Jídlo obohacuje a spojuje. Vybavil jsem si nedávno pajerský koláč, jak ho peče máma, a jak ho pekla i babička a peče se i leckde jinde v Jihlavě a na Horácku. V rámci akce Koláč pro hospic se Petra Burianová, známá z pořadu Peče celé Česko, rozhodla upéct právě tenhle koláč. Někde to na mě vyskočilo na sociálních sítích. A okamžitě jsem si vybavil chuť a vůni toho nezaměnitelného koláče, který patřil a patří stále k mým nejoblíbenějším. No, a protože máma soutěž o pečení sledovala, hned jsem jí volal, jak se ten náš koláč, který jinde neznali, dostal do televize. Měla radost.
Sám jsem pajerský koláč nikdy nepekl. Vždycky jsem se na něj těšil. Od babičky nebo od mámy. Teď se nějaký čas vidět nemůžeme, můžeme ale sdílet mnohem víc než obrázky a slova po telefonu, můžeme sdílet i chutě a vůně.
Dojmologii o brněnské jablúčkové Jenůfě už jsem jednou psal. To představení je tak dobré, že se vyplatí na něj jít opakovaně a pokaždé si najdete něco nového. A i kdyby ne nového, tak znovuprožití celého toho příběhu naděje stojí za to. Tento rok byl, a bohužel stále je, pro operu a vůbec kulturu podivný. Původně měla být v rámci festivalu Janáček Brno inscenována jiná Jenůfa. Mezinárodní. Jenže ze spoluráce se zahraničím v plánovaném rozsahu nakonec sešlo, protože ji koronavirová opatření neumožnila. Tedy ne zcela, festival sice zařadil osvědčenou jablúčkovou Jenůfu, ale do role Kostelničky se podařilo obsadit skvělou finskou pěvkyni Karitu Mattilu. Za to, jakým způsobem a s jakým úsilím se festival snaží vyrovnat s nepřízní vládních opatření, budiž pořadatelé pochváleni. Je to obdivuhodné!
V podivné době, kdy nás, a zejména kulturu obestřela temnota, byl výběr Collegia 1704 nanejvýš šťastný a vhodný. Händelův Mesiáš je dílo natolik úchvatné, že od jeho vzniku téměř před 300 lety nikdy neupadlo v zapomnění a provozuje se stále. A není divu. Při psaní Mesiáše byl prý Händel v jakémsi náboženském vytržení. Vzniklo tak dílo velmi odlišné od obvyklých a často provozovaných pašijových kompozic. Dílo vrcholně radostné. Přestože i ono má a musí mít momenty těžkého zármutku a naprosté vydanosti, světlo radostné zvěsti evangelia jím proniká od počátku do konce. Händelův Mesiáš je oslavou spasitelského díla Kristova.
“Sdělení obsahuje převážně domněnky, nikoliv informace založené na faktech, je tendenční, kritizující a cílené proti radě města. Často zmiňuje spol. EXPRIN Property s.r.o. a vrhá špatné světlo jak na radu města, tak na tuto společnost. … Uveřejnění sdělení s reakcemi by vedlo k dohadům na stránkách Hlásky, které by navíc nebyly srozumitelné pro občany.”
— citace ze zamítavého stanoviska redakční rady radničního periodika Hláska k článku Nečekejme, jednejme.
Všimli jste si někdy, že v Hlásce se až na výjimky nedočtete kritické příspěvky? Nepřišlo vám to divné? Hlásku přece platíme všichni z našich daní a ještě jsme nuceni si ji kupovat za, snad symbolický, ale přesto peníz. A co dostáváme? Krom jistě užitečného koktejlu informací o kulturně společenských a sportovních akcích ještě notnou část radniční propagandy maskované zpravidla do sdělení pana starosty nebo do tzv. objektivních reportáží podepsaných redakcí.
Budoucnost se děje nyní. Každým rozhodnutím se nám některé možnosti zavírají. Když chceme někam směřovat, je dobré mít vizi a plán. Pro město je takovým plánem plán územní. Soběslavský plán počítá s rozvojem průmyslové zóny. Je to barevná plocha se základním popisem, který není příliš detailní ani omezující. Donedávna to stačilo. Žili jsme v představě, že zóna bude růst postupně, podle požadavků místních podniků a také se bude rozvíjet s příchodem nových zájemců. Naše představy byly navázané na to, co už ve městě máme. Developer EXPRIN Property a jejich návrh výrobního/logistického centra tyhle představy zcela rozbil. Ukázalo se, že územní plán Soběslavi je na takové projekty krátký.
Budoucnost se děje nyní. Proto občané i petiční výbor připomínkovali záměr EXPRIN Property už ve zjišťovacím řízení. A bylo to dobře. Získali jsme trochu času. Petiční výbor i nadále usiluje při jednáních s městem o jasné stanovení mantinelů v průmyslové zóně. Nemůžeme čekat. Čekáním se naše možnosti změnit průmyslovou zónu tak, aby byla zónou pro naše město, zmenšují. EXPRIN Property totiž nečeká, chrání si svůj záměr a nechce jej ani moc měnit. Dokonce stále opakuje, že nedá záruky, že v zóně nakonec nevyroste logistické centrum.
