zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Minulé zamyšlení nad průmyslovou zónou psané ještě před veřejným projednáním záměru jsem končil nadějně – zastupitelským slibem o výkonu úřadu ve prospěch města a jeho občanů.
Veřejné projednání 23.8.2023 ukázalo, že představitelům města, resp. valné většině z nich, jsou ale občané ukradení.
Máme za sebou další kolo připomínkování v procesu EIA. Developer předložil, dle jeho slov, opravenou dokumentaci. Zdráhám se použít slovo opravená bez jakékoliv poznámky, protože dokumentace vykazuje celou řadu chyb, nedostatků, účelových manipulací a překrucování skutečnosti. I proto se dočkala značného množství připomínek od občanů. Bylo jich kolem stovky, což je tedy obdivuhodné vzedmutí občanstva, které mě mile překvapilo. Palec nahoru. Připomínka, to není kliknutí na sociální síti, ani brblání v hospodě nebo před obchodem. Je to jasné a neanonymní vyjádření postoje, které chce mnohem víc úsilí. Dokumentaci připomínkoval i Výbor pro rozvoj průmyslové zóny zřízený zastupitelstvem Soběslavi.
Let byla, slovy jednoho kluka z letadla, ta nejlepší horská dráha, a Lisabon je fakt docela queer město. Tedy jsem dalek hodnotit po jedné jízdě metrem a pár ulicích, které člověk za večer zvládne nahoru a dolů a nahoru a dolů, ale za tu chvíli jsme tu potkali už docela dost typů, ze kterých by leckterému zaprděnému našistovi i paní Jochové praskla nejedna cévka. Právě prošel týpek v županu. Portugalština plná „ž“ a „š“ je krásná, ale nerozumím ani „š“ .
Lisabon je nahoru dolu, směs architektury dvacátého století. Kachličky, ale i chátrající ruiny.
Náš pokoj na zastávce Alameda je víceméně nárožní trojúhelník na obrovském travnatém náměstí zakončeném gigantickou fontánou. Obří digestoř v kuchyni připomíná krb. Stejně jako kuchyně jsou i koupelna a záchod přes chodbu, sdílené s dalšími pokoji. Podlahy v celém domě, včetně chodeb jsou parketové, stěny obložené korkem. Barevné květinové štuky zdobí strop ve vchodové hale. Výtah zdaleka nesplňuje normy, ale je kouzelný. Ne ovšem tak, abychom v něm chtěli strávit 3 hodiny, a proto, poslušni majitele, nelezeme do kabiny více než dva.
Letos poprvé jen jako návštěvník. Lehké moderování diskuze s biskupem Václavem Malým se nepočítá.
Neběhat mezi kostely, neřešit program, překlepy ve skládačce. Jen nasávat atmosféru. Ne, nelituji těch více než deseti let organizování. Ani náhodou. Jen můžu poprvé prožít Noc jinak.
A mám velkou radost, že při ohlédnutí za Nocí můžu dát tentokrát prostor i někomu jinému. Pozvání do Kozího notesu přijala Martina Plátová. A vy se můžete s chutí vrhnout na dva texty, zápisky z deníků, dojmy z Noci. Texty doplňují parádní fotky Miloše Bučinského.
Patetická, upocená a přeplácaná.
Taková je nejnovější inscenace Dvořákovy zřídka uváděné opery Armida v Národním divadle v Praze.
České operní domy se z nepochopitelných důvodů rozhodly vrátit tuto operu na jeviště. Nic nedbaje toho, že Armidu provází nedobrá pověst už od počátku. Na vině není ani tak Dvořákova hudba, která naopak umně vytváří orientální kouzlo a hraje si s lyrikou, ale spíše příběh a nesrozumitelné libreto Jaroslava Vrchlického.
Po katastrofě v Plzni jsem myslel, že už téhle opeře nedám šanci. Před pár dny mi ale volala kamarádka celá rozhořčená z nové pražské inscenace. Důvodem byla scéna znásilnění, která je prý v tomhle nastudování dost naturalisticky zobrazena. Diskutovali jsme, nakolik to je, nebo není oprávněné a jak to může být zraňující. Bavit jsme se mohli ale jen obecně, pražskou Armidu jsem neviděl. A mělo u toho zůstat.
Jenže téma vzbudilo zájem. A pak, dělá to brněnský tým hvězdného režiséra Heřmana. Třeba prolomí smutný osud téhle Dvořákovy opery a najde způsob, jak se vypořádat se všemi těmi nevýhodami, které Armida dostala do vínku.
Inu, ani brněnský tým smůlu neprolomil.
Co si objednáš a co ti přijde z Wishe. Snad už klasický meme, který baví sociální sítě a dá se udělat nejspíš na jakékoli téma. V Soběslavi to platí bohužel velmi často o městských projektech.
Poslední případ, na který by se tento, bohužel velmi hořký, vtip dal použít, je záchytné parkoviště u autobusového terminálu. Očekávaný a potřebný projekt dopadl v Soběslavi jako obvykle. Fušersky.
Byla tu šance na opravdu současný terminál s kvalitní infrastrukturou akcentující modro-zelené standardy. Jenže…
Pokračovat ve čtení „Promarněná šance aneb Soběslav, město stromům nepřátelské.“Jako prameny τσουρέκι se v tomhle povídání proplétají zápisky z putování velikonoční krajinou kolem Psiloritis a zážitky z oslav Velikonoc na Krétě koncem dubna 2023.
První kufrování zvládneme už ve vsi Kyrianna, kam jsme dojeli z Rethymna. Nechali jsme se zmást lepší silnicí. Ta ovšem vedla jen k vilám pro turisty. Správná je samozřejmě vždy ta horší cesta, v tomto případě betonka.
Po čase z ní stejně uhneme a využijeme zkratku přes olivový háj. Branky jsou naštěstí jen na dráty nebo provazy. Pak po silnici a za chvíli už míjíme přeplněné popelnice narůstající v malý smeťák. Jsme na prahu vesničky Pikris. Tedy ne, že by v Pikris byli zas takoví jedineční bordeláři, popelnice jsou na Krétě zásadně na krajích obcí. Teď to ještě jde, ale v parném létě pochopíte, proč tomu tak je. Zkrátka to pořádně páchne.
Do vesnice ani nejdeme a odbočíme na stoupající stezku do rokle Arkadi. Tou půjdeme až nahoru ke stejnojmennému klášteru. Cestou ale ještě projdeme přes jeden bývalý klášter.
Nostalgicky smutný obrázek, terasovité sady plné mandarinek, sem tam fíkovník, prosychající mandloně, réva s obřím kmenem velkým jako moje stehno. Stará, zplanělá. Mandarinky jsou šťavnaté, ale plné pecek. Jako tohle místo. Zbyl tu jen zamčený kostelík – klíč hledáme marně, ruiny doprovodných stavení, hromady kamení. Chvíli posedíme, odpočineme, a pak už zase šplháme nahoru ještě o nějakých 100 výškových metrů ke kostelu na nejvyšším bodě planiny, které vévodí klášter Arkadi.
Svatý Kříž – Timeos Stavros. Kostel se uvnitř opravuje. Kdo ví, jak dlouho. Kolem jsou krásné šťavnaté planinky a dechberoucí výhledy do kraje. Na klášter Arcadi a na masiv hory Kedros, který omylem považujeme za Psiloritis. To než se mraky roztrhají a ukáže se, že jeho vrchol je bez sněhu a jen jeden. Vtom se ale už i po naší levici rozpustí mračna a zazáří bílý sníh. Namísto Laputy, zámku v oblacích, se ukáže Psiloritis, jako přízračná hora zachumlaná do vaty. Hmm… zachumlaná zní tak dětinsky. Psiloritis je se svými 2454 metry nadmořské výšky monumentální, hrozivá a krásná a svými dvěma hlavními vrcholy masiv působí vpravdě jako ženské poprsí. Psiloritis je nezaměnitelná. Večer nám přichystá nádherné divadlo v odstínech oranžové a růžové. V klášteře pod námi svolává zvon k večerní modlitbě.
„Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný.“
“Zabila panička pána,
do zahrady zakopala,
ešče po něm pošlapala.”
lidová píseň
Opera plná symbolů, otevřená k mnohým výkladům… opera dramatická, tajemná, strhující. Modrovousův hrad.
Opera, která je výzvou i pro svou délku… nebo spíš provokuje tím, že je krátká. Proto se mnohdy uvádí ještě s něčím dalším. A tady je buď klíč k umocnění vyznění tohoto krásného a silného Bartókova kusu. Nebo k jeho zabití.
Plastové pytle na mrtvoly, které se povalovaly dokonce i ve foyer Moravského divadla v Olomouci, jakoby dávaly neblaze tušit, co se režisérka Daniela Špinar rozhodla s touto operou provést…
Odvážné a vizuálně působivé nastudování Händelova oratoria Belshazzar z doby babylonského zajetí Židů nakonec ztroskotá. Na vině ovšem není přílišná odvaha režisérky (Marie-Eve Signeyrole), ale naopak nedodržení schématu, které si vytkla. Velmi netradiční a scénicky náročné provedení v MusikTheater an der Wien tak paradoxně uzavírá velmi tradiční „svíčkový“ sbor a nastolené výzvy nechává tvůrčí tým ležet ladem v poušti. Škoda.
Tohle představení je totiž v mnoha ohledech skvělé. Odvážná aktualizace dávného a přitom velmi zásadního náboženského tématu do podoby, v níž klíčové role hrají klima aktivismus a vlastně i feminismus, si rozumí s předlohou a dělají ji srozumitelnou pro dnešního diváka (no dobře, rakouského, na české prostředí jsou klima témata stále dost na okraji).
Pokračovat ve čtení „„Mene tekel“ jako klimatická výzva.““Erotická komedie, která je smyslná, ale není chlípná,” řekl prý o svém díle Dianin strom (L’arbore di Diana) slavný libretista Lorenzo da Ponte.
Oproti tomu nejeden vídeňský kritik reagoval na premiéru této opery velmi rozhořčen „nemravností“, kterou v opeře rozpoznal: „ohavná slátanina nejasností, obscénností a hrůz“ či „nechvalně proslulé orgie”.
