Jako prameny τσουρέκι se v tomhle povídání proplétají zápisky z putování velikonoční krajinou kolem Psiloritis a zážitky z oslav Velikonoc na Krétě koncem dubna 2023.
Z Kyrianny ke klášteru Arkadi. Putování – den první.
První kufrování zvládneme už ve vsi Kyrianna, kam jsme dojeli z Rethymna. Nechali jsme se zmást lepší silnicí. Ta ovšem vedla jen k vilám pro turisty. Správná je samozřejmě vždy ta horší cesta, v tomto případě betonka.
Po čase z ní stejně uhneme a využijeme zkratku přes olivový háj. Branky jsou naštěstí jen na dráty nebo provazy. Pak po silnici a za chvíli už míjíme přeplněné popelnice narůstající v malý smeťák. Jsme na prahu vesničky Pikris. Tedy ne, že by v Pikris byli zas takoví jedineční bordeláři, popelnice jsou na Krétě zásadně na krajích obcí. Teď to ještě jde, ale v parném létě pochopíte, proč tomu tak je. Zkrátka to pořádně páchne.
Do vesnice ani nejdeme a odbočíme na stoupající stezku do rokle Arkadi. Tou půjdeme až nahoru ke stejnojmennému klášteru. Cestou ale ještě projdeme přes jeden bývalý klášter.
Nostalgicky smutný obrázek, terasovité sady plné mandarinek, sem tam fíkovník, prosychající mandloně, réva s obřím kmenem velkým jako moje stehno. Stará, zplanělá. Mandarinky jsou šťavnaté, ale plné pecek. Jako tohle místo. Zbyl tu jen zamčený kostelík – klíč hledáme marně, ruiny doprovodných stavení, hromady kamení. Chvíli posedíme, odpočineme, a pak už zase šplháme nahoru ještě o nějakých 100 výškových metrů ke kostelu na nejvyšším bodě planiny, které vévodí klášter Arkadi.
Svatý Kříž – Timeos Stavros. Kostel se uvnitř opravuje. Kdo ví, jak dlouho. Kolem jsou krásné šťavnaté planinky a dechberoucí výhledy do kraje. Na klášter Arcadi a na masiv hory Kedros, který omylem považujeme za Psiloritis. To než se mraky roztrhají a ukáže se, že jeho vrchol je bez sněhu a jen jeden. Vtom se ale už i po naší levici rozpustí mračna a zazáří bílý sníh. Namísto Laputy, zámku v oblacích, se ukáže Psiloritis, jako přízračná hora zachumlaná do vaty. Hmm… zachumlaná zní tak dětinsky. Psiloritis je se svými 2454 metry nadmořské výšky monumentální, hrozivá a krásná a svými dvěma hlavními vrcholy masiv působí vpravdě jako ženské poprsí. Psiloritis je nezaměnitelná. Večer nám přichystá nádherné divadlo v odstínech oranžové a růžové. V klášteře pod námi svolává zvon k večerní modlitbě.
„Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný.“
Večerní procesí Velkého pátku
“Aγιος ὁ Θεός, ἅγιος ἰσχυρός, ἅγιος ἀθάνατος, ἐλέησον ἡμᾶς.”
“Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný. Smiluj se nad námi.”
