zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Včerejší (31.10.2023) koncert Collegia 1704 k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti byl trochu zvláštní. Nebýt zrovna v Praze, tak bych řekl, že nestálo za to, jet na něj jen kvůli němu samému. Ale vlastně to není tak docela pravda. Koncerty a výroční oslavu je třeba skloubit, takže výsledek je trochu od každého. Může to být kočkopes, ale může to být také příjemný a v něčem objevný večer. V Pražské křižovatce se včera konala ta druhá možnost.
“V pátek, v svátek, v kostele, při stole, jak se líbí v každé chvíli…” Toť návod k provozování Loutny české a také k Boží chvále.
Možnost poslechnout si po letech zase naživo provozovanou Michnovu Loutnu českou, N.B. v Jindřichově Hradci, to se musí využít. Inu vzhůru do kaple svaté Máří Magdaleny.
Nastudování: Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory. Hlasové party byly svěřeny Gabriele Eibenové a Petře Noskaiové. Zvláštností tohoto provedení byl akcent houslových partů, které nedávno objevil ve Slaném muzikolog Petr Daněk. Houslové party proto přednesly přední houslistky v oboru – Lenka Torgersen a Magdalena Malá. Na violoncello je doprovázel Petr Hamouz a na theorbu Jan Čižmář. Celé provedení řídil Adam Viktora.
Už jsem skoro zapomněl, jak krásný hlas má Tomáš Král. A taky mi uniklo (mea culpa), že má krásnou ženu Tehilu Nini Goldstein, která má neméně krásný hlas. A tak jsem rád, že mi to vše bylo krásně připomenuto na koncertě, který byl sice propagován se jménem Tomášovým, ale ve skutečnosti to bylo spíše představení Tehili Niny Goldstein českým posluchačům, nebo ještě lépe, rafinovaná hudební hostina sestavená z chutí Orientu a Moravy těmi nejpovolanějšími.
Barokní jam session u Šimona a Judy, která obsahovala všechno, co mám rád: starou muziku (už je to skoro 300 let), folklór a jazzové prvky. Že si folklór rozumí z jazzem píšu pořád. Že folklór inspiroval už před staletími, je nasnadě. Pokračovat ve čtení „Gypsy baroque“
Děcka, když jsem loni na podzim byl v Rudolfinu, ano v Rudolfinu, na poctě horňácké hudební tradici, byl to zážitek převeliký.
„Teče voda teče, přes Velický majír, kde si mňa zanechał, starodávný frajír. “
Stále se vracím k fotce s pančitelkou Annou Šajdlerovou, kterou jsme si střihli ve foyer. Oba společensky a slavnostně oblečení, ona v kroji, já v obleku. “A s takovou starou bábou se chcete fotit?” ptala se se smíchem.
Netušil jsem, že ta krásná spolupráce Horňácké muziky Petra Mičky a Lesní zvěře bude pokračovat. Z koreňů byl ponajprv strom(*), pak najednou les plný hlasů a Lesní zvěře, a nakonec i takové plody, jako album Hrubá Hudba.
Po roztančeném masopustu jsme vtančili do postního času, kdy hudba není už tak taneční. Přichází čas na povzdech: Aááh, Bach! Všude jsou to samé pašije. Přiznávám se, že pašije nemám rád. Ten styl “on řekl…oni odvětili…” mi opravdu nic neříká, snažil jsem se už mnohokrát, ale zkrátka nic. Text evangelia se líp čte a vypráví, pokud ovšem příběh není trochu para… tedy převyprávěn. Pokračovat ve čtení „Jakub Jan Ryba | Stabat mater“
Před Vánoci jsme si s přáteli povídali o náladách, které v nás vyvolávají vánoční písně. Zvažovaly se písně španělské a písně české/německé. Myslím teď písně staršího data vzniku. Oproti těm španělským jsou prý ty naše příliš málo veselé. Je to asi pravda, nejsou tanečně veselé, ale troufám si říct, že jsou přesto nadějné a radostné. Pokračovat ve čtení „Radost v písni“
Cestou z hory Sinaj nesl Mojžíš v rukou dvě Desky svědectví. Mojžíš ale nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září tvář.
—Ex 34,29
Jak jsi krásná, hudbo, má nevěsto, jak blažený je čas, kdy prodlévám v tvé blízkosti. Pozvedáš mou duši a má tvář září radostí jako zářila tvář Mojžíšova při setkání s Hospodinem. Pokračovat ve čtení „Salomone Rossi a Elam Rotem | Píseň písní“
Struny v harmonii, toť obraz lidské duše. Jejich zvučení, to jsou city, tu něžné a jemné, tu prudké. Cílem života je struny ladit, nikoli strhat, jak by snad řekl autor Loutny české Adam Václav Michna.
A proč o tom píšu? Protože jsem včera (20.11.2018) zažil krásné ladění strun a ladění hlasu a má duše se tetelila blahem. Večer plný emocí. Večer s hudbou raného baroka. Pokračovat ve čtení „Struny v harmonii“
Jak marný a pomíjivý je čas lidských radostí,
jako mlha, když se objeví na blatech
a záhy se rozpustí v záři slunce.
Jako listí, když zvadne
a jen barevný koberec pod stromy připomíná radosti léta.
volně na témata Michaela Francka a K.V. Holana Rovenského o pomíjivosti.
