Publikováno

O potěše srdce a povznesení duše aneb Velikonoční betlémy potřetí

Smutné betlémy?

„Velikonoční betlémy jsou takové smutné, ne?“ říká mi kolega betlémář z Olomouce. Inu, na první pohled asi ano. Ale jen na ten první. Betlémy totiž, slovy ústeckého betlémáře Ludvíka Mátla, slouží pro „povznesení duše k Bohu a pro potěchu srdce.“

Tím se chce říct, že betlém je jednak objektem náboženské úcty, ale zároveň také rukodělným výtvorem, který má potěšit tvůrce i diváka. Zatímco u vánočních si většina lidí umí dobře představit tu radost a potěchu srdce a zažívá ji při každých Vánocích, u těch velikonočních je potřeba být v rovnováze, tedy svým způsobem ideálním stavu. Bez rozměru víry je patření na události spojené s utrpením Krista opravdu jen obtížně radostné. Nicméně očima víry víme, že velikonoční týden nekončí temnotou Golgoty a hrobu, ale vrcholí radostí Vzkříšení. Pak nemůže být divu, že i velikonoční betlémy mohou být a jsou oblíbené. A mohou přinášet potěchu srdce.

Pokračovat ve čtení „O potěše srdce a povznesení duše aneb Velikonoční betlémy potřetí“
Publikováno

Šalamoun na Moravském podzimu

„Bylo to krátké,“ povzdechl si po skončení téměř tříhodinového oratoria Šalamoun pán vedle mě. A měl pravdu. Bylo to krátké, protože v té kráse by chtěl člověk prodlévat věčně.

Händelovo oratorium Šalamoun nepatří k těm kusům, které by jiskřily virtuózními áriemi a hudebními ohňostroji, protože jeho krása je jinde. Je o Moudrosti.

Moudrost biblická není inteligencí, chytrostí ani vychytralostí. Šalamoun neoslavuje velká vítězství a triumfy hrdinů, ani vychytralé lsti. Oslavuje triumf Sofie – Moudrosti, jedné z tváří Hospodina. Moudrost je zde personifikována v králi Šalamounovi, staviteli jednoho z divů tehdejšího světa – Chrámu. V Šalamounovi, který snad byl bájným milovníkem Písně písní a mudrcem v Kazateli.

Pokračovat ve čtení „Šalamoun na Moravském podzimu“
Publikováno

Betlém Zdeňka Brožka

Grafika, linoryt a tuš. Techniky, které Zdeněk Brožek ovládal. Na rozdíl od mnoha nemalířů betlémářů, byl tenhle oušťák výtvarníkem z povolání. Přestože působil v textilním průmyslu jako návrhář designů látek, nemohl, jsa rodák z Ústí nad Orlicí, uniknout betlémářské tradici.

Jeho styl je výrazný, nezaměnitelný. Přesto mě první setkání s jeho betlémem nezaujalo. Školená ruka grafika je tam znát, barvy jsou výrazné, postavy ostře vyrýsované. Ne, tehdy jsem se zakoukal do betlémářů bez malířské průpravy. Jak jsem ale více nasákl betlémovou tvorbou, znovu jsem s k Brožkovu betlému vrátil. Začal mě přitahovat. Pořídil jsem ho a začal řezat. 

Pokračovat ve čtení „Betlém Zdeňka Brožka“
Publikováno

Herain světový.

Herain návykový, Herain 2024. 

S ročním zpožděním představuji další betlém Jaroslava Heraina z Ústí nad Orlicí. Betlém je vydaný pod názvem Herain 2024, což je bohužel podobně nepoetické, jako jeho předchozí betlém 2023, který jsem si překřtil na Betlém z Lanšperka. Je mi vlastně trochu líto, že se pojmenování betléma nevěnovalo více péče.

Náhled Herainova betléma vydaného UN-FOE-PRAE 2024.

UN-FOE-PRAE

Světová betlémářská asociace (Universalis Foederatio Praesepistica) zahájila k 800. výročí prvního betléma – za který se považuje inscenace betlémského výjevu připisovaného sv. Františkovi z Assisi – vydávání cyklu výročních betlémů, které by měly představit papírovou betlémářskou tradici ze světa.

Prvním betlémem se v roce 2023 stal betlém italských tvůrců, který není úplně betlémem v našem pojetí, ale spíše poctou sv. Františkovi a jeho liturgii se zvířaty, jesličkami a dítětem, kterou slavil u příležitosti Božího narození roku 1223 v italském Grecciu. V roce 2024 dostaly příležitost české betlémy a Světová betlémářská asociace tak vydala betlém Jaroslava Heraina, který je poctou ústecké betlémářské škole a rodnému kraji Podorlicka / východních Čech. Je tedy prvním klasickým papírovým betlémem vydaným v této celosvětové edici.

Pokračovat ve čtení „Herain světový.“
Publikováno

Raději skutečnou bezpečnost!

,,Stejně tak je třeba důsledně trvat na tom, že aplikace § 125f zákona o silničním provozu má být střízlivá, tj. například rozmístění automatizovaných technických prostředků k měření rychlosti má kopírovat problematická dopravní místa, nikoliv sloužit k naplnění obecních rozpočtů.“ -nález Ústavního soudu z 16.5.2018, sp. Zn. PI. ÚS 15/16

Policie zamítla žádost města Soběslavi o instalaci automatického technického prostředku na měření rychlosti, rozuměj úsekového měření rychlosti na silnici I/3.

Starosta Soběslavi je rozhořčen, městské infocentrum pochopitelně ihned přispěchá s klikbajtovým titulkem: „Přinášíme špatnou zprávu nejen pro občany města týkající se prevence BESIP” a následným neprofesionálním jmenovitým obviněním člověka, který je podepsaný za Dopravní inspektorát PČR pod příslušným posudkem, který hodnotí účelnost a smysluplnost navrženého úsekového měření. O skutečném obsahu zprávy dopravního inspektorátu se mlčí.