Čtyři muži uchopí madla, nadzvednou nazdobený epitaphios a procesí začíná. Vpředu je nesen velký kříž ověnčený květy a ozářený třemi svícemi. Za ním lucerna, kněz s evangeliem a hlouček zpěváků následovaný květinami a svíčkami bohatě okrášleným epitaphiem. Jsou to jakési symbolické máry s baldachýnem, pod nímž spočívá ikona – svitek nebo výšivka kusu textilie – zobrazující Ježíše sejmutého z kříže a uloženého do hrobu. Je Velký pátek, den Ježíšova skonu na kříži. Průvod obchází celou ves, aby přinesl smutnou zprávu a také požehnání. Předcházela mu dlouhá bohoslužba, kde se při uctění epitaphia na čestném místě uprostřed chrámu před ikonostasem vystřídala snad celá vesnice. Někteří lidé zůstali uvnitř chrámu, velká část jen prošla, políbila ikonu, zapálila svíčky a na procesí teď čeká na náměstíčku před chrámem. Tady zatím skotačí místní děti, holčičky vyšňořené ve svátečních růžových šatečkách, kluci jakbysmet ve svátečním, jako když si jdou pro vysvědčení. Náctiletí kluci a holky posedávají nad svítícími displeji mobilů, muži potahují z cigaret, v rukou chrastí komboloi ukracující dlouhou chvíli. Ženy klábosí. Muži klábosí. Všichni se druží, zdraví, objímají, potřásají si rukama, poplácávají se po ramenou. Jakmile se ale z chraplavého amplionu ozve trishagion, všichni povstanou, připraveni vyjít s procesím a doprovodit Krista. Však jde přece roztřískat pekelné brány a zlomit kopí Smrti.
Aγιος ὁ Θεός, ἅγιος ἰσχυρός, ἅγιος ἀθάνατος, ἐλέησον ἡμᾶς.
https://youtube.com/shorts/Lj3JtGgX0kk?si=89LtCEjyyxzYWpEV
Setkání se samařskou ženou u studny. Putování – den druhý.
Navzdory možnému očekávání vstáváme jako obvykle. Žádné první ranní paprsky, žádné první ranní trylky ptáků (tady hlavně neúnavní a halasní střízlíci). Pěkně až tehdy, když se slunko pořádně opírá do látky stanu. Snídaně. Kaše a kafe. Krátký sestup do kláštera Arkadi. Návštěva stojí za to. Je milé přijít pěšky s batohem místo obvyklého autobusu nebo auta, jako většina turistů, kteří už se tu promenují.
V klášterním obchůdku hledám ikonu Anastasis. Vyjadřuje radost Velikonoc. Kristus, jak praví Hollan Rovenský, roztřískal pekelné brány a zachraňuje z Hádovy říše zemřelé. Ač jsou Velikonoce a tuhle ikonu potkáte v každém chrámu, zdá se, že to nebude jednoduché. Nakonec v místním obchůdku objevím jednu poměrně vkusnou malou. Dája naprosto neomylně sáhne po krásné a neobvyklé ikoně Setkání se samařskou ženou u studny. To bude vpravdě zbožné putování s ikonami po divokých jarních horách Idy.
A taky po skládce. První úsek cesty vypadá romanticky. Uhneme ze silnice, kudy jezdí dost nákladních aut. “K tomu lomu nahoře,” říkáme si. Cesta se vnoří do rokle potoka. Koryto je vyschlé a plné svinčíku. Převážně zbytky plastových pytlů, PET lahve, rozmlácené barely. Igelitem obalené balvany sloužily jarní vodě jako česle. A kdo zná čističky ví, že shrabky z česlí jsou správná chuťovka. A přesně touhle chuťovkou vede cesta. “To jsou ty vaše černé skládky!” nadávám v duchu Kréťanům. “Bordel navezete do nejbližší rokle a jarní voda to po deštích roztahá po celém údolí.” Tady už je toho ale opravdu moc. Frygana prokvétá místo tymiánu a sápy červenými a modrými igelitkami. Nad kopcem se zvedne hejno racků a hejno krkavců. Ne sedmero, protože tady to má do pohádky daleko, ale určitě nejmíň dva tucty černých ptáků krouží po modrém nebi, kde plují bílé naducané mraky, a krákají. A my přicházíme přímo k patě skládky. Na prahu UNESCO geoparku Psiloritis.
