Kozí notes

Za kulturou do nejkrásnějšího kraje, kde mají nejkrásnější náměstí (cituji jihočeského hejtmana) na světovou premiéru opery (cituji šéfa českobudějovické opery). Ano, českobudějovičtí mají stále pocit naprosté výlučnosti, to se nezměnilo. Také se nezměnilo nejvíc ošuntělé divadlo, které znám, a které ukazuje, jak macešsky se České Budějovice chovají ke svému opernímu domu. Jo, holt evropské město kultury. Zatímco v jiných městech bývá budova opery takovým tím noblesním kulturním stánkem, v Budějcích se do kulturáku, kde opera hraje, stále chodí zadním vchodem od školní jídelny a čísla na prastarých sedadlech už nejdou přečíst skoro ani s lupou a baterkou. 

Ale k věci. Spontánní odpolední rozhodnutí vedlo k návštěvě oné světové premiéry opery, kterou si Jihočeské divadlo zadalo u dua Jan Jirásek (hudba) a Tomáš Jarkovský (libreto). Jan Jirásek je oceňovaný autor filmové hudby (dvakrát Český lev), Tomáš Jarkovský šéfuje královehradeckému divadlu DRAK.

KOMENSKÝ.

To je odpověď o čem, resp. o kom, nová opera je. Ovšem, svým způsobem to tak úplně neplatí.

Pokračovat ve čtení „Komenský ve vitríně“

Násilí, sex, vraždy, trest, smrt…

Zdá se to jako ideální program na začátek roztouženého adventu, že?

Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Další z „nepěkných“ oper, kde sbory nerámují velkolepé barevné scény, a kde hlavní hrdinové/hrdinky neumírají s nádhernými áriemi na rtech po dobu deseti minut. “Šmik, fik a hotovo!” řekl by Bulgakovův Azazelo. 

Ve třicátých letech dvacátého století vzniká nejen Bulgakovův Mistr a Markétka, ale i Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. 

“Šmik, fik a hotovo!” Opera, která řeže jako břitva, duní jako lebka rozbíjená kladivem a na velkých hudebních plochách zní vzdechy rozkoše a sex se neděje se souhlasem. Syrová a smyslná. Příběh o ženě a jejím šíleném osudu, o touze a hledání smyslu života. Příběh, který nekončí nadějí, ale zalknutím se ve hlubokých temných vodách, příběh, kde zničené životy rozfoukává vítr v širou step. Versty a versty prázdnoty a beznaděje. 

Vždy fascinovaně hledím a poslouchám. Proměna, která vlastně proměnou není. Katěrina z vězení kupeckého dvorce, prostoru vymezeného zdmi statku, uniká do zdánlivé volné a svobodné širé stepi. Vězením je jí obojí, chladné svírající zdi bohatého dvorce i nekonečná pustá step. Krutost a nedostatek lásky je společný oběma a zoufalé ženy dělají zoufalé věci…

„Vy chlapi jste hodně namyšlení.
To jen vy jste silní, stateční
a spolkli jste snad všechnu moudrost?
A o tom, jak ženská někdy živí celou rodinu, nevíš?
A co ženské, které svého času
ve válce s nepřítelem bojovaly?
Někdy také ženské pro své muže
a milé obětovaly své životy,
ale to pro tebe nic neznamená.
Proto ti pořádně naložím, abys věděl, čeho je ženská schopna.“

Pokračovat ve čtení „Šostakovič ve Státní opeře.“

„Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht.“

Salome není pěkná opera. Ani nemá být. Vášeň, dekadence, perverze.

Krev a Měsíc.

Je říjnový úplněk, Halloween za rohem. Zdá se to ideální kombinace pro tohle představení. Nebojte, nerozkopávejte mi hned dýně, nezapomínám, že ústřední postavou je i Jan Křtitel. Stejně jako Salome vášnivý. Jeho vášeň je ovšem vášní prorockou, vášní pro Boha. V tom přitažlivém a znepokojivém víření kolem sebe krouží dotírající Salome a Jan. Oba krásní, smyslní. Symbolicky třikrát se přiblíží v elektrizující atmosféře. Tělo, vlasy, ústa. „Chci líbat tvá ústa! “

Jak to skončí, víme.

Krev a Měsíc.

Pokračovat ve čtení „Salome v Brně“