Jde tady ale skutečně o ohrožení bezpečnosti občanů „tendenčním způsobem“ (sic!) argumentace ze strany dopravního inspektorátu, jak píše starosta Bláha?

Na to už si musím pročíst detailněji zprávu dopravního inspektorátu a žádost o přezkum, který požadovalo prostřednictvím osobních intervencí starosty Bláhy město Soběslav.

Pokračovat ve čtení „Raději skutečnou bezpečnost!“
Publikováno

Zrnka písku

Krátké postřehy z dovolené u Baltu a ze zastávky v Lodži.

Když jsme kvůli komplikacím s autem odpískali dovolenou ve stylu italského roadtripu do Atrani, padla volba na severní, tedy baltské pobřeží Polska. Gdaňsk mi učaroval už před lety, proč se tam tedy nevrátit a neobohatit zdejší pobyt o několik dní strávených ve Slovinském národním parku (Słowiński Park Narodowy) na pobřeží Baltu.

Název Slovinský park trochu mate, že? Vždyť Slovinsko je přece úplně někde jinde. Jenže celé to pobřeží Baltu od Visly až po Odru a vlastně Labe bylo původně osídlené slovanskými kmeny. A tak stejně jako v Německu máme Lužické Srby, tak na severu Polska v Pomořanech, nebo taky Kašubsku máme Kašuby a Slovince. Tedy, měli jsme. Historie Polska je složitá a tak tohle severní Slovinsko bylo dříve součástí Pruska a Německa a Slovinci se poněmčili a když se tahle část země stala Polskem, byla většina z nich vyhnána a vysídlena. protože byli na tehdejší měřítka zkrátka moc němečtí a málo slovanští a polští. Tolik zjednodušený a velmi schématický příběh toho, proč může být u Baltu Slovinský národní park. Jo a mimochodem, tohle zmatení je možné jen v češtině a slovenštině, bo v polštině je Slovinsko Słowenia, takže k záměně nedochází.

Pokračovat ve čtení „Zrnka písku“
Publikováno

Letní triptych slavností staré hudby

Letní slavnosti staré hudby už patří po více než desetiletí k mým letním radovánkám. Někdy vyjde koncertů více, někdy méně, ale vesměs to stojí za to. Nejenom, že je to přehlídka skvělých souborů napříč Evropou, ale taky v Praze objevíte a zažijete prostory, které vás uchvátí. Stálicí je Trojský zámek, který je pro hudební radovánky jako stvořený a zpravidla do něj pořadatelé umísťují soubory z horkého jihu – Itálie, Španělska a Portugalska. Lepší mix si neumím představit.

Letos se mi podařilo navštívit tři koncerty. Začal jsem v Tróji, pokračoval novým objevem – Lobkowiczkým palácem na Pražském hradě – a končil v tradiční „starohudební“ prostoře – u svatých Šimona a Judy Na Františku.

Pokračovat ve čtení „Letní triptych slavností staré hudby“
Publikováno

Velikonoční – Pašijové – betlémy – díl druhý.

Georg Haller z tyrolského Götzens a jeho pašijový betlém

Georg (1771/2? -1838) a jeho syn Felix (1808-1883) Hallerovi patřili k předním betlémářům tohoto koutu světa kousek od rakouského Innsbrucku.

Georg pro kostel v Götzens namaloval počátkem 19. století soubor více než 250 figur pašijového betléma. Velikost originálních figur je 16 cm -18 cm. Výběr cca stovky mírně zmenšených figur vydal betlémářský spolek v nedalekém Telfsu a tento nádherný a propracovaný soubor se tak dostává k široké betlémářské obci.

Jak už bylo řečeno, stavba pašijového betléma má svá specifika a vyžaduje logické uspořádání figur tak, aby bylo možné přehledně vyprávět velikonoční příběh.

Georg Haller: Pašijový betlém. Zatím bez retuší hran.
Pokračovat ve čtení „Velikonoční – Pašijové – betlémy – díl druhý.“
Publikováno

Biblické a večerní písně.

Miluju písňovou tvorbu.

A pan Javůrek mi dnes při úvodu dalšího koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka mluvil z duše. Je to niterné a je to vrcholné.

Dycky říkám, že v písni se za nic neschováte, zvláště pak, když doprovodem není orchestr, ale klavír. Na pódiu je jen zpěvák, jeho hlas a schopnost předat sdělení a emoce obsažené v písni. A samozřejmě i obnažená duše skladatelova a jeho schopnost vyprávět. Mistrovství není v záplavě zvuku, ale v preciznosti, procítěnosti a často v tichu. Jsou různé druhy ticha a ticho písňové je zvlášť důležité.

V dnešním programu byly písně, které jsou mi zvláště drahé, Večerní písně Smetanovy (ale i Dvořákovy) a Biblické písně Dvořákovy. U klavíru pak David Mareček a nádherný malebný a hluboký hlas Jana Martiníka.

A já k tomu nemám, co dodat.

Emoce i vytržení byly tak čisté a tak hluboké.

Jan Martiník je jako biblický prorok, v jeho hlase je ozvěna hlasu Hospodinova. Jeho přednes Biblických písní je vpravdě zpěvem žalmisty, který k Hospodinu volá, který si k Hospodinu zoufá a který Hospodina velebí v jeho díle.

A ještě v jednom byl dnešní večer mimořádný. Objevil jsem Severní noci Jaroslava Křičky. Ty nádherné obrazy moře a večerů, tóny ukolébavky. Tahy štětcem v notách.

Víc nemá smysl psát, byla by to prázdná slova.