Jak marný a pomíjivý je čas lidských radostí,
jako mlha, když se objeví na blatech
a záhy se rozpustí v záři slunce.
Jako listí, když zvadne
a jen barevný koberec pod stromy připomíná radosti léta.
volně na témata Michaela Francka a K.V. Holana Rovenského o pomíjivosti.
Värttinä a Zrní
Dva ansámbly, které mám moc rád, mi tak nějak symbolicky připomenuly ten čas pomíjivosti. Jak by řekl Kohelet: je čas setby a čas sklizně, je čas radosti a čas truchlení.
Zrní znám pár let. Hudebně se proměňuje, vyvíjí, divočí, sní, dělá mi radost. Je to muzika rozpuku a mládí.
Taková byla kdysi Värttinä. Divošky plné energie, roztančené kdesi v karelských březových lesích. To ještě když zpívaly ve sboru. Alba Black Bird, Oi dai… Končila devadesátá léta a já objevoval hudební kraje. Objednával jsem si CD. Hltal jsem každé nové album. Pak přišel snad jejich první koncert v brněnském Semilassu. To byl zvuk. Další koncerty…
Teď kapely Zrní i Värttinä zavítaly do Veselí nad Lužnicí. Trochu zjevení! No, zvykl jsem si, že Veselí kulturně jede na mnohem vyšší úrovni než naše Soběslav, byť nemá vše nové a opravené.
Zrní bylo jako předskokan. Skvělé jako vždy. A nasadilo laťku proklatě vysoko. Värttinä neměla šanci ji přeskočit. Byla to nostalgie, snad trochu smutek. To když jsem si uvědomil, že tahle kdysi skvělá kapela, je už jen odleskem dávné slávy a divokosti. Repertoár se v podstatě nezměnil. Změnili se muzikanti, to je u trojice karelských divoženek docela časté. Ve Veselí byla Värttinä v téměř komorním obsazení pouze se třemi muzikanty. To ale nevadilo. Jestli něco dámy z Värttiny mají, pak je to čuch na skvělé muzikanty! Bohužel ve zpěvu a celkové náladě koncertu bylo bolestně znát, že od devadesátých let už uběhlo téměř čtvrtstoletí a nikdo nemládneme. Z dryád, které kdysi tančily za zpěvu na paloucích, které přeskakovaly ohně a jejichž hlasy se rozléhaly do dáli a byly plné mladosti, se staly, promiňte mi ten příměr, spíše čarodějnice, které sice umí děsivé kletby a uhranutí, ale kouzlo Karélie už vytvořit nezvládnou. Každá píseň chce své a stejně jako René Fleming nemůže navěky zpívat Rusalku, tak nelze vystačit navěky s dvacet let starým repertoárem zvláště ne v divoké karelské worldmusic. Z koncertu tak zůstala zvláštní směsice radosti a smutku. Radosti nad tím, že i na malé město lze přivézt velké muzikanty, a že Zrní má šmrc, smutku nad tím, že šlehající plameny ohňů v lesích a na pláních Finska jsou v podání Värttiny už spíše jen řežavými uhlíky, které sice pořád těší a hřejí, ale k radostnému tanci a odvážnému skákání přes oheň vás už nepovzbudí.