zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Včerejší (31.10.2023) koncert Collegia 1704 k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti byl trochu zvláštní. Nebýt zrovna v Praze, tak bych řekl, že nestálo za to, jet na něj jen kvůli němu samému. Ale vlastně to není tak docela pravda. Koncerty a výroční oslavu je třeba skloubit, takže výsledek je trochu od každého. Může to být kočkopes, ale může to být také příjemný a v něčem objevný večer. V Pražské křižovatce se včera konala ta druhá možnost.
Prej , co v Ostravě? No, mj. třeba omrknout suprovou Cestu vody v Bělském lese. Dřevěné lávky dostanou lidi tam, kde by jindy museli v broďákách. Teď to zvládnou i kočárky. Herní prvky, které baví i dospělé, trocha poznávání, trocha obratnosti. Křížová cesta, Lurdy, Priessnitz, polotmavý z Hukvald a tvarůžkový tatarák.
Ostrava!!! Mozaika bydlení, industriálu, divočiny znovu kořistící civilizaci, civilizace kultivující divočinu, bordýlky, lesy, voda, cyklostezky, dálnice a železnice. Není to typický město, ale to je ostravská přednost. Tam tramvají, zpátky vlakem.
Tak pěknej podzim, pyčo!!!
„Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht.“
Salome není pěkná opera. Ani nemá být. Vášeň, dekadence, perverze.
Krev a Měsíc.
Je říjnový úplněk, Halloween za rohem. Zdá se to ideální kombinace pro tohle představení. Nebojte, nerozkopávejte mi hned dýně, nezapomínám, že ústřední postavou je i Jan Křtitel. Stejně jako Salome vášnivý. Jeho vášeň je ovšem vášní prorockou, vášní pro Boha. V tom přitažlivém a znepokojivém víření kolem sebe krouží dotírající Salome a Jan. Oba krásní, smyslní. Symbolicky třikrát se přiblíží v elektrizující atmosféře. Tělo, vlasy, ústa. „Chci líbat tvá ústa! “
Jak to skončí, víme.
Krev a Měsíc.
Pořád ve mně bouří a pracuje to veřejné projednání průmyslové zóny. Vlastně ani ne tak kvůli procesu EIA, ale spíš kvůli tomu, co to vypovídá o městě a všech těch, kteří se často bijí v prsa, jak jim jde o občany a komunikaci.
Veřejné projednání byl další střípek do mozaiky, kterou si už nějaký ten rok, co řeším průmyslovou zónu, skládám. Není to jen o zóně, ta však do velké míry obnažila, co je v našem městě shnilé.
Minulé zamyšlení nad průmyslovou zónou psané ještě před veřejným projednáním záměru jsem končil nadějně – zastupitelským slibem o výkonu úřadu ve prospěch města a jeho občanů.
Veřejné projednání 23.8.2023 ukázalo, že představitelům města, resp. valné většině z nich, jsou ale občané ukradení.
Máme za sebou další kolo připomínkování v procesu EIA. Developer předložil, dle jeho slov, opravenou dokumentaci. Zdráhám se použít slovo opravená bez jakékoliv poznámky, protože dokumentace vykazuje celou řadu chyb, nedostatků, účelových manipulací a překrucování skutečnosti. I proto se dočkala značného množství připomínek od občanů. Bylo jich kolem stovky, což je tedy obdivuhodné vzedmutí občanstva, které mě mile překvapilo. Palec nahoru. Připomínka, to není kliknutí na sociální síti, ani brblání v hospodě nebo před obchodem. Je to jasné a neanonymní vyjádření postoje, které chce mnohem víc úsilí. Dokumentaci připomínkoval i Výbor pro rozvoj průmyslové zóny zřízený zastupitelstvem Soběslavi.
