Libná | Liebenau

Podzim zlatí stromy a barevným listím protkává koberce zelené a žluté trávy. Hnědá hlína na polích a šedavé kostřavy na pastvině. Mraky jsou dramatické. Zatímco ráno bylo šedivo, teď slunce ostrými paprsky nastříhalo ten závoj a obšilo díry zlatou a stříbrnou nití.

Každý mrak má stříbrný okraj, říká jedno přísloví. Má dodávat naději.Tady v líbezném údolí, které se táhne k hřebeni na hranici s Polskem, je té naděje zvlášť zapotřebí.

Libná – Liebenau.

Obec, v níž do druhé světové války žilo kolem pětistovky lidí. Velké broumovské chalupy se dvěma patry ve štítě.

Opravené stavení ve Zdoňově. Typická architektura kraje.

Foukne vítr a obraz zmizí.

Zůstanou jen kříže v lese, kříže u cesty, Johánek nahoře na kopci, tam, kde bývala náves, hledí ze svého vysokého soklu k Polsku. Pět hvězd rezaví u jeho nohou.
Cesty, studny, zídky, cesty a náspy do svahu, do louky, tam stával dům…

Domy zmizely.
Sudetenland.
Lidé zmizeli, nit se přetrhla.
Sudetenland.
Země zmizelých.
Řetězy od křížů, kamenné sloupky, kameny z domů, sošky z výklenků…
Na zahrádky, do sběren kovů, překupníkům…

Co úplně nezmizelo jsou cesty a staré stromy. Tedy aspoň ne všechny.
Představuju si, jak po kamenech dláždění kodrcaly žebřiňáky a snad i kola autobusu kamsi do Kladska. Dnes tudy kodrcají maskované rachotiny polských hledačů kovů. V kopřivách, pod kameny, u starých stromů, které připomínají dávné časy, v roští, které připomíná nové časy poválečného chaosu a běsnění a zapomínání, tam všude se jistě dají najít památky na místní obyvatele. Místní, kteří se tu snaží navázat přetrženou nit, proto nemají “zlatokopy” rádi. Není divu. Památky na Liebenau patří sem, jsou spojeny s tímhle líbezným kouskem země.

Kromě polských zlatokopů s hledačkami a chráničemi kolen už ale po cestách zase chodí i místní, od kříže přes pole se táhne nově vysázené stromořadí, ovocné stromy, břízy.
V dolejším Zdoňově jsou opravené některé statky, renesanční kostel sv. Trojice se navzdory církvi snaží zachránit místní sdružení. Na kopci se pase stádo krav a ovcí.

Renesanční perla – kostel Nejsvětější Trojice ve Zdoňově.

A za vsí je kámen, vpravo od něj dub, vlevo bříza. Kořeny pod kamenem se už jistě dotýkají, proplétají. Stromy ale rostou dlouho, déle než jedno lidské pokolení. A potřebují vláhu, živiny a dobrou půdu…

Místo smíření. Německý dub a česká lípa.

Kde jsou tvoje kořeny, vrostlé do hlíny, vrostlé do kamení, vrostlé do srdcí?

Beránku boží, ty který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Daruj nám pokoj a smíření!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..