zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Kvítky, paví oka, vážky, vlaštovky, jednoduché geometrické vzory, ale také rozkvetlé louky s bzučícími včelami a spoustou malování štětcem, to všechno je Bolesławiec aka Bunzlau. Jestli neznáte, tak se tam někdy stavte. Rodiště bucláků a pucláků, které tu můžete najít pod vtipným označením kubek czeski, nebo-li český hrnek.
Příkladný a krásný koncert u svaté Máří Magdaleny v Božanově.
V sobotu 24.7., sotva dva dny po svátku Apoštolky apoštolů sv. Máří Magdaleny, se v jí zasvěceném kostele v Božanově konal další z koncertů letního festivalu Za poklady Broumovska. A proč příkladný?
Ponejprv právě proto, že to bylo u svaté Máří. Podruhé proto, že zněly skladby i místních autorů spjatých buď přímo s Broumovem nebo jinými českými kláštery a kostely. Potřetí proto, že to bylo barokní, a baroko a Broumovsko k sobě patří.
Pokračovat ve čtení „Za poklady Broumovska na svatou Máří“Poslední rok se na zastupitelstvu vždy řeší i tzv. rozvoj průmyslové zóny. Slovo “rozvoj” píšu obvykle v uvozovkách nebo jej uvozuji slovem “takzvaný”, protože podle mého o žádný rozvoj nejde. Představený návrh společnosti Exprin, jakkoli byl už několikrát upraven, je zátěží a projektem minulosti. Místo země a města pro budoucnost nás zóna staví do pozice montovny a laciného překladiště minulosti.
Úterý 2.6.2021. Přílet do Chanie
Když místní zmeškají let a túristi poslední autobus do města, stávají se dobré skutky. Aneb, když už se musíme vracet autem zpátky domů, páč jsme si museli o den posunout let, zachráníme ty dva chudáky s batohama, ne? Kréťané nejsou kreténi, ani náhodou.
Ευχαριστώ πολύ
Co to píšu? Inu, po příletu do Chanie se stala nemilá věc. Zašili mi někde batoh, protože v tom transportním obalu působil nestandardně a odbavili ho jako kočárek. Na ten ovšem u pásu čekáte marně. Protože jsme měli cestu s přestupem a zavazadla letěla direkt, nebylo hned jasné, co se děje, a zda se batoh neztratil už někde na letišti v Athénách při překládce mezi letadly. Trocha nervů a paniky, ale vše se vysvětlilo a batoh se našel. Nicméně kvůli tomuhle zdržení jsme viděli z autobusu do centra jen koncová světla. Našeho marného běžeckého pokusu za autobusem si všimli dva mladíci z Kréty, kterým pro změnu uletělo kvůli podcenění covidových formalit letadlo do Athén. A protože krétská pohostinnost je krétská pohostinnost, naložili nás do auta a svezli do centra, kam se sami vraceli. Přece nás nepošlou na taxík.
Dobrodrůžo může začít.
Požehnaný večer a noc mezi “Učiň mě, Pane, nástrojem…” a “Laudate omnes gentes, laudate Dominum…”. Tedy mezi mezi modlitbou sv. Františka z Assisi zhudebněnou Petrem Ebenem a chvalozpěvem z Taizé. Tyhle dva zpěvy už nějak tradičně vymezují čas Noci kostelů v Soběslavi. Čas mezi ekumenickou bohoslužbou, která propojuje křesťanská společenství našeho města a se kterou putujeme od kostela ke kostelu, každý rok jinde, každý rok společně. A mezi zpěvy z Taizé, kterými každoročně, už v malé skupině ponocných, těch, kteří ještě neusnuli, Noc uzavíráme v kostele svatých Petra a Pavla.
Pokračovat ve čtení „Ohlédnutí za Nocí kostelů 2021“
“Tak nám jmenovali výbor,” chtělo by se zvolat s paní Müllerovou ze Švejka.
Zastupitelstvo města Soběslavi schválilo složení výboru pro průmyslovou zónu. Od zveřejnění záměru stavby logistického centra na stránkách krajského úřadu uplynul téměř rok. Máme důvod radovat se?
Výbor sám o sobě jistě není špatná věc, pokud funguje, má jasný mandát a silnou pozici. Vznik toho soběslavského je ovšem spojen s několika vykřičníky, které nás mají varovat. Předně výbor vznikl až poté, co rada města selhala ve vyjednáváních s petičním výborem a svým způsobem i s developerem zóny. Jasné vize města nebyly nikdy formulovány. Radní Alena Krejčová místo toho přišla na zastupitelstvo s návrhem, aby jednání o zóně, údajně kvůli transparentnosti, převzal nový výbor, který navrhla k tomu účelu zřídit. Navržená metodika obsazení výboru nebyla motivována až tak odborností, jako stranickou vůlí. Strany zastoupené v zastupitelstvu mohly nominovat své zástupce do výboru podle síly mandátu jednotlivých zastupitelů. Rada se tak zbavila odpovědnosti za jednání, resp. přenesla odpovědnost na zastupitele.
