Po nepříliš povedených hudebních číslech vánočního času jsem si v novém roce spravil chuť.
Mesiáš.
Pravý lék na všechny zpackané hudební produkce. (Tedy pokud je ovšem provedený dobře.) Vůbec se nedivím, že kolovaly zvěsti o tom, že tohle oratorium přece ten Händel nemohl napsat sám jen tak a ještě k tomu za necelý měsíc! Nene, to samy Prozřetelnost a Moudrost vedly jeho myšlenky a vytvořily dílo hodné oslavy Hospodina.
Mesiáš zdaleka není jen nejznámější “Aleluja”, které snad aspoň v některé z úprav slyšel a zná každý. Mesiáš je Händelovo geniální hudební dílo na Charlesem Jennensem mistrně uspořádané biblické texty. Takový posilující hudební bujón evangelijního poselství – kdo má uši slyš, je tu dobrá zpráva pro všechen lid.
Stačí připomenout stále živou ránu po tragických událostech na Filozofické fakultě v Praze. Z piety k obětem násilí a s ohledem k pozůstalým a blízkým obětí, tragédie se dotkla i mnoha obyvatel Soběslavi, se jeví jako přinejmenším velmi necitlivé slavit přelom roku ohňostrojem. V tom duchu ostatně vyzval k upuštění od novoročních ohňostrojů starosty a starostky obcí a měst i ministr vnitra Vít Rakušan.
Dalším, trvalejším důvodem je pak ohled na životní prostředí. Ohňostroje jsou obrovskou zátěží pro ovzduší a velkým traumatem pro zvířata, nejen ta domácí. Ostatně proto jsou ohňostroje zakázány zákonem v národních parcích a Ministerstvo životního prostředí zcela zodpovědně navrhuje zakázat je i v dalších chráněných územích. Resort životního prostředí také vyzývá obce k realizaci jiných forem oslav než je zábavní pyrotechnika a to včetně městských ohňostrojů. Velmi varující je také zpráva o negativních dopadech ohňostrojů vydaná Akademií věd České republiky.
V dnešní době jsou k dispozici mnohé jiné formy slavení v podobě netradičního osvětlení, videoprojekcí, videomappingu nebo jistě mnohem přínosnějšího sousedského setkávání třeba s hudbou nebo jiným kulturním programem. Myslím, že oblíbený a chvályhodný charitativní soběslavský „Novoroční punč“ se snadno, a přesto vesele, obejde bez pyrotechniky.
Věřím, že Soběslav se připojí k městům a obcím, které umějí lépe investovat obecní prostředky, dodržují pietu a berou také ohled na životní prostředí. Soběslav se svým bohatým spolkovým životem zvládne zábavu i bez pyrotechniky.
#Slavimvklidu
S pozdravem a přáním dobrého nového roku bez rachejtlí a ohňostrojů
Za jednu dojmologii budějcké světové premiéry jsem to už schytal a stejně si nedám pokoj.
Vánoční koncert opery Jihočeského divadla naprosto zapadá do tradičních a milých akcí, kterými je prošpikována adventní doba. Přestože v našich končinách většinou vítězí zpívání koled a Rybovka, k nejhranějším kusům vánoční (ale i velikonoční) muziky patří po zásluze Händelův Mesiáš. Proto patří jihočeské opeře díky za to, že po tomhle krásném a důstojném oratoriu sáhla, byť, přiměřeně svým možnostem, jen ve velestručném výtahu.
Kotva na vlněném svetru, pod nímž buší srdce malého chlapce rozechvělé strachem. Kotva vyšitá s láskou a vírou v lepší budoucnost.
Kdo obejme ztrápenou duši? Kdo zahřeje opuštěné srdce? Kdo podá pomocnou ruku, když hrozí, že se loď roztříští o skaliska? Kdo podá ruku v rozběsněném davu “spravedlivých” srdcí z kamene?
Učitelka, tetička, starý námořník.
Ale dav je horší než vlnobití a bouře. Takzvané vysoké standardy. Aby se nám tu prostě tak nějak dobře žilo.
“Peter Grimes. Peter Grimes. Peter Grimes.” Děsivá ozvěna.
Crimes, crimes, crimes… Vinen, vinen, vinen!
Město má jasno. Vysoké standardy tak nějak prostě dobrého života. Bez nápadů, bez opravdového života.
Lano se vysmekne. Naděje proklouzne mezi prsty. Nezbývá než potopit loď. Slané vody vysuší všechen žal.
Opět skvělý Peter Grimes v Janáčkově opeře . Naposled. Příště zase za sedmdesát let.
Za kulturou do nejkrásnějšího kraje, kde mají nejkrásnější náměstí (cituji jihočeského hejtmana) na světovou premiéru opery (cituji šéfa českobudějovické opery). Ano, českobudějovičtí mají stále pocit naprosté výlučnosti, to se nezměnilo. Také se nezměnilo nejvíc ošuntělé divadlo, které znám, a které ukazuje, jak macešsky se České Budějovice chovají ke svému opernímu domu. Jo, holt evropské město kultury. Zatímco v jiných městech bývá budova opery takovým tím noblesním kulturním stánkem, v Budějcích se do kulturáku, kde opera hraje, stále chodí zadním vchodem od školní jídelny a čísla na prastarých sedadlech už nejdou přečíst skoro ani s lupou a baterkou.
