Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe.
Hrozné, když Bůh neourodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
a píseň v nebi zrozená
i ve smrt život vlívá.
Kdo v zlaté struny zahrát zná
Vítězslav Hálek | Bedřich Smetana | Večerní písně
“Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá.” Smetanovo krásné zhudebnění Hálkových veršů by tak sedělo k novorenesančnímu Rudolfinu. Slavná velebená Čechie, sto let republiky, trikolóry všude…
Leč bylo pestřeji než tříbarevně. Však horňácký kroj je barevný a starodávný. Že vám to do Rudolfina nesedí? A mně zrovna jo. Když mrknete na ty rozkvetlé vzory na stropě Dvořákovy síně, na bohatě zdobené hlavice sloupů, však to jsou květy a listy, haluze… Strom. Z koreňů strom. Prý brněnští měšťané byli také pohoršeni, když Leoš Janáček, očarovaný horňáckou muzikou, přivezl Horňáky do Brna. Holínky od bláta, to že je folklór? Je, právě v tom blátě, v zemi se rodí, s ní je spojený. Píseň jde dál než k roku 1918, nezavírá se v kotlince, přejímá motivy, žije. Život nelze spoutat letopočtem…
No, co vám budu vyprávět, krása to byla. Spontánní, trošku zmatkářská, trochu živelná…jako slavnosti ve Strážnici nebo ve Velké nad Veličkou. Chyběla snad jen znělka. Tamtadátá tadá… Horňácká muzika Petra Mičky, Kopaničiarska muzika Martina Janšta z Košarísk, oslí harmonický můstek do Rudolfina klasického: Thomas Prchal (violoncello) a Dušan Holý (klavír), Smyčcové kvarteto Jiřího Pospíchala, a živelný most do dnešního hudebního času: Lesní zvěř.
Teče voda, teče, pres velický majír,
komus ňa zanechał, starodávný frajír.
Nechał sem ťa nechał, dobre ty víš komu,
co ty reči nosí, do vašého domu.
Do vašého domu, pod vaše okénko
dosť sem sa napłakał, sivá hołuběnko.
z Javorníka na Horňácku, podle zápisu Marina Zemana z Velké
Syrová nádherná muzika. Výborní zpěváci, kteří, jak je zvykem, jen tak přindou a vystřihnou nádherným zvučným hlasem písničku až vám vyhrknou slzy do očí. Že je jim třebas osmdesát? No a? Však píseň život vlívá a u Horňáků je to vidět i slyšet. Když jsem se ve foyer vnutil k focení paní Šajdlerové, smála se a povídá: “S takovou starou bábou se chcete fotit?” A pak přišla na pódium a vystřihla “Janko sa na vojnu bral” a byla v tom krása, která může spasit svět.
Že moravská lidová není jen záležitost starší generace ví každý, kdo tam někdy zavítal. Pamatuju si atmosféru v parku ve Strážnici, kde mladí muzikanti jen tak tvořili skupinky, aby si společně zahráli. Totéž ve Vlčnově na búdách nebo ve Velké. Nu a tyhle mladé výhonky z koreňů reprezentoval v Dvořákově síni ani ne desetiletý Janíček Pavlík. Dlužno říci, že na výbornou! Však je to taky jeden z nejlepších mladých hlasů Horňácka.
Jsme v památném Rudolfinu, koho jiného tedy na koncert přibrat z klasiků než Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, kteří s neuvěřitelnou citlivostí a smyslem pro lidovou hudebnost zpracovali mnoho písní a motivů do tzv. klasické hudby. Janáčkovu Moravskou lidovou v písních si přehazuje Mičkova horňácká muzika se smyčcovým kvartetem a zpívá k tomu Veronika Malatincová. Aj, to je krása!
A vůbec, moravský folklór je evropský, Dušan Holý ml. to předvedl ve variacích na švýcarskou píseň Ludwiga van Beethovena. Sedělo to výborně na horňácké písničky. Že by? Nebylo by to nic nového. Vzpomeňme na Telemannovy inspirace v hanáckých písních.
V ten večer však muzikanti šli ještě dál. Pozvali Lesní zvěř Jiřího Hradila. Bicí, klávesy, trubka a syrový zpěv. Melodie se předává a proplétá jako vítr mezi lesními stromy. Ach, tyhle novodobé experimenty, řeknete. Ale… když přesvědčili takovou legendu jakou je Martin Hrbáč z Hrubé Vrbky, kterému bude brzo osmdesát. Tož děcka, tohle není žádnej folklóreček s bicíma, jak si dělají legraci Ebeni. To je krása!
Díky za ten jedinečný a sváteční hudební večer!
Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste.
Nekamenujte proroky
Vítězslav Hálek | Bedřich Smetana | Večerní písně