Stříbrná Hora

Sice jsme se v pátek zařekli, že víkend bude relaxační, což tak nějak předjímalo, že v sobotu ráno z postele spěchat nebudeme, jenže když vám ráno nakoukne do pokoje podzimní slunce, nezbývá než uposlechnout volání a vyrazit. Kdo ví, kolik takových dnů ještě bude.

Cílem byla tentokrát druhá, polská, strana Kladského pomezí. Inspirací nádherná kniha Jana Ježka O Kladském pomezí.

Stříbrná Hora. Už několikrát jsme cestou z Kladské kotliny přes Bardo | Vartu chtěli odbočit podle směrovek k obří barokní pevnosti Stříbrná Hora. Dnes Srebrna Góra, dříve Silberberg. Na leteckých a dronových snímcích vypadá neskutečně. Vynikne na nich krása a preciznost řešení tohoto klenotu vojenského stavitelství z konce 18. století. Její stavbu inicioval sám pruský král Fridrich II., když už nemohl snést neustálé výpady rakouské armády do Slezska. Právě tento úsek tehdejší hranice se ukázal jako velmi zranitelný. Tudy do Pruska vpadl slavný generál Laudon. Během dvanácti  let usilovné stavební činnosti tak na vrcholu této stříbrorudné výspy Sovích hor vyrostla díky několika tisícům dělníků (dokonce prý i těch z nepřátelského Rakouska, tedy z české strany hor) a nákladu téměř 1,5 miliónu tolarů (tehdy prý třetina státního rozpočtu Pruska) horská pevnost, která neměla v tehdejší Evropě obdoby. Srdcem pevnosti je sice mohutný donjon, ale soustava olbřímích obranných valů a menších pevnůstek korunuje nejen vrchol Stříbrné Hory, ale zasahuje i na okolní kopce.

Plán pevnosti z roku 1787.
Pokračovat ve čtení „Stříbrná Hora“

Bolesławiec není jen keramika. A stojí za to.

Kvítky, paví oka, vážky, vlaštovky, jednoduché geometrické vzory, ale také rozkvetlé louky s bzučícími včelami a spoustou malování štětcem, to všechno je Bolesławiec aka Bunzlau. Jestli neznáte, tak se tam někdy stavte. Rodiště bucláků a pucláků, které tu můžete najít pod vtipným označením kubek czeski, nebo-li český hrnek.

Pokračovat ve čtení „Bolesławiec není jen keramika. A stojí za to.“

Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií

Úterý 2.6.2021. Přílet do Chanie

Když místní zmeškají let a túristi poslední autobus do města, stávají se dobré skutky. Aneb, když už se musíme vracet autem zpátky domů, páč jsme si museli o den posunout let, zachráníme ty dva chudáky s batohama, ne? Kréťané nejsou kreténi, ani náhodou. 

Ευχαριστώ πολύ 

Co to píšu? Inu, po příletu do Chanie se stala nemilá věc. Zašili mi někde batoh, protože v tom transportním obalu působil nestandardně a odbavili ho jako kočárek. Na ten ovšem u pásu čekáte marně. Protože jsme měli cestu s přestupem a zavazadla letěla direkt, nebylo hned jasné, co se děje, a zda se batoh neztratil už někde na letišti v Athénách při překládce mezi letadly. Trocha nervů a paniky, ale vše se vysvětlilo a batoh se našel. Nicméně kvůli tomuhle zdržení jsme viděli z autobusu do centra jen koncová světla. Našeho marného běžeckého pokusu za autobusem si všimli dva mladíci z Kréty, kterým pro změnu uletělo kvůli podcenění covidových formalit letadlo do Athén. A protože krétská pohostinnost je krétská pohostinnost, naložili nás do auta a svezli do centra, kam se sami vraceli. Přece nás nepošlou na taxík.

Dobrodrůžo může začít. 

Uličky Chanie se neokoukají.
Pokračovat ve čtení „Krétské zápisky aneb Druhé putování Bílými horami a Sfakií“

Hrobor

Hrobor. Cesta z Hronova na hraniční kámen naší země – Bor.  Letitá tradice, kterou jsem šel dnes poprvé. Jinak. Obvyklý čas na Hrobor jsme totiž letos strávili s přáteli v Čejkovicích. Šli jsme tedy Sibor. Ze Signálu na Bor. Koukají tu na sebe. Kopeček a majestátní stolová hora. Její většina už je v Polsku. Do údolí na české straně však stéká ze „studnic“ bučinami chutná svěží borská voda pro kus tohohle překrásného koutu země. 

