhy jsem už psal, takže teď je čas na tu cestu do Milevska.
Stezka údolím Lužnice
Z Bechyně až ke Stádleckému řetězovému mostu se jde podél Lužnice. Tahle stezka vyhrála nějakou cenu za nejlepší stezku, je to taková vlajková loď turistické oblasti Toulava a vůbec. Bohužel se to podepisuje na její vytíženosti. Když jsem ji šel ještě před lety, byla poměrně klidná. Od té doby ji všem doporučuju. Teď jsem na vážkách.
Zmlsaný Skotskem, odkud jsem se právě vrátil, musím kriticky zmínit jednu věc a tou je tak trochu absence údržby. Ano, máme skvělé turistické značení, na které můžeme být v celosvětovém měřítku hrdí, to ve Skotsku nemají. Co ale dělají, je údržba stezek a tvorba infrastruktury. Nejen značení. Když už se Toulava prsí touhle stezkou, neškodilo by trošku posekat třímetrové kopřivy a chrastici v trase stezky. Jasně, oni to poutníčci a turisti vyšlapou, tak co se s tím mořit, je to přece příroda a vůbec, Kozlíček je zmlsanej, ještě asfalt by chtěl. Věřte mi, že nechtěl. Ale stejně tak se mu moc nechce prolézat kopřivama na turistické stezce, která má titul Leading Quality Trails Best of Europe. Ano, právě pro všechen ten humbuk kolem toho ocenění na ni musím mít jiné nároky.
Na tomhle úseku počítejte s poměrně hustým provozem, včetně stezkařů, kteří tu bivakují. Potkal jsem asi 4 skupiny od dvojic až po dost velkou partu. Takže Stezku kolem Lužnice prosím ještě více propagujte a bez náležité infrastruktury to budete muset za pár let zavřít.
Ale abych to vyvážil, na stezce mám svoje oblíbená místa. Třeba kostel Nanebevzetí Panny Marie nad Dobronicemi se mi nikdy neokouká. Bohužel není přístupný ani na čumendu – rozuměj dveře s mříží nebo tak něco. Velká škoda. Opět něco, co na takovém místě nechápu.
Měsíčnicový les těsně před Stádleckým mostem. Když se vám podaří tudy jít v době květu, budete opojeni. No a samozřejmě Stádlecký most. I když vypadá, že je tu od nepaměti, původně překlenoval Vltavu. Nad Lužnicí je zavěšený až od sedmdesátých let minulého století. V Podolsku tehdy postavili nový most přes Vltavu a taky se napouštěl Orlík. Naštěstí tehdy nebyli jen balíci, kteří všechno staré ničili ve jménu nového člověka, a proto byl most rozebrán a přesunut a slouží dodnes. Neuvěřitelné, když uvážíte, že ho Vojtěch Lanna postavil roku 1848!
Od Lužnice k Metuji
Od mostu už šplháte nahoru do svahu od řeky směrem na Stádlec. Úsek po silnici není nic moc, ale dá se to. Ve Stádleci mají hezký zámeček, jinak trochu nudná ves, ani hospoda není otevřená.
Za píseckou silnicí se vnoříte do lesa, ze kterého jen tak nevylezete. Hned za silnicí mě pobavilo zdejší zastavení naučné stezky věnované nedalekým Ratajům a jejich významnému rodákovi Janu Karlovi Hrašemu. Proč? Zrovna v ten moment mi psal kamarád z Náchodska. No a Hraše má právě na Náchodsku a Broumovsku velmi významnou stopu. Po pravdě, jméno Hraše jsem znal z Náchoda, aniž jsem tušil, kdo to byl. Na rohu Hrašeho ulice je moje veleoblíbené náchodské Knihkupectví Horová. Inu, Hraše byl významný regionální historik, archeolog a vzdělaný muž, který se, jak bylo v jeho době zvykem, zajímal o mnohé a v mnohém vynikal. Stál u zrodu Městského muzea v Náchodě. Působil jako školní inspektor na Broumovsku, Trutnovsku a v Novém Městě, věnoval se historickým a uměleckým památkám. Taková je tedy spojnice mezi Lužnicí a říčkou Smutnou a kouzelným krajem kolem Úpy a Metuje.
Po poučné vsuvce vzhůru do lesa. A hlavně se neztratit. Turistické žluté značení tu v některých místech probíhá velmi zvláštně. Jak to značení dělávají, čím méně je zřetelná cesta, tím méně je značek. Není to sice takové drama, ale pozornost je na místě, a občas je fajn si polohu ověřit v mapě.
Volný průchod krajinou? Zapomeňte!