U paty skládky udělá cesta velké esíčko a už stoupáme nad údolí, kam ústí potok, nyní suché koryto, skládkových vod plné svinčíku. Naštěstí. Kroužící krkavci nás neopustili, ale svinčík mizí a jeden by skoro neřekl, že za kopcem je skládka. Za chvíli se napojíme na lepší, rozuměj lépe viditelnou a pro offroady pastevců sjízdnou cestu do hor. Nejdříve se cesta kroutí jako had vyhřívající se na prudkém slunci. Stínu je v pichlavé nízké fryganě minimum. Sem tam rohovník, ale ani ten není vždy na správné straně cesty tak, aby přinesl poutníkovi trochu stínu. A tady se ukazuje hloupost poutníkova.
“Ó, pitomče, proč sis v klášteře nedobral vodu? To bylo dojímání se nad ikonou Samařanky a nad vlastním poutnictvím. Ale z toho výjevu ses nepoučil ani v jednom ze čtyř hermeneutických významů. Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia. Hermeneutika krétských hor tě zase dostala,” říkám si.
Naštěstí záchrana přichází. Se slovy 121 žalmu pozdvihuji očí svých k horám, odkud by mi přišla pomoc… a tu – v sedle je cisterna na vodu. Kohoutek se dá pomocí kamene a s trochou síly uvolnit. To je radosti nad vodou crčící z trubky.
V sedle se také cesta přehoupne do dubového lesa a otevřou se výhledy k zasněženým vrcholům Psiloritis. V lese jsou na skalkách koberce krétských bramboříků. Jemné sněhově bílé korunky. Ve stísněnějších partiích rostou drakovce a árony. Jejich sezóna teprve nastává. Skalky na slunci pak hostí orchideje. Ptáci se předhánějí v trylkování. Nebe je modré a plují po něm bílé nadýchané oblaky. Psiloritis se cudně zahaluje bílým hermelínem jako královna. Jen občas flirtuje s poutníky, když je oslepí zrcátkem bílého sněhu, aby se v mžiku zase zahalila.
Cesta takovou krajinou je snadná. Ulehčuje ji i vědomí, že vody už máme zase dost a v místě dnešního noclehu má být navíc vydatný pramen. Okolní vegetace jasně nasvědčuje, že tahle partie hor nemá o vodu nouzi.
A už je tu pramen. Spoutaný do betonové nádržky. Vody je tolik, že přetéká pod kovovým poklopem, protože trubky, které ji odtud vedou dál k ovčím napajedlům ji nemohou všechnu pojmout. Živá voda pro všechny.
O dvě zatáčky níž je malebně položená kaplička svatého Jiří. Malebnost kaple ale končí otevřením dveří. Její odlehlost a hlavně vlhkost svahu nasyceného stále tekoucí vodou z pramenů se podepisují na vlhkém interiéru. A pak je tu taky neskutečný binec od pastýřů – pel mel harampádí. Zavřu dveře a jdu najít místo na postavení stanu. Kousek od pramene, za skalní plotnou je nádherný les. Obří kermesové duby přitahují, takže volba místa pro stan je jasná. A to i přesto, že trochu pojedeme do strany, protože místo není tak rovné, jak se na první pohled zdálo.
Velkopáteční ráno
V chrámu to voní svíčkami a olejem, uprostřed před ikonostasem stojí nazdobený epitaphios. Kolem hlouček žen připravuje kvítky navlečené na niti. Jiné zapichuji bílé a červené květy ke sloupkům. Příchozí se pokloní, pokřižují, políbí ikonu, podstoupí a mnozí vytáhnou mobil a celou tu krásu si zvěční. Fotky se sdílejí se známými i na sociálních sítích a mám dojem, že vesnice a města soutěží, kdo bude mít krásnější práci. Ano, krom zbožnosti je zdobení epitaphií i floristickou soutěží. I já fotím a obdivuju. Je to nádhera. Když pak druhý den, o Bílé sobotě prohlížím fotky ze zapálení posvátného ohně v Jeruzalémě, vidím, jak dav tlačící se kolem zapálených svící natahuje ruce ke svatému ohni a stejný počet rukou drží mobily a fotí a natáčí si ten památný okamžik. Fotka bude jistě důležitá, bude se sdílet na dálku, ne předávat jako oheň a světlo velikonoční svíce, ale stejně může zahřát. Bezprostřední zážitek ale nenahradí, ten se vypaluje do srdcí.