Petiční výbor proto už při prvním setkání s radními navrhl vypracování společné vize pro průmyslovou zónu. Pouze z takové vize lze odvodit regulace pro dané území. Jsou to obecné závazky pro každého investora. Stejně jako regulujeme podobu obytné výstavby ve městě, měli bychom regulovat tu průmyslovou. Bohužel radní na druhé setkání nepřišli ani s vizí, ani nechtějí nic vymýšlet. Marní čas. Hasí aktuální problém bez vize a jasného plánu, přičemž doufají, že je zachrání alternativní posudky. Nezachrání, trumfy drží v rukou investor. Tím, že radní odmítají regulaci v průmyslové zóně, vzdávají se možnosti ovlivnit její podobu a dávají budoucnost města všanc investorovi. Jeho zájem však bude končit oplocením jeho areálu. To, co se pro radní nyní zdá jako dobré řešení s minimem úsilí a peněz, bude v budoucnu zátěží a vybere si svou daň.
Otovický kostel sv. Barbory je narozdíl od ostatních kostelů broumovské skupiny trochu ukrytý. Žádné návrší viditelné zdaleka. To mu ale neubírá na kráse, monumentalitě a díky festivalu Za poklady Broumovska na hudební přitažlivosti. Stačí k tomu dva vytříbené hlasy s brilantním doprovodem klavíru a výborný výběr programu.
Tuberkulózní klimatické lázně a sanatorium tu byly dříve než v Davosu a Davos vlastně převzal zdejší koncept dr. Brehmera. Lázně byly velmi nóbl a oblíbené. V roce 1887 už tu bylo 730 pacientů a na přelomu století měly lázně kapacitu neuvěřitelných 1100 pacientů a léčila se tu celá Evropa. Jako ve správném lázeňském městečku tu proto nechybí ani pravoslavný kostel sv. archanděla Michaela z roku 1901, protože ruská smetánka jezdila do všech významných lázní v Evropě. Řeč je o městečku Görbersdorf | Sokołowsko.
Ve středu 24.6.2020 proběhlo na Soběslav velmi neobvyklé zastupitelstvo. Zástupci petičního výboru zde totiž v rámci bodu různé předali zastupitelům petici s bezmála dvěma tisíci podpisů, kterou občané vyjádřili svůj nesouhlas se záměrem v průmyslové zóně. Ve vystoupeních občanů ze Soběslavi i Chlebova zaznělo mnoho pádných argumentů proč občané považují návrh v průmyslové zóně za nesmyslný a ohrožující život ve městě. Z 21 přítomných zastupitelů se jen pár odvážilo promluvit ve prospěch občanů, zbytek mlčel. Pravda, soběslavská jednání zastupitelstva nebývají nikdy příliš hovorná, tentokrát bylo ale mlčení zarážející. Na základě předloženého návrhu se však nakonec zastupitelé dohodli na tom, že uloží radě města, aby se s představiteli petičního výboru sešla k diskuzi nad plány v průmyslové zóně.
ilustrační obrázek, zdroj: Pixabay.com
Den nato zveřejnil krajský úřad výsledky zjišťovacího řízení ve věci procesu EIA u předmětného záměru v průmyslové zóně. Úřad konstatuje, že záměr může mít významný vliv na životní prostředí a bude proto posuzován podle zákona EIA.
“Chceme být dobrými sousedy,” říká zástupce EXPRIN PROPERTY pan Hulínský.
Dobrý soused je jistě požehnání. Stačí se ale podívat na mrazivě vtipný film Vlastníci nebo si vzpomenout na vlastní sousedské spory a víme, že situace není vždy růžová.
Sousedy si zpravidla tak úplně vybrat nemůžeme. Můžeme ale nastavit pravidla společného soužití. V případě průmyslové zóny v Soběslavi je takovým domovním řádem územní plán města. Záměr předložený EXPRIN PROPERTY ukázal velmi jasně jeho limity. Diskuze o nich je záležitostí města a věřím, že na ni dojde.
Co je však u nového souseda zarážející, je způsob, jakým se staví k obyvatelům města. Je to on, ne občané, kdo měl přijít první a představovat projekt. Nelze se vymlouvat na epidemiologickou situaci, naopak, zdá se, že omezení v době krizového stavu hrála investorovi do karet. Slušný investor by počkal s podáním na krajský úřad a naopak se snažil dostat k občanům maximum informací, představil by projekt zastupitelům. Nejsou to občané, kteří měli někoho kontaktovat, je to investor, kdo měl záměr kvalitně představit a diskutovat o něm.
Město již potřetí vstoupilo na křehký led, navzdory tomu, že předchozí dva pokusy skončily koupelí v ledové vodě. A třetí pokus dopadl snad ještě hůře. Ve zvířeném bahně a úlomcích ledu se už nevyzná nikdo. A přitom stačilo zdánlivě málo. Informovat od počátku transparentně o zájmech města.
Jedu rovinatou krajinou před Brnem po silnici z Vídně. Vytížená čtyřproudovka láká investory, stejně jako každý kilometr nově postavené D3. Je to nasnadě, jsou to ideální lokality pro umístění hal s ohledem na snadnou dostupnost. Ideální pro investory. Lidé bydlící kolem těchto tepen pokroku zpravidla moc nadšení nejsou. Taky není divu. Tady před Brnem jsou vidět různé velikosti hal, od těch menších, kde sídlí různé střední společnosti, až po ty velké, často napojené na logistiku. Poznáte je snadno, k dálnici se otevírají číslované doky pro nákladní auta. Čísla lezou daleko za první desítku. Na některých halách jsou cedule – „Haly k pronájmu“. V Soběslavi je takových doků naplánována v maximální variantě bezmála stovka. K tomu studie vypočítává dopravní zatížení, kde se dostáváme vpravdě k hrozivým číslům. Maximální varianta, slyšíme často. Problém je, že žádná jiná varianta nebyla předložena. Není na výběr. Vše, co bude o projektu řečeno a bude uvozeno slovy „ono to tak nemusí být“, je sice hezký slib, ale pořád jen slib.
