Armida v Praze.

Patetická, upocená a přeplácaná. 

Taková je nejnovější inscenace Dvořákovy zřídka uváděné opery Armida v Národním divadle v Praze. 

České operní domy se z nepochopitelných důvodů rozhodly vrátit tuto operu na jeviště. Nic nedbaje toho, že Armidu provází nedobrá pověst už od počátku. Na vině není ani tak Dvořákova hudba, která naopak umně vytváří orientální kouzlo a hraje si s lyrikou, ale spíše příběh a nesrozumitelné libreto Jaroslava Vrchlického. 

Po katastrofě v Plzni jsem myslel, že už téhle opeře nedám šanci. Před pár dny mi ale volala kamarádka celá rozhořčená z nové pražské inscenace. Důvodem byla scéna znásilnění, která je prý v tomhle nastudování dost naturalisticky zobrazena. Diskutovali jsme, nakolik to je, nebo není oprávněné a jak to může být zraňující. Bavit jsme se mohli ale jen obecně, pražskou Armidu jsem neviděl. A mělo u toho zůstat. 

Jenže téma vzbudilo zájem. A pak, dělá to brněnský tým hvězdného režiséra Heřmana. Třeba prolomí smutný osud téhle Dvořákovy opery a najde způsob, jak se vypořádat se všemi těmi nevýhodami, které Armida dostala do vínku. 

Inu, ani brněnský tým smůlu neprolomil. 

foto: Zdeněk Sokol, zdroj: Národní divadlo –Armida – Národní divadlo (narodni-divadlo.cz)
Pokračovat ve čtení „Armida v Praze.“

Promarněná šance aneb Soběslav, město stromům nepřátelské.

Nenaplněná očekávání

Co si objednáš a co ti přijde z Wishe. Snad už klasický meme, který baví sociální sítě a dá se udělat nejspíš na jakékoli téma. V Soběslavi to platí bohužel velmi často o městských projektech.

Jedna z vizualizací z webu města. Na vzrostlé stromy v prostoru P+R parkoviště si nechte zajít chuť. I tento vizuál ovšem umísťoval stromy do úzkých rabat mezi parkující automobily.

Poslední případ, na který by se tento, bohužel velmi hořký, vtip dal použít, je záchytné parkoviště u autobusového terminálu. Očekávaný a potřebný projekt dopadl v Soběslavi jako obvykle. Fušersky. 

Byla tu šance na opravdu současný terminál s kvalitní infrastrukturou akcentující modro-zelené standardy. Jenže…

Pokračovat ve čtení „Promarněná šance aneb Soběslav, město stromům nepřátelské.“

Velikonoční Kréta aneb Putování kolem Psiloritis

Z Kyrianny ke klášteru Arkadi. Putování – den první.

První kufrování zvládneme už ve vsi Kyrianna, kam jsme dojeli z Rethymna. Nechali jsme se zmást lepší silnicí. Ta ovšem vedla jen k vilám pro turisty. Správná je samozřejmě vždy ta horší cesta, v tomto případě betonka. 

Po čase z ní stejně uhneme a využijeme zkratku přes olivový háj. Branky jsou naštěstí jen na dráty nebo provazy. Pak po silnici a za chvíli už míjíme přeplněné popelnice narůstající v malý smeťák. Jsme na prahu vesničky Pikris. Tedy ne, že by v Pikris byli zas takoví jedineční bordeláři, popelnice jsou na Krétě zásadně na krajích obcí. Teď to ještě jde, ale v parném létě pochopíte, proč tomu tak je. Zkrátka to pořádně páchne.

Do vesnice ani nejdeme a odbočíme na stoupající stezku do rokle Arkadi. Tou půjdeme až nahoru ke stejnojmennému klášteru. Cestou ale ještě projdeme přes jeden bývalý klášter.

Nostalgicky smutný obrázek, terasovité sady plné mandarinek, sem tam fíkovník, prosychající mandloně, réva s obřím kmenem velkým jako moje stehno. Stará, zplanělá. Mandarinky jsou šťavnaté, ale plné pecek. Jako tohle místo. Zbyl tu jen zamčený kostelík – klíč hledáme marně, ruiny doprovodných stavení, hromady kamení. Chvíli posedíme, odpočineme, a pak už zase šplháme nahoru ještě o nějakých 100 výškových metrů ke kostelu na nejvyšším bodě planiny, které vévodí klášter Arkadi.

Svatý Kříž – Timeos Stavros. Kostel se uvnitř opravuje. Kdo ví, jak dlouho. Kolem jsou krásné šťavnaté planinky a dechberoucí výhledy do kraje. Na klášter Arcadi a na masiv hory Kedros, který omylem považujeme za Psiloritis. To než se mraky roztrhají a ukáže se, že jeho vrchol je bez sněhu a jen jeden. Vtom se ale už i po naší levici rozpustí mračna a zazáří bílý sníh. Namísto Laputy, zámku v oblacích, se ukáže Psiloritis, jako přízračná hora zachumlaná do vaty. Hmm… zachumlaná zní tak dětinsky. Psiloritis je se svými 2454 metry nadmořské výšky monumentální, hrozivá a krásná a svými dvěma hlavními vrcholy masiv působí vpravdě jako ženské poprsí. Psiloritis je nezaměnitelná. Večer nám přichystá nádherné divadlo v odstínech oranžové a růžové. V klášteře pod námi svolává zvon k večerní modlitbě. 

„Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný.“

Pokračovat ve čtení „Velikonoční Kréta aneb Putování kolem Psiloritis“

Znásilněný Modrovous v Olomouci

“Zabila panička pána,

do zahrady zakopala,

ešče po něm pošlapala.”

lidová píseň

Opera plná symbolů, otevřená k mnohým výkladům… opera dramatická, tajemná, strhující. Modrovousův hrad. 

Opera, která je výzvou i pro svou délku…  nebo spíš provokuje tím, že je krátká. Proto se mnohdy uvádí ještě s něčím dalším. A tady je buď klíč k umocnění vyznění tohoto krásného a silného Bartókova kusu. Nebo k jeho zabití.

Plastové pytle na mrtvoly, které se povalovaly dokonce i ve foyer Moravského divadla v Olomouci, jakoby dávaly neblaze tušit, co se režisérka Daniela Špinar rozhodla s touto operou provést…

Béla Bartók: Modrovousův hrad, Moravské divadlo Olomouc – Radoslava Müller (foto Tereza Hrubá), zdroj: OperaPlus
Pokračovat ve čtení „Znásilněný Modrovous v Olomouci“

„Mene tekel“ jako klimatická výzva.

Odvážné a vizuálně působivé nastudování Händelova oratoria Belshazzar z doby babylonského zajetí Židů nakonec ztroskotá. Na vině ovšem není přílišná odvaha režisérky (Marie-Eve Signeyrole), ale naopak nedodržení schématu, které si vytkla. Velmi netradiční a scénicky náročné provedení v MusikTheater an der Wien tak paradoxně uzavírá velmi tradiční „svíčkový“ sbor a nastolené výzvy nechává tvůrčí tým ležet ladem v poušti. Škoda.

Klima aktivisté vedení Kýrou bojují za vodu pro všechny. zdroj: Music Theater an der Wien, Werner Kmetitsch

Tohle představení je totiž v mnoha ohledech skvělé. Odvážná aktualizace dávného a přitom velmi zásadního náboženského tématu do podoby, v níž klíčové role hrají  klima aktivismus a vlastně i feminismus, si rozumí s předlohou a dělají ji srozumitelnou pro dnešního diváka (no dobře, rakouského, na české prostředí jsou klima témata stále dost na okraji).

Pokračovat ve čtení „„Mene tekel“ jako klimatická výzva.“

L’arbore di Diana jako Sexuální výchova

Erotická komedie, která je smyslná, ale není chlípná,” řekl prý o svém díle Dianin strom  (L’arbore di Diana) slavný libretista Lorenzo da Ponte. 

Oproti tomu nejeden vídeňský kritik reagoval na premiéru této opery velmi rozhořčen „nemravností“, kterou v opeře rozpoznal: „ohavná slátanina nejasností, obscénností a hrůz“ či „nechvalně proslulé orgie”.

zdroj: Theater an der Wien, foto: Herwig Prammer
Pokračovat ve čtení „L’arbore di Diana jako Sexuální výchova“

Festival Janáček 2022

„A třeba umřít!“

Káťa

„Ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál.“

Elina

Dvě velké tragické Janáčkovy hrdinky, Káťa a Elina na prknech brněnského Janáčkova divadla. Dva zahraniční soubory, dvě režisérky. Dva mimořádné zážitky. 

Život v kleci zvyků, starých představ o něm. Život na břehu obrovské řeky, která svobodně plyne a rozlévá se od obzoru k obzoru. Krátký život, jemuž smrt je vysvobozením. 

Život bez hranic. Od věků do věků. Sen? Štěstí? Ne. Život řídký, protažený. Jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc. Omrzí země, omrzí nebe, a člověk pozná, že v něm umřela duše. Smrt jako limita, která naplňuje život smyslem. 

Festival Janáček. 

Hudební svátek, který překročil hranice země. Oběma směry. Ví se o něm a přitahuje svou výjimečnou světovou úrovní i zahraniční návštěvníky a zároveň přiváží i světové inscenace. Provází ho jedinečná atmosféra. Opojná symbióza mezi diváky, inscenacemi a tvůrčími týmy. 

A jaké tedy byly Káťa a Elina/Emilia? 

Pokračovat ve čtení „Festival Janáček 2022“

Rusalka mezi proudy

Že Rusalka není pohádka, nebo přesněji „jen pohádka“, ale nabízí i další mnohovrstevnatá čtení, není nic nového. Rusalka Daniely Špinar mi otevřela další oči k dalšímu možnému. Tohle čtení se přímo nabízí, ačkoli… ona to možná Daniela myslela jinak.

Pozor, kdo si chce Rusalku uprostřed vltavských vod ve Vile Štvanice užít, nebude již číst dál a vystačí si s tím, že tahle Rusalka je trans. Je mi líto, bez jistého odhalení děje a jeho zvratů tuhle dojmologii prostě neumím napsat.

Hladní vodina – Rusalka, zdroj: Divadlo letí, Vila Štvanice
Pokračovat ve čtení „Rusalka mezi proudy“

Loutna česká jindřichohradecká

V pátek, v svátek, v kostele, při stole, jak se líbí v každé chvíli…” Toť návod k provozování Loutny české a také k Boží chvále. 

Možnost poslechnout si po letech zase naživo provozovanou Michnovu Loutnu českou, N.B. v Jindřichově Hradci, to se musí využít. Inu vzhůru do kaple svaté Máří Magdaleny.

Nastudování: Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory. Hlasové party byly svěřeny Gabriele Eibenové a Petře Noskaiové. Zvláštností tohoto provedení byl akcent houslových partů, které nedávno objevil ve Slaném muzikolog Petr Daněk. Houslové party proto přednesly přední houslistky v oboru – Lenka Torgersen a Magdalena Malá. Na violoncello je doprovázel Petr Hamouz a na theorbu Jan Čižmář. Celé provedení řídil Adam Viktora.

zdroj: pixabay.com
Pokračovat ve čtení „Loutna česká jindřichohradecká“