Od svatého Jiří pod vrchol Psiloritis. Putování – den třetí.
Ráno je kouzelné. Z kamenné plotny jsou nádherné výhledy na Bílé hory ozářené teď oranžově vycházejícím sluncem. Viditelnost je skvělá a hory vypadají tak blízko. Dnes vystoupáme na nejvyšší bod našeho putování pohořím Idy. Nejdřív od pramene u kaple svatého Jiří trochu sestoupíme níže zpět po cestě na pasteveckou planinku, od níž jsme včera přišli. Nádherně tu kvetou hrušně mandloňovité. Odtud vede nově vylámaná cesta v místech, kde mapa přiznává sotva pěšinu. Aspoň už víme, co tu dělali ti dělníci, které jsme včera potkali na korbách dvou pasteveckých otlučených offroadů, které je svážely dolů do civilizace.
Cesta ale nevede úplně podle našich potřeb a navíc záhy končí dvěma slepými větvemi. Zkratku terénem musíme hledat podle mapy a ovčích stezek. Terén je poměrně jednoduchý, směr je jasný a naštěstí z údolíčka není moc kam odbočit. Jenže ouha, je tu plot. Krásný nový. “Houby cestu, plot tu dělali,” dojde nám. Pečlivě zatlučené roxory, přidrátované kari sítě, pro jistotu ještě v horní části propletené a přivázané novým drátem. A ti holomci konce spojovacích drátů po důkladném utažení kleštěmi ucvakali. Prstíčkama tohle nerozvážete. Grrr. Vozit na Krétu malé kombinačky, značím si zcela vážně do poznámek. Jdu podél plotu dokud nenajdu odfláknutý kus. Dráty spojující dvě kari sítě tu mají konce, takže jdou rozmotat. Musím jich ale uvolnit asi sedm. Prolámat se sedmi pečetěmi ke svobodě. Přiznávám, že do původního stavu to bez nářadí vrátit nejde. Ale i tak jsem to pečlivě zadrátoval, to ovce nedají. Holt úkol pro partu dělníků zněl jasně, udělejte plot. Kdo z nich by pomyslel, že tudy vede stezka, nebo tedy doporučený průchod krajinou.
Kousek za plotem už navážeme na ovčáckou cestu vedoucí do hor a té už se nepustíme. Místy je stoupání pořádně strmé, ale okolí cesty a výhledy dávají zapomenout na námahu. Z dolin pod námi se valí mlha a nízká oblačnost. Psiloritis zmizela v mraku. Závoj oblaků nad krajem se střídavě odkrývá a zakrývá. Výhledy na Kedros, do údolí Amari, na Bílé hory a pak zase mlíko, chlad, šeď. Drobnolisté javory (Acer sempervirens) tu na jaro teprve čekají, kousek nad námi jsou první sněhová pole, a to i přesto, že letos byl na sníh slabý rok. Zatáhlo se a začíná drobně pršet. Zuřím u oblékání pláštěnky. Přehodit ji přes batoh se zdá pro člověka samotného téměř nadlidský úkol. Dája je kdesi za mnou a nejspíš teď taky bojuje a nadává. U sněhového pole kvetou ladoňky. Kaplička zasvěcená svatému Myronovi. Krásná, čistá. U kaple kvete třešeň. Tady na ikonostasu nechám ikonu Bohorodice, kterou jsem před časem dostal od Radka a slíbil mu, že ji odnesu na nějaké pěkné místo na Krétě. Tady na ikonostasu před velkou ikonou Bohorodice je to pravé místo pro malou votivní ikonu. S díky za úkryt před deštěm. Dorazí Dája a za chvíli přestane pršet. Vyrážíme dál. Když to dobře půjde, mohli bychom to zvládnout až na útulnu pod Psiloritis. Já bych si druhý den mohl vylézt nahoru a pak Dáju dojít dole u kostelíka svatého Tita, navrhuje Dája plán, ke kterému se okamžitě s nadšením upínám. Myslím, že v tu chvíli se Bůh zasmál a smála se i prsatá Psiloritis, jen to v mraku nebylo vidět.
