Publikováno

Caminho Português – Lisabon-Tomar-Fatima

Středa 14.6.2023, přílet.

Let byla, slovy jednoho kluka z letadla, ta nejlepší horská dráha, a Lisabon je fakt docela queer město. Tedy jsem dalek hodnotit po jedné jízdě metrem a pár ulicích, které člověk za večer zvládne nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale za tu chvíli jsme tu potkali už docela dost typů, ze kterých by leckterému zaprděnému našistovi i paní Jochové praskla nejedna cévka. Právě prošel týpek v županu. Portugalština plná „ž“ a „š“ je krásná, ale nerozumím ani „š“ . 

Lisabon je nahoru dolu, směs architektury dvacátého století. Kachličky, ale i chátrající ruiny. 

Náš pokoj na zastávce Alameda je víceméně nárožní trojúhelník na obrovském travnatém náměstí zakončeném gigantickou fontánou. Obří digestoř v kuchyni připomíná krb. Stejně jako kuchyně jsou i koupelna a záchod přes chodbu, sdílené s dalšími pokoji. Podlahy v celém domě, včetně chodeb jsou parketové, stěny obložené korkem. Barevné květinové štuky zdobí strop ve vchodové hale. Výtah zdaleka nesplňuje normy, ale je kouzelný. Ne ovšem tak, abychom v něm chtěli strávit 3 hodiny, a proto, poslušni majitele, nelezeme do kabiny více než dva. 

  • Fontána na náměstí Alameda
Lisabon – Tapas a oranžové víno, foto: Michal.
Pokračovat ve čtení „Caminho Português – Lisabon-Tomar-Fatima“
Publikováno

Velikonoční Kréta aneb Putování kolem Psiloritis

Z Kyrianny ke klášteru Arkadi. Putování – den první.

První kufrování zvládneme už ve vsi Kyrianna, kam jsme dojeli z Rethymna. Nechali jsme se zmást lepší silnicí. Ta ovšem vedla jen k vilám pro turisty. Správná je samozřejmě vždy ta horší cesta, v tomto případě betonka. 

Po čase z ní stejně uhneme a využijeme zkratku přes olivový háj. Branky jsou naštěstí jen na dráty nebo provazy. Pak po silnici a za chvíli už míjíme přeplněné popelnice narůstající v malý smeťák. Jsme na prahu vesničky Pikris. Tedy ne, že by v Pikris byli zas takoví jedineční bordeláři, popelnice jsou na Krétě zásadně na krajích obcí. Teď to ještě jde, ale v parném létě pochopíte, proč tomu tak je. Zkrátka to pořádně páchne.

Do vesnice ani nejdeme a odbočíme na stoupající stezku do rokle Arkadi. Tou půjdeme až nahoru ke stejnojmennému klášteru. Cestou ale ještě projdeme přes jeden bývalý klášter.

Nostalgicky smutný obrázek, terasovité sady plné mandarinek, sem tam fíkovník, prosychající mandloně, réva s obřím kmenem velkým jako moje stehno. Stará, zplanělá. Mandarinky jsou šťavnaté, ale plné pecek. Jako tohle místo. Zbyl tu jen zamčený kostelík – klíč hledáme marně, ruiny doprovodných stavení, hromady kamení. Chvíli posedíme, odpočineme, a pak už zase šplháme nahoru ještě o nějakých 100 výškových metrů ke kostelu na nejvyšším bodě planiny, které vévodí klášter Arkadi.

Svatý Kříž – Timeos Stavros. Kostel se uvnitř opravuje. Kdo ví, jak dlouho. Kolem jsou krásné šťavnaté planinky a dechberoucí výhledy do kraje. Na klášter Arcadi a na masiv hory Kedros, který omylem považujeme za Psiloritis. To než se mraky roztrhají a ukáže se, že jeho vrchol je bez sněhu a jen jeden. Vtom se ale už i po naší levici rozpustí mračna a zazáří bílý sníh. Namísto Laputy, zámku v oblacích, se ukáže Psiloritis, jako přízračná hora zachumlaná do vaty. Hmm… zachumlaná zní tak dětinsky. Psiloritis je se svými 2454 metry nadmořské výšky monumentální, hrozivá a krásná a svými dvěma hlavními vrcholy masiv působí vpravdě jako ženské poprsí. Psiloritis je nezaměnitelná. Večer nám přichystá nádherné divadlo v odstínech oranžové a růžové. V klášteře pod námi svolává zvon k večerní modlitbě. 

„Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný.“

Pokračovat ve čtení „Velikonoční Kréta aneb Putování kolem Psiloritis“
Publikováno

Stříbrná Hora

Sice jsme se v pátek zařekli, že víkend bude relaxační, což tak nějak předjímalo, že v sobotu ráno z postele spěchat nebudeme, jenže když vám ráno nakoukne do pokoje podzimní slunce, nezbývá než uposlechnout volání a vyrazit. Kdo ví, kolik takových dnů ještě bude.

Cílem byla tentokrát druhá, polská, strana Kladského pomezí. Inspirací nádherná kniha Jana Ježka O Kladském pomezí.

Stříbrná Hora. Už několikrát jsme cestou z Kladské kotliny přes Bardo | Vartu chtěli odbočit podle směrovek k obří barokní pevnosti Stříbrná Hora. Dnes Srebrna Góra, dříve Silberberg. Na leteckých a dronových snímcích vypadá neskutečně. Vynikne na nich krása a preciznost řešení tohoto klenotu vojenského stavitelství z konce 18. století. Její stavbu inicioval sám pruský král Fridrich II., když už nemohl snést neustálé výpady rakouské armády do Slezska. Právě tento úsek tehdejší hranice se ukázal jako velmi zranitelný. Tudy do Pruska vpadl slavný generál Laudon. Během dvanácti  let usilovné stavební činnosti tak na vrcholu této stříbrorudné výspy Sovích hor vyrostla díky několika tisícům dělníků (dokonce prý i těch z nepřátelského Rakouska, tedy z české strany hor) a nákladu téměř 1,5 miliónu tolarů (tehdy prý třetina státního rozpočtu Pruska) horská pevnost, která neměla v tehdejší Evropě obdoby. Srdcem pevnosti je sice mohutný donjon, ale soustava olbřímích obranných valů a menších pevnůstek korunuje nejen vrchol Stříbrné Hory, ale zasahuje i na okolní kopce.

Plán pevnosti z roku 1787.
Pokračovat ve čtení „Stříbrná Hora“
Publikováno

Bolesławiec není jen keramika. A stojí za to.

Kvítky, paví oka, vážky, vlaštovky, jednoduché geometrické vzory, ale také rozkvetlé louky s bzučícími včelami a spoustou malování štětcem, to všechno je Bolesławiec aka Bunzlau. Jestli neznáte, tak se tam někdy stavte. Rodiště bucláků a pucláků, které tu můžete najít pod vtipným označením kubek czeski, nebo-li český hrnek.

Pokračovat ve čtení „Bolesławiec není jen keramika. A stojí za to.“
Publikováno

Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií

Úterý 2.6.2021. Přílet do Chanie

Když místní zmeškají let a túristi poslední autobus do města, stávají se dobré skutky. Aneb, když už se musíme vracet autem zpátky domů, páč jsme si museli o den posunout let, zachráníme ty dva chudáky s batohama, ne? Kréťané nejsou kreténi, ani náhodou. 

Ευχαριστώ πολύ 

Co to píšu? Inu, po příletu do Chanie se stala nemilá věc. Zašili mi někde batoh, protože v tom transportním obalu působil nestandardně a odbavili ho jako kočárek. Na ten ovšem u pásu čekáte marně. Protože jsme měli cestu s přestupem a zavazadla letěla direkt, nebylo hned jasné, co se děje, a zda se batoh neztratil už někde na letišti v Athénách při překládce mezi letadly. Trocha nervů a paniky, ale vše se vysvětlilo a batoh se našel. Nicméně kvůli tomuhle zdržení jsme viděli z autobusu do centra jen koncová světla. Našeho marného běžeckého pokusu za autobusem si všimli dva mladíci z Kréty, kterým pro změnu uletělo kvůli podcenění covidových formalit letadlo do Athén. A protože krétská pohostinnost je krétská pohostinnost, naložili nás do auta a svezli do centra, kam se sami vraceli. Přece nás nepošlou na taxík.

Dobrodrůžo může začít. 

Uličky Chanie se neokoukají.
Pokračovat ve čtení „Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií“
Publikováno

Hrobor

Hrobor. Cesta z Hronova na hraniční kámen naší země – Bor.  Letitá tradice, kterou jsem šel dnes poprvé. Jinak. Obvyklý čas na Hrobor jsme totiž letos strávili s přáteli v Čejkovicích. Šli jsme tedy Sibor. Ze Signálu na Bor. Koukají tu na sebe. Kopeček a majestátní stolová hora. Její většina už je v Polsku. Do údolí na české straně však stéká ze „studnic“ bučinami chutná svěží borská voda pro kus tohohle překrásného koutu země. 

Naše cesta nebyla náhodná, věnovali jsme ji jednomu dobrému člověku. Pro mne to byl námořník z Českého koutku. Dobrej chlap. Dneska za něj svítí na Krásné vyhlídce svíčky. 

Celou cestu byla mlha, až nahoře, úplně nahoře ve skalním labyrintu Bludných skal paprsky slunce roztrhaly mlžný příkrov a oslnily nás. Mezi smrky zářilo světlo jako v chrámu. Labyrint světa prozářený shůry. 

Pak zase dolů, do mlhy. Po cestách stokrát prošlapaných poutníky.  Vracíme se až za tmy. Nejen nohy bolí.

Ale to světlo na Boru a cesta nahoru za ním zůstává. Navzdory prodřenému batohu a zabláceným botám. Navzdory závrati a hledání steziček mezi balvany. 

A zvon na Závrchách zvoní. Stejně jako ten nouzínský. 

Cesta. Vzpomínky. Naděje. 

Pokračovat ve čtení „Hrobor“
Publikováno

Slezský Davos

Tuberkulózní klimatické lázně a sanatorium tu byly dříve než v Davosu a Davos vlastně převzal zdejší koncept dr. Brehmera. Lázně byly velmi nóbl a oblíbené. V roce 1887 už tu bylo 730 pacientů a na přelomu století měly lázně kapacitu neuvěřitelných 1100 pacientů a léčila se tu celá Evropa. Jako ve správném lázeňském městečku tu proto nechybí ani pravoslavný kostel sv. archanděla Michaela z roku 1901, protože ruská smetánka jezdila do všech významných lázní v Evropě.  Řeč je o městečku Görbersdorf | Sokołowsko.

Altes Kurhaus na dobovém obrázku. Zdroj: http://www.sokolowsko.org/en/sokolowsko
Pokračovat ve čtení „Slezský Davos“
Publikováno

Masopust. Letos v Josefově.

Krčmář zabil svini | předvčírem na síni.
Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička

Za všechny fotografie díky Vláďovi.

“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.

Profících! Nejsme nakonec odborníci na masopust my všichni? A má masopust profíky? Pokračovat ve čtení „Masopust. Letos v Josefově.“

Publikováno

Kréta – od severu k jihu

Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů.  V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.

Pokračovat ve čtení „Kréta – od severu k jihu“