Ale k věci. Spontánní odpolední rozhodnutí vedlo k návštěvě oné světové premiéry opery, kterou si Jihočeské divadlo zadalo u dua Jan Jirásek (hudba) a Tomáš Jarkovský (libreto). Jan Jirásek je oceňovaný autor filmové hudby (dvakrát Český lev), Tomáš Jarkovský šéfuje královehradeckému divadlu DRAK.
KOMENSKÝ.
To je odpověď o čem, resp. o kom, nová opera je. Ovšem, svým způsobem to tak úplně neplatí.
Zdá se to jako ideální program na začátek roztouženého adventu, že?
Lady Macbeth Mcenského újezdu.
Další z „nepěkných“ oper, kde sbory nerámují velkolepé barevné scény, a kde hlavní hrdinové/hrdinky neumírají s nádhernými áriemi na rtech po dobu deseti minut. “Šmik, fik a hotovo!” řekl by Bulgakovův Azazelo.
Ve třicátých letech dvacátého století vzniká nejen Bulgakovův Mistr a Markétka, ale i Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu.
“Šmik, fik a hotovo!” Opera, která řeže jako břitva, duní jako lebka rozbíjená kladivem a na velkých hudebních plochách zní vzdechy rozkoše a sex se neděje se souhlasem. Syrová a smyslná. Příběh o ženě a jejím šíleném osudu, o touze a hledání smyslu života. Příběh, který nekončí nadějí, ale zalknutím se ve hlubokých temných vodách, příběh, kde zničené životy rozfoukává vítr v širou step. Versty a versty prázdnoty a beznaděje.
Vždy fascinovaně hledím a poslouchám. Proměna, která vlastně proměnou není. Katěrina z vězení kupeckého dvorce, prostoru vymezeného zdmi statku, uniká do zdánlivé volné a svobodné širé stepi. Vězením je jí obojí, chladné svírající zdi bohatého dvorce i nekonečná pustá step. Krutost a nedostatek lásky je společný oběma a zoufalé ženy dělají zoufalé věci…
„Vy chlapi jste hodně namyšlení. To jen vy jste silní, stateční a spolkli jste snad všechnu moudrost? A o tom, jak ženská někdy živí celou rodinu, nevíš? A co ženské, které svého času ve válce s nepřítelem bojovaly? Někdy také ženské pro své muže a milé obětovaly své životy, ale to pro tebe nic neznamená. Proto ti pořádně naložím, abys věděl, čeho je ženská schopna.“
Alžběta Poláčková jako Katěrina a Denys Pivnickij jako Sergej | Lady Macbeth Mcenského újezdu. zdroj: Národní divadlo a Státní opera Praha. Foto: Zdeněk SokolPokračovat ve čtení „Šostakovič ve Státní opeře.“
Včerejší (31.10.2023) koncert Collegia 1704 k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti byl trochu zvláštní. Nebýt zrovna v Praze, tak bych řekl, že nestálo za to, jet na něj jen kvůli němu samému. Ale vlastně to není tak docela pravda. Koncerty a výroční oslavu je třeba skloubit, takže výsledek je trochu od každého. Může to být kočkopes, ale může to být také příjemný a v něčem objevný večer. V Pražské křižovatce se včera konala ta druhá možnost.
Prej , co v Ostravě? No, mj. třeba omrknout suprovou Cestu vody v Bělském lese. Dřevěné lávky dostanou lidi tam, kde by jindy museli v broďákách. Teď to zvládnou i kočárky. Herní prvky, které baví i dospělé, trocha poznávání, trocha obratnosti. Křížová cesta, Lurdy, Priessnitz, polotmavý z Hukvald a tvarůžkový tatarák.
Ostrava!!! Mozaika bydlení, industriálu, divočiny znovu kořistící civilizaci, civilizace kultivující divočinu, bordýlky, lesy, voda, cyklostezky, dálnice a železnice. Není to typický město, ale to je ostravská přednost. Tam tramvají, zpátky vlakem.
„Wie schön ist die Prinzessin Salome heute Nacht.“
Salome není pěkná opera. Ani nemá být. Vášeň, dekadence, perverze.
Krev a Měsíc.
Je říjnový úplněk, Halloween za rohem. Zdá se to ideální kombinace pro tohle představení. Nebojte, nerozkopávejte mi hned dýně, nezapomínám, že ústřední postavou je i Jan Křtitel. Stejně jako Salome vášnivý. Jeho vášeň je ovšem vášní prorockou, vášní pro Boha. V tom přitažlivém a znepokojivém víření kolem sebe krouží dotírající Salome a Jan. Oba krásní, smyslní. Symbolicky třikrát se přiblíží v elektrizující atmosféře. Tělo, vlasy, ústa. „Chci líbat tvá ústa! “
Pořád ve mně bouří a pracuje to veřejné projednání průmyslové zóny. Vlastně ani ne tak kvůli procesu EIA, ale spíš kvůli tomu, co to vypovídá o městě a všech těch, kteří se často bijí v prsa, jak jim jde o občany a komunikaci.
Veřejné projednání byl další střípek do mozaiky, kterou si už nějaký ten rok, co řeším průmyslovou zónu, skládám. Není to jen o zóně, ta však do velké míry obnažila, co je v našem městě shnilé.