Naše cesta nebyla náhodná, věnovali jsme ji jednomu dobrému člověku. Pro mne to byl námořník z Českého koutku. Dobrej chlap. Dneska za něj svítí na Krásné vyhlídce svíčky. 

Celou cestu byla mlha, až nahoře, úplně nahoře ve skalním labyrintu Bludných skal paprsky slunce roztrhaly mlžný příkrov a oslnily nás. Mezi smrky zářilo světlo jako v chrámu. Labyrint světa prozářený shůry. 

Pak zase dolů, do mlhy. Po cestách stokrát prošlapaných poutníky.  Vracíme se až za tmy. Nejen nohy bolí.

Ale to světlo na Boru a cesta nahoru za ním zůstává. Navzdory prodřenému batohu a zabláceným botám. Navzdory závrati a hledání steziček mezi balvany. 

A zvon na Závrchách zvoní. Stejně jako ten nouzínský. 

Cesta. Vzpomínky. Naděje. 

Pokračovat ve čtení „Hrobor“

Slezský Davos

Tuberkulózní klimatické lázně a sanatorium tu byly dříve než v Davosu a Davos vlastně převzal zdejší koncept dr. Brehmera. Lázně byly velmi nóbl a oblíbené. V roce 1887 už tu bylo 730 pacientů a na přelomu století měly lázně kapacitu neuvěřitelných 1100 pacientů a léčila se tu celá Evropa. Jako ve správném lázeňském městečku tu proto nechybí ani pravoslavný kostel sv. archanděla Michaela z roku 1901, protože ruská smetánka jezdila do všech významných lázní v Evropě.  Řeč je o městečku Görbersdorf | Sokołowsko.

Altes Kurhaus na dobovém obrázku. Zdroj: http://www.sokolowsko.org/en/sokolowsko
Pokračovat ve čtení „Slezský Davos“

Masopust. Letos v Josefově.

Krčmář zabil svini | předvčírem na síni.
Nadělal jitrnic dosti | masa vepřovýho pro hostí…
—- starodávná masopustní písnička

Za všechny fotografie díky Vláďovi.

“Chci naší malé barbuše vysvětlit, co je to masopust, a nějak nevím, jak na to. Kdy a kde zase budete, že bych ji přivezla a nechala to na profících.” Napsala mi večer po taškařici v Josefově kamarádka.

Profících! Nejsme nakonec odborníci na masopust my všichni? A má masopust profíky? Pokračovat ve čtení „Masopust. Letos v Josefově.“

Kréta – od severu k jihu

Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů.  V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.

Pokračovat ve čtení „Kréta – od severu k jihu“

Pocta Robertu Holdstockovi

útržek z deníku, 18.10.2019

Před rokem jsem se toulal po stejném místě, aniž bych tušil, že chodím po okraji Ryhopského lesa. Dnes, když jsem už obracel kroky zpět k autu, blesklo se cosi dole v potoce. Tisíce zrcátek mě přitahovaly svým třpytem a tak jsem vykročil kolem Koljušáku.
***
„Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít. Uvěřil bys mi?“
„Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes… Špatně se tím chodí. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel něco tajemněšího?“
„Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha, natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozetřel jej mezi palcem a ukazováčkem a pak si jej stiskl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa.


(Robert Holdstock | Les mytág)

Nebe nad Krétou

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči hledají dávné hrdiny.
Venuše nad obzorem?
Snad.
Orion?
Ve skalách cinkají zvonky kozích stád
a nad hlavou pár hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
nechce se spát.
Kde je Velký vůz?
Tamhle!
Je tu nebe jiné?
Vítr šumí ve větvích rohovníků
a nad hlavou desítky hvězd.

Na prahu Polyfemovy jeskyně
oči přivykly šeru.
Mihnul se netopýr.
Světlo baterky vyplašilo ptáka v temnotě.
Lelek kozodoj?
Snad.

A nad hlavou tisíce hvězd.
A místo stanu plášť z Mléčné dráhy.