Let byla, slovy jednoho kluka z letadla, ta nejlepší horská dráha, a Lisabon je fakt docela queer město. Tedy jsem dalek hodnotit po jedné jízdě metrem a pár ulicích, které člověk za večer zvládne nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale za tu chvíli jsme tu potkali už docela dost typů, ze kterých by leckterému zaprděnému našistovi i paní Jochové praskla nejedna cévka. Právě prošel týpek v županu. Portugalština plná „ž“ a „š“ je krásná, ale nerozumím ani „š“ .
Lisabon je nahoru dolu, směs architektury dvacátého století. Kachličky, ale i chátrající ruiny.
Náš pokoj na zastávce Alameda je víceméně nárožní trojúhelník na obrovském travnatém náměstí zakončeném gigantickou fontánou. Obří digestoř v kuchyni připomíná krb. Stejně jako kuchyně jsou i koupelna a záchod přes chodbu, sdílené s dalšími pokoji. Podlahy v celém domě, včetně chodeb jsou parketové, stěny obložené korkem. Barevné květinové štuky zdobí strop ve vchodové hale. Výtah zdaleka nesplňuje normy, ale je kouzelný. Ne ovšem tak, abychom v něm chtěli strávit 3 hodiny, a proto, poslušni majitele, nelezeme do kabiny více než dva.
Letos poprvé jen jako návštěvník. Lehké moderování diskuze s biskupem Václavem Malým se nepočítá.
Neběhat mezi kostely, neřešit program, překlepy ve skládačce. Jen nasávat atmosféru. Ne, nelituji těch více než deseti let organizování. Ani náhodou. Jen můžu poprvé prožít Noc jinak.
A mám velkou radost, že při ohlédnutí za Nocí můžu dát tentokrát prostor i někomu jinému. Pozvání do Kozího notesu přijala Martina Plátová. A vy se můžete s chutí vrhnout na dva texty, zápisky z deníků, dojmy z Noci. Texty doplňují parádní fotky Miloše Bučinského.
Patetická, upocená a přeplácaná.
Taková je nejnovější inscenace Dvořákovy zřídka uváděné opery Armida v Národním divadle v Praze.
České operní domy se z nepochopitelných důvodů rozhodly vrátit tuto operu na jeviště. Nic nedbaje toho, že Armidu provází nedobrá pověst už od počátku. Na vině není ani tak Dvořákova hudba, která naopak umně vytváří orientální kouzlo a hraje si s lyrikou, ale spíše příběh a nesrozumitelné libreto Jaroslava Vrchlického.
Po katastrofě v Plzni jsem myslel, že už téhle opeře nedám šanci. Před pár dny mi ale volala kamarádka celá rozhořčená z nové pražské inscenace. Důvodem byla scéna znásilnění, která je prý v tomhle nastudování dost naturalisticky zobrazena. Diskutovali jsme, nakolik to je, nebo není oprávněné a jak to může být zraňující. Bavit jsme se mohli ale jen obecně, pražskou Armidu jsem neviděl. A mělo u toho zůstat.
Jenže téma vzbudilo zájem. A pak, dělá to brněnský tým hvězdného režiséra Heřmana. Třeba prolomí smutný osud téhle Dvořákovy opery a najde způsob, jak se vypořádat se všemi těmi nevýhodami, které Armida dostala do vínku.
Inu, ani brněnský tým smůlu neprolomil.
Co si objednáš a co ti přijde z Wishe. Snad už klasický meme, který baví sociální sítě a dá se udělat nejspíš na jakékoli téma. V Soběslavi to platí bohužel velmi často o městských projektech.
Poslední případ, na který by se tento, bohužel velmi hořký, vtip dal použít, je záchytné parkoviště u autobusového terminálu. Očekávaný a potřebný projekt dopadl v Soběslavi jako obvykle. Fušersky.
Byla tu šance na opravdu současný terminál s kvalitní infrastrukturou akcentující modro-zelené standardy. Jenže…
Pokračovat ve čtení „Promarněná šance aneb Soběslav, město stromům nepřátelské.“