Slezský Davos

Tuberkulózní klimatické lázně a sanatorium tu byly dříve než v Davosu a Davos vlastně převzal zdejší koncept dr. Brehmera. Lázně byly velmi nóbl a oblíbené. V roce 1887 už tu bylo 730 pacientů a na přelomu století měly lázně kapacitu neuvěřitelných 1100 pacientů a léčila se tu celá Evropa. Jako ve správném lázeňském městečku tu proto nechybí ani pravoslavný kostel sv. archanděla Michaela z roku 1901, protože ruská smetánka jezdila do všech významných lázní v Evropě.  Řeč je o městečku Görbersdorf | Sokołowsko.

Altes Kurhaus na dobovém obrázku. Zdroj: http://www.sokolowsko.org/en/sokolowsko
Pokračovat ve čtení „Slezský Davos“

Masopust. Letos v Josefově.

Krčmář zabil svini | předvčírem na síni.
Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička

Za všechny fotografie díky Vláďovi.

“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.

Profících! Nejsme nakonec odborníci na masopust my všichni? A má masopust profíky? Pokračovat ve čtení „Masopust. Letos v Josefově.“

Kréta – od severu k jihu

Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů.  V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.

Pokračovat ve čtení „Kréta – od severu k jihu“

Pocta Robertu Holdstockovi

útržek z deníku, 18.10.2019

Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.


(Robert Holdstock | Les mytág)

Nebe nad Krétou

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči hledají dávné hrdiny.
Venuše nad obzorem?
Snad.
Orion?
Ve skalách cinkají zvonky kozích stád
a nad hlavou pár hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
nechce se spát.
Kde je Velký vůz?
Tamhle!
Je tu nebe jiné?
Vítr šumí ve větvích rohovníků
a nad hlavou desítky hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči přivykly šeru.
Mihnul se netopýr.
Světlo baterky vyplašilo ptáka v temnotě.
Lelek kozodoj?
Snad.

A nad hlavou tisíce hvězd.
A místo stanu plášť z Mléčné dráhy.

 

K Vambeřicím podruhé…

Jak jsem už na Notesu psal, do Vambeřic se putovalo z různých míst.

Kousek od Police nad Metují je Suchý Důl, místo údajných mariánských zjevení z přelomu 19. a 20. století. Tehdejší sláva Suchého Dolu prý dokonce načas zastřela tu Vambeřickou a vrchnost i církev, tehdy ruku v ruce, zasahovaly proti poutníkům. Zda zjevení, která měla Kristýna Ringlová byla opravdová či nikoli, se nedozvíme, a asi to ani není cílem. Zázraky se totiž nedokazují. Jsou jakýmsi prolomením se věčnosti do našeho času a upomínají na nesamozřejmost a nepostihnutelnost světa, ve kterém žijeme. Myslím, že Kristýnin život krásně vystihl Petr Linhart v písni Kristýno! v otázce: Jaké to asi je žít se zjevením?

Ale zpátky do minulosti a k poutníkům vambeřickým. Ještě před zjeveními Kristýny Ringlové chodili Suchým Dolem poutníčci i do Vambeřic a to je kousek cesty, který zatím chyběl do mozaiky poutních stezek.

Osamělý kříž nad Slavným.

Pokračovat ve čtení „K Vambeřicím podruhé…“

Pouť do Vambeřic

„To bylo to místo zázraků, kam mnozí ze zvědavosti pro podívanou zdaleka putují, kam tisíce jiných vede pevná víra s nadějí, že matka Boží uzdraví neduh těla nebo duše, utěší zarmoucené srdce, povznese sklíčenou mysl.”

Alois Jirásek, U nás – díl III.  – Osetek, kap. XLVII

 

„Babička, ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: “ Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.”

Božena Němcová, Babička

Pokračovat ve čtení „Pouť do Vambeřic“

Na Křížkách

V kraji pramenů,
v horách děravých starými štolami,
v kraji zjizveném odsunem,
kde města mají náhrobky.
Na hadcích pod Kalvárií,
která rudne vřesovcem zjara
a vřesem po létě
a voní, voní
mateřídouškou.

 

Magdeburg

Ze šestého patra jsou to jedny schody, stačí odemknout mříž. Na horní terasu se sice nesmí, ale jsme v bývalém východním Německu, takže tohle drobné porušení zákazu je v normě.

Sorela. Zdobné sloupoví v “dělnickém stylu”. Krásná terasa na střeše.

Střed města. Výhled na osvětlený kostel sv. Jana. Po ztichlých ulicích občas projede auto. Na protější straně novostavba obchodního centra, o kousek dál renovované paneláky ze sedmdesátých let. Radnice, ze které po válce zbylo jen průčelí. Ostatně i obří kostel sv. Jana naproti přes park dostal svou druhou věž teprve nedávno. Měl ale štěstí, jiné kostely už připomínají jen jména, modely v ulicích, zbytky portálů, obrazy.

Jsme v centru Děvína, tak se říkalo Magdeburgu. Mocnému a hrdému městu s pannou na štítě. Hrad mocný a přepevný! “Ein feste Burg ist unser Gott”, znělo možná i v Magdeburgu právě v kostele svatého Jana, když tu kázal Martin Luther.

Mocný přepevný hrad přesto podvakráte skončil v troskách. Nejdříve při běsnění švédských vojsk za třicetileté války. Tehdejší masakr vešel do dějin jako Magdeburská svatba. Hrdá magdeburská panna byla brutálně znásilněna katolickými vojáky a celá “svatba” se utopila v krvi desítek tisíc obyvatel. Podruhé se město proměnilo v hromadu sutin při náletu za druhé světové války.

A přesto teď stojíme na terase a hledíme na večerní Magdeburg. Je zase jiný, beze změn je snad jen katedrála, ta jediná víceméně bez úhony přežila. Hrad přepevný. Jen vysypaná mozaiková okna nahradilo čiré sklo. Zvenčí hrad, uvnitř světlo, volnost a naděje. Ne nadarmo se sem utíkali ukrýt obyvatelé při běsnění vojsk.

Stojíme na terase a já se snažím foťákem zachytit blikající světla spící metropole. A dole, ve ztichlém parku znějí trylky.

Magdeburg, město v jehož srdci tluče slavík.