Tak zaprvé, k chatě nedojdeme, a bude toho víc…
Únava je únava, takže to zapíchneme dřív. Opět na nádherné planině, opět pod dubem kermesákem. V koruně ukrytá mřížka na gril svědčí o tom, že i pastýři to tu mají rádi. V podrostu ladoňky a jeden tulipán. Nebo aspoň si to myslíme. Nechtěně se stal centrem našeho stanu. Ano, mám výčitky, že jsem zlikvidoval jediný nakvetlý tulipánek široko daleko. Jdeme spát brzy. Simenonův vyšetřující soudce Froget v brilantním podání Jiřího Adamíry zvládne v námi poslouchané audioknize vyřešit několik případů, včetně té nebohé ženy rozleptané vitriolem ve sklepě jedné pařížské lékárny v epizodě Přítel z lékárny. Dája by v noci lékárnu 24/7 uvítala, je jí špatně. Protože jíme stejné věci a pijeme stejnou vodu, přisuzuji to únavě, slunci a (ne)pitnému režimu. Snad jí bude ráno lépe. Budík nastavíme časně, to abych viděl jaké je počasí a stihnul ten výšlap k vrcholu Psiloritis, to se rozumí.
Prší, prší. Putování – den čtvrtý.
Před budíkem nás budí bubnování na stan. Prší, prší… Vrchol je v těžkém šedivém mraku. Tohle chce klid a Pět pomerančových jadérek, kde nás legendární Sherlock Holmes přesvědčí o známém britském moudru, a sice, že déšť nás osvěží a sníh rozradostní, protože není špatné počasí, nýbrž jen různé druhy dobrého počasí. Zatímco v rozhlasové dramatizaci, při jejímž poslechu čekáme, až bude lépe, se to Holmesovi a Watsonovi nad šálkem horkého čaje o počasí mudruje, my se pokoušíme otrávit se při vaření kaše k snídani. Nikdy, nikdy, si nekupujte líh od Yate. Nehoří a napéká se na vařič. Tableta sice nemá sílu ohřát ani koflík vody na dvě kaše, zato otrávit při pootevřeném (venku stále prší) stanu dva dospělé zvládne téměř na jedničku. Reklamní vložka: tohle se vám s originálem ESBIT nestane. Vůbec pan Erich Schumm byl geniální. Nejdřív vynalezl suchý líh a pak i ten legendární vařič – německá firma ESBIT „Erich Schumms Brennstoff in Tablettenform“ v tom jede od roku 1936.
Kaše úspěšně hřeje v bříšku, záhada pěti pomerančových jadérek je rozluštěna (jé, jak já bych si dal pomeranč), teď už jen sbalit a vyrazit, protože hlavní déšť už přešel. Dub kermesový je skvělý, prší pod ním sice ve finále 2x jako pod každým stromem, ale pod jeho větvemi tloušťky člověka je přecejen sucho, takže se dá sbalit vše do batohu s minimem mokra. A vzhůru… Tedy ne na vrchol, to nedává přes sněhová pole a déšť smysl. Vzhůru hledat cestu k útulně. Ta pastevecká cesta, po níž jsme doposud šli, totiž končí a ty čárky v mapě jsou opět jen doporučení směru a zbožné přání kartografovo.