Pokračovat ve čtení „Tak nám jmenovali výbor…“Hrobor. Cesta z Hronova na hraniční kámen naší země – Bor. Letitá tradice, kterou jsem šel dnes poprvé. Jinak. Obvyklý čas na Hrobor jsme totiž letos strávili s přáteli v Čejkovicích. Šli jsme tedy Sibor. Ze Signálu na Bor. Koukají tu na sebe. Kopeček a majestátní stolová hora. Její většina už je v Polsku. Do údolí na české straně však stéká ze „studnic“ bučinami chutná svěží borská voda pro kus tohohle překrásného koutu země.
Naše cesta nebyla náhodná, věnovali jsme ji jednomu dobrému člověku. Pro mne to byl námořník z Českého koutku. Dobrej chlap. Dneska za něj svítí na Krásné vyhlídce svíčky.
Celou cestu byla mlha, až nahoře, úplně nahoře ve skalním labyrintu Bludných skal paprsky slunce roztrhaly mlžný příkrov a oslnily nás. Mezi smrky zářilo světlo jako v chrámu. Labyrint světa prozářený shůry.
Pak zase dolů, do mlhy. Po cestách stokrát prošlapaných poutníky. Vracíme se až za tmy. Nejen nohy bolí.
Ale to světlo na Boru a cesta nahoru za ním zůstává. Navzdory prodřenému batohu a zabláceným botám. Navzdory závrati a hledání steziček mezi balvany.
A zvon na Závrchách zvoní. Stejně jako ten nouzínský.
Cesta. Vzpomínky. Naděje.
Pokračovat ve čtení „Hrobor“Jídlo obohacuje a spojuje. Vybavil jsem si nedávno pajerský koláč, jak ho peče máma, a jak ho pekla i babička a peče se i leckde jinde v Jihlavě a na Horácku. V rámci akce Koláč pro hospic se Petra Burianová, známá z pořadu Peče celé Česko, rozhodla upéct právě tenhle koláč. Někde to na mě vyskočilo na sociálních sítích. A okamžitě jsem si vybavil chuť a vůni toho nezaměnitelného koláče, který patřil a patří stále k mým nejoblíbenějším. No, a protože máma soutěž o pečení sledovala, hned jsem jí volal, jak se ten náš koláč, který jinde neznali, dostal do televize. Měla radost.
Sám jsem pajerský koláč nikdy nepekl. Vždycky jsem se na něj těšil. Od babičky nebo od mámy. Teď se nějaký čas vidět nemůžeme, můžeme ale sdílet mnohem víc než obrázky a slova po telefonu, můžeme sdílet i chutě a vůně.
Dojmologii o brněnské jablúčkové Jenůfě už jsem jednou psal. To představení je tak dobré, že se vyplatí na něj jít opakovaně a pokaždé si najdete něco nového. A i kdyby ne nového, tak znovuprožití celého toho příběhu naděje stojí za to. Tento rok byl, a bohužel stále je, pro operu a vůbec kulturu podivný. Původně měla být v rámci festivalu Janáček Brno inscenována jiná Jenůfa. Mezinárodní. Jenže ze spoluráce se zahraničím v plánovaném rozsahu nakonec sešlo, protože ji koronavirová opatření neumožnila. Tedy ne zcela, festival sice zařadil osvědčenou jablúčkovou Jenůfu, ale do role Kostelničky se podařilo obsadit skvělou finskou pěvkyni Karitu Mattilu. Za to, jakým způsobem a s jakým úsilím se festival snaží vyrovnat s nepřízní vládních opatření, budiž pořadatelé pochváleni. Je to obdivuhodné!
V podivné době, kdy nás, a zejména kulturu obestřela temnota, byl výběr Collegia 1704 nanejvýš šťastný a vhodný. Händelův Mesiáš je dílo natolik úchvatné, že od jeho vzniku téměř před 300 lety nikdy neupadlo v zapomnění a provozuje se stále. A není divu. Při psaní Mesiáše byl prý Händel v jakémsi náboženském vytržení. Vzniklo tak dílo velmi odlišné od obvyklých a často provozovaných pašijových kompozic. Dílo vrcholně radostné. Přestože i ono má a musí mít momenty těžkého zármutku a naprosté vydanosti, světlo radostné zvěsti evangelia jím proniká od počátku do konce. Händelův Mesiáš je oslavou spasitelského díla Kristova.
Pokračovat ve čtení „Mesiáš jako poselství radosti a naděje“