Pochvaluju si parádní cestu bez lidí a kouzelnou polohu osady Hánov, kam scházím z lesních tišin, aniž tuším, jak nemilé překvapení mě čeká. Ještě ze školy si pamatuju, jaký důraz přednášející o ekologii krajiny kladli na vpravdě pokrokový zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Před krátkým časem můj velký vzor a školitel Hony Květ při přebírání ceny Josefa Vavrouška zmiňoval, že právě tenhle zákon, jehož je spoluautorem, považuje za svůj největší přínos. A proč to zmiňuju? Protože v zákoně je důležitý paragraf 63 o volném průchodu krajinou. Díky tomu se můžeme v krajině pohybovat velmi svobodně, pokud samozřejmě nepoškozujeme soukromé vlastnictví.
V Hanově dostanete lekci od jistého pana Šibala. To jméno! Celé je to rozčilující a zároveň velmi smutné. Pan Šibal si zkrátka myslí, že se na něj tenhle paragraf nevztahuje. A tak na pozemku (v katastru jde o komunikaci a travní porost, tedy lidským jazykem o cestu a asi 20 metrů louky) nejenže instaloval různé cedule “zákaz vstupu” a “soukromý pozemek”, ale prostě cestu překopal a instalací různých zábran znemožňuje poutníkům průchod. Vysloužil si za to vlastní poznámku v Mapy.cz. Hmm…, takhle slavný být nechceš. Dokonce i plánovač cesty už se jeho pozemku vyhýbá.
Přesto tudy stále vede žlutá turistická značka i Stezka na Onen svět. A bohužel obejít to místo je poměrně obtížné. Je to totiž bývalý mlýn a cestu komplikuje říčka Smutná a mlýnský náhon. Byl bych to býval stejně prošel a přelezl příkop s ohradou, ale Šibal tam byl a hlídal. A já neměl nejmenší chuť se s ním přetahovat. Navíc, co jsou chodecké hůlky proti křovinořezu, že jo.
Upozornění na “volný průchod” v Mapy.cz říká, že podle rozhodnutí Krajského úřadu musí majitel umožnit průchod a pokud prý ne, tak si máte stěžovat. Jářku, to udělám, ale v momentě, kdy se dohadujete s Šibalem a víte, že polezete někde mokrou loukou a lesem namísto cesty, je to chabá útěcha.
Šibalové na mlýně
Šibalovic rodina vlastní mlýn a značnou část okolních pozemků už dlouho. Od roku 1830 mlýn vlastnil Johann Schiball, praprapředek toho dnešního vykuka. Roku 1863 na stráňce nad (samozřejmě soukromou!!!) cestou nechal jiný prapředek dnešního majitele – jistý setník 9. pluku v Pešti František Šibal – vystavět kapli sv. Františka z Assisi. Sám se dostavby s svěcení kaple nedožil, protože zemřel na plicní chorobu. Kapli nicméně dokončila jeho švagrová s rodinou a o kapli se starali. Tehdy to bylo obvyklé. Přes tuto zjevnou péči předků o krajinu a dokonce o její duchovní rozměr dnešní majitel znemožňuje volný průchod a privatizuje (v tom špatném slova smyslu) kapli zasvěcenou pokornému sv. Františkovi a porušuje zákon. Ten rozpor mezi hlubokými kořeny rodiny a nepochopením skutečnosti, že majetek je i odpovědnost, tedy správcovství, a že cesta je zkrátka cestou, mě po všem tom rozčilení naplňuje spíš smutkem nad lidskou omezeností.
Smrdutý Tovaryš, svěží studánka
Z Hánova kolem příšerně páchnoucího rybníka Tovaryš s šedivou vodou. Á…ona je nad rybníkem ČOVka, no tak to se asi něco nepovedlo. Ještě v kombinaci s tím teplem. Teploty bezpochyby překročily třicítku, takže narozdíl od páchnoucího rybníka přijde vhod studánka ve svahu nad ním. Svěží studená voda. Opraveno péčí studentů gymnázia v Milevsku. Tak to se povedlo. Moc! Budeme si to pochvalovat za pár hodin v klášteře v Milevsku s dalšími poutníčky, které jsem tam došel.
Jihočeská Svatá hora
Za Tovaryšem už je jihočeská Svatá hora. Sepekov. Ještě před rokem jsem netušil, co se v Sepekově ukrývá. Ona totiž hlavní silnice z Tábora na Milevsko Sepekov jen olizuje, takže tu krásu nemáte šanci zahlédnout. A přesto tam je a čeká. Poutní areál kostela Jména Panny Marie obklopený ambitem se čtyřmi nárožními kaplemi je moc krásný. A kostel je pecka. Pardon, ale kam se hrabou táborské Klokoty. Tohle je působivý kostel. A navíc tu mají ducha svatého v podobě netopýrů, kterým se zjevně zalíbilo úplně nahoře v lucerně. Mám štěstí, jsem tu sám. Tedy ne úplně. Ještě je tu paní průvodkyně. Taková ta kostelní dáma, která vám poví vše důležité, a když se omluvíte, že nemáte hotovost na vstupenku, tak jen pokrčí rameny a řekne: “Tak to nebudeme řešit.” A když ve vašich očích zpozoruje zájem, tak vám ještě otevře jednu z kaplí, abyste si mohli počíst o rekonstrukci středověkého oltářního triptychu Panny Marie Sepekovské, svaté Barbory a svaté Máří Magdalény. Taky vás ještě pustí k hodinám a kdybych se jí nevytrhl, protože čas neúprosně kvačí, stáli bychom tam v rozhovoru ještě dnes.
U Smržů obědě
Nejen čas, ale i hlad a žízeň. Svěží voda ve studánce byla sice super, ale v dnešním výpeku mám chuť na pivo. Naštěstí v Sepekově je zjevení jménem Hotel Smrž s jeho restaurací Dvorek s velmi příjemnou obsluhou, dobrým pivem a rafinovaným menu. Vzhledem k tomu, jak vypadám, chvíli zvažuju, jestli sem vůbec mohu vstoupit. Není to venkovská hospoda a ne, na menu nejsou ani prsa paní hraběnky ani kuřecí směs kung-pao. Naštěstí tu mají smažák. Nechápejte mě špatně, moc rád bych zkusil ta jiná jídla, ale prostě k ménu poutnickému stavu a s vědomím, že mám ještě kus před sebou, je smažák prostě správná volba. Omlouvám se personálu, že neochutnám nic z rafinovaných pochoutek a objednávám smažák. Je z goudy a je výborný. Určitě se sem ještě vrátím na ochutnávku kulinářských specialit z menu.
K Milevsku oklikou
Ze Sepekova zase kus po loukách a v kopřivách a v chrastici. Jsem zvědav, kolik donesu klíšťat. Dál a dál. Kolem koupacího Líšnického rybníka s písčitou pláží. Jaké pokušení! Ale čas je neúprosný. Meteorologové hrozí bouřkami a kroupami, klášter v Milevsku zavírá v pět a já chci aspoň nahlédnout do kostela (vím, že prohlídku nemám šanci stihnout), cestou mám ještě jeden židovský hřbitov. Od kláštera je to na nádraží přes celé město a vlak jede v 18.23. Koupačka bohužel nebude.
Vtipné je, že u Líšnického rybníka jsem vlastně dost blízko milevskému nádraží. Milevští sice zafinancovali výrazně trať s Jihlavy do Ražic, ale blíž to nádraží – se dvěma viadukty – prostě dostat nemohli. Je to trochu jako v mé rodné Jihlavě, kde kvůli vzdálenosti od města zřídili tehdy i tramvaj. V Milevsku je to o trochu blíž, ale stejně dost daleko.
Aby se železnice co nejvíce přiblížila Milevsku, vyvinuli zástupci města maximální úsilí. Obec věnovala 4000 zlatých v hotovosti, dále 1000 metrů stavebního dříví, vápno, povozy, byla vystavěna silnice k budoucímu nádraží, vykoupila veškeré potřebné pozemky - vše celkem za více než 19000 zlatých. - Vlastivědná naučná stezka Milevsko
Jenže já nejdu hned na nádraží, ale naopak uhnu přes podivnou osadu Staňkov a pokračuju kolem lesnických školek na Židovnu. Tam je, zcela nepřekvapivě, židovský hřbitov. Od něj pak už dolů z kopce ke dvěma věžím milevské románské baziliky v nejstarším klášteře v jižních Čechách.
Ultreia!
Jak jsem avizoval, prohlídku nestíhám. Takže jen bazilika přes sklo ve dveřích a pak dvě piva v klášterním bistru/kavárně Latinské školy. Sedím na nádvoří a u vedlejšího stolku najednou zaslechnu: “Takhle šedivou a smradlavou vodu jsem v rybníku ještě neviděl, to byl fakt hnus.” “Myslíte Tovaryše?” vstoupím do hovoru dvěma mužům s batohy. No a už se rozjede konverzace o překonávání obtíží v Hánově, o dobrém pivu v Sepekově, o lovení keší na stromech a vůbec všechna tahle poutnická témata. Lepší zakončení putování si nemůžu přát. Ti dva jdou až na Onen svět, tak snad je nechytí bouřka a také se šťastně z Onoho světa vrátí. Já mířím na nádraží. Ještě poslední fotka s Milevskými maškarami a na viděnou, milé Milevsko.