Naštěstí terén je přehledný, bez záludných údolíček, závrtů a podobných radostí, kterých jsou krétské hory plné. A k naší radosti jsme večer nezalehli jediný tulipán. Jsou jich tu mraky. Jsou drobné, křehké, krásné a drsné, protože tady rostou v podstatě na hranici sněhu. Tak malé a rozkošné tulipánky aby jeden pohledal. Sotva rozkvétají, většina má ještě poupata. Tulipa cretica, nejmenší z krétských druhů tulipánů.
Za chvíli už jsme zase na cestě u mitáta na dohled od útulny, odkud jsem měl podle včerejšího plánu vyrazit svižně k vrcholu. Ano, tam strmě vzhůru tou rýhou, co vede na sněhové pole a na další sněhové pole a… a dál není vidět, protože tam pořád sedí výhružný šedý mrak a to i přesto, že tady dole v “pouhých” 1500 metrech už neprší.
No nic, nahoru to nejde, jdeme dolů. K Agios Titos. Nekonečné serpentiny a nekonečné serpentiny a… jo, až se motá hlava. Ale už jsme zase v dubovém lese. A kermesové duby, když je nestihnou sežrat kozy a ovce, jsou nádherná stvoření. A jejich lesy jsou div krétské přírody. Fotím si ty rozhovory entů a obdivuji je. Po nekonečném sestupu jsme u kapličky. Kapličky svatého Tita – krétského apoštola a prvního biskupa. U kaple je silný pramen. Krásné místo. Tady by se to stanovalo. Jojo. Kdyby tu ovšem všude nebyly ty šílené housenky. Tisíce a tisíce. Ty mrchy se navíc přesouvají vzduchem na pavučinkových vláknech. Milují modrou (moje triko a šátek), bílou, béžovou… Ne, už lezou i po černé a další výsadky se snášejí na batoh, předsunuté linie dobývají moji žlutou péřovku, odvážnější se vrhají na boty a ponožky. Ano u pramene jsem se konečně mohl osvěžit a umýt, takže jsem bos a botky větrají opodál. Tak tady tedy nespím ani náhodou. Obaleč, nebo co to je za potvoru, není můj kamarád a vůbec, žere ty krásné mladé dubové výhonky. Jakoby duby nezkusily už tolik od koz a ovcí. Musíme níž. Čekají nás… Ano, tušíte správně nekonečné serpentiny. Nebo se taky můžeme vrhnout těch 800 výškových metrů strmě dolů po, v mapě naznačené, čárkované linii, kterou vytyčila mysl zvrhlého kartografa nebo někoho, kdo byl v minulém životě kozou. My, co se kozím jménem jen honosíme, jdeme raději nekonečnými serpentinami. Tam dolů, na tu krásnou zelenou planinku mezi kamenné zídky bývalých políček. Tam, kde nejsou šiky ostnitých výsadkářek připravených okupovat vše barevné i černé. Slunce hřeje. Zatímco ráno to bylo zcela bez odmlouvání na péřovku a rukavice (jako fakt pro ty, co zase budou po návratu brblat, že nejsem dostatečně opálený), teď je to na plavky a chytání bronzu. A taky brokolicovou polévku a slané oříšky a kafe. A až slunce zaleze za kopec a prudce se ochladí, dáme si další případ, milý Watsone.
Poznámka doslova pod čarou sněhu: Ten nápad s výstupem na vrchol Psiloritis a sestupem k Agios Titos by byl nerealizovatelný, i kdyby byla Psiloritis přívětivější a nastavila svou slunnou zářivou tvář. Od útulny Toubotos Prinos je to nahoru pořádné převýšení téměř tisíce výškových metrů, jsou tam sněhová pole a ty samé metry by člověk musel absolvovat i dolů a ještě sejít níž k Agios Titos, což jsou… teď už víte – nekonečné serpentiny. A u kaple se teď s obalečem stejně nocovat nedá, takže by to dolů bylo ještě dál a celkem o nějakých téměř 2000 výškových metrů. No vážně, taková horská koza teda nejsem.
Kréta jako zahrada bohů
Májové časy, veselé hlasy,
lidskému pokolení se zjevují.
Všeliké radosti, srdečné libosti
v tento čas se nám vyskytují.
Slunéčko zhřívá,
zem se otvírá,
růžičky s libou vůní ukazuje.
I to kořeníčko, raduje se všechno
z Tvého, Ježíši, zmrtvýchvstání.
Karel Václav Holan Rovenský, Capella Regia Musicalis – Královská kaple zpěvní, 1693
Zvlněné planiny nad Spili, Gios Kampos jsou pravým jarním rájem. Na prahu máje tu nechybí nic z obrázku na přebalu jehovistického plátku Strážná věž. Jenže zatímco tam je to kýč, tady je to realita, kterou by žádný maléř nevymaloval.
Za našima humny, éj, /: za našima humny :/orech malovaný.
Kdo že ho maloval, éj,/: kdo že ho maloval :/barvy nelutoval.
Maloval ho malér, éj,/: maloval ho malér :/ze samého neba.
A on mu dal barev, éj,/: a on mu dal barev :/kolej bylo třeba.
lidová z Horňácka
Louky se zelenají, nebe je modré s bílými oblaky. Vše kvete. I ta proskakující se jehňátka by jeden našel. To je krétské jaro.
Kvetou zde tulipány. Divoké. Nádhera nizozemského Keukenhofu ve volné krajině kopečků, planin a hor. Snadno tu pochopíte fascinaci dávných botanických objevitelů a pěstitelů, když do Evropy dorazily první cibulky z Orientu. Kdo by nechtěl mít doma tuhle krásu. Dostaly se na porcelán, v Orientu tam i zůstaly, v našich krajích tak nějak změnily i pod vlivem čínského porcelánu tvar a nakonec i jméno a staly se legendárním cibulovým vzorem. Inspirovaly i velké hudebníky. Telemann a jeho přítel Händel si vášnivě směňovali cibulky tulipánů a hyacintů a dopisovali si krom hudby i o cibulovinách.
Na Krétě roste asi pět druhů. Zde na Gios Kampos je to rudá Tulipa doerfleri a také růžová Tulipa saxatilis. Na tu druhou už je ale nyní příliš pozdě. Připomínají ji jen žloutnoucí listy. Své maximum si však Tulipa saxatilis užívá vysoko v Bílých horách. Na planině Omalos to sice vypadá stále dost zimně, ale zdejší extenzivně pasené louky jsou v tento čas plné něžně růžové záplavy protkané vzorem modrých sasanek věncových. Händel a jeho přítel Telemann by plesali a jistě by napsali nějakou tu ódu na Krétu. Mimochodem, sasanka věncová je nejspíš tou biblickou „rosa inter spinas“ – růží mezi trním – z Písně písní. Ta izraelská má, na rozdíl od krétské varianty, rudou barvu.
Jarní Kréta ale nejsou jen tulipány. Jsou to i orchideje. Vstavače a další druhy rostou od nejnižších poloh až po hranici sněhu na Psiloritis. A nejen ony, Kréta je v tuto dobu kvetoucí, bzučící a trylkující zahradou Středomoří.
‘’T’ άσπρα μου μαλλιά’’
Σαν βλέπω τις κορφές του Ψηλορείτη,
αισθάνομαι της Γης την ομορφιά.
Μα βλέπω απ’ της πόρτας τον φεγγίτη,
πως είναι λαβωμένα τα πουλιά.
Giorgos Nikiforou Zervakis
Χριστός ἀνέστη! – Ἀληθῶς ἀνέστη!
Kristus vstal z mrtvých! – Vpravdě vstal!
V noci na Bílou sobotu se náměstí před chrámem opět plní lidmi. Každý si nese svíčku. Někdo obyčejnou tenkou kostelní, jiní mají osobitě zdobené svíčky. Paní vedle mě má na svíčce vyřezávané autíčko. Zvláště děti nešetří stuhami a barvami. Fantazii se meze nekladou. V chrámu už se zpívá, ale kluci i holky využívají času před půlnocí k improvizovanému čutání s míčem. Vůbec jim nevadí sváteční růžové šatečky s flitry a botky na podpatku, jako pro panenku. A nevadí to ani dospělým. Jen aby všichni měli svíčku a byli připraveni. Jako dvanáct panen ze známého podobenství. To až se otevřou vrata chrámu a průvod se světlem se vyvalí ven a jasný hlas zavolá: “Χριστὸς ἀνέστη ἐκ νεκρῶν, θανάτῳ θάνατον πατήσας, καὶ τοῖς ἐν τοῖς μνήμασι, ζωὴν χαρισάμενος!”
„Kristus je vzkříšen z mrtvých, smrtí smrt přemohl a těm, kdo jsou v hrobě, život daroval.“
Od velkého paškálu si všichni zapalují své svíčky. My voláme “Světlo Kristovo!” na počátku velikonoční vigilie, v Řecku zrozením světla vigilie o půlnoci radostně končí. Znovu a znovu se volá Χριστός ἀνέστη! A světlo Kristovo, radost ze Zmrtvýchvstání si lidé odnášejí domů. Je dojemné a silné vidět, jak si každý chrání svůj plamínek svíčky. I drsní dědové s typickými zahnutými holemi ze zelkovy, ti kteří před den klevetí v kafenionu u kafe a cigarety, i ti ve svých třesoucích se vrásčitých rukou ochraňují světlo. Mine nás auto jedoucí na vzdálenější konec vesnice. Vzadu svítí světlo svíce v něčích rukou. Ἀληθῶς ἀνέστη!
Zpět mezi lidi. Putování – den pátý.
Pes baskervillský sotva zavyl na prastaré audio nahrávce z roku 1962 a už se chrní. Ráno se honí mraky. Čekáme až trochu vyschne stan. Ten vždy pěkně zafuníme a rozdíly teplot mezi dnem a nocí jsou poměrně velké (přes den teploty šplhají přes dvacet stupňů Celsia, v noci klidně spadnou pod deset. Sluníčku by se i chtělo, ale mraky zatím vedou. Ještě kousek sestoupíme do zeleného údolí, ale ne úplně. Jen, co začnou políčka, uhneme zase do kopců přes několikero branek, naštěstí pouze na drát či provaz. Cesta skončí v poli.
Ovšem ne jen tak ledajakém, krajina tu připomíná starou Anglii. Jděte se bodnout s Moravským Toskánskem, krajinou, která je sice plná krásných fotogenických křivek, ale taky sterilních obřích lánů degradující půdy. Ne, ne, tady na úpatí masivu Idy jsou vlny kopců zelené, žluté a bílé. Rostou tu hrušně, hlohy, duby. Bílé skalky hostí orchideje, pole lemují divoké mečíky, rudé máky, žluté kopretiny. Cesty se klikatí serpentinami. Tamhle začínají olivové háje.
No a pole, to končí jak jinak než plotem. Kari síť uzavírá rozněžnělé kochání a začíná hledání branky nebo aspoň jednoho vysaditelného dílu sítě. Zdařilo se. Branka nalezena, gordický šmodrch na modrém špagátu rozmotán. Teď už jen najít v té krásně žlutě kvetoucí fryganě cestu. Trny bodají a rozdírají tričko i nohy. Jéje, tořič. Takový, co jsme ještě nepotkali. A já zrovna nemám foťák, protože jsem ho nechal u batohu, když jsem se vydal na expedici hledání cesty.
Nakonec se vydrápeme na svah a ejhle, cesta je tu. A tak se zase můžeme rozněžňovat a kochat. A ladit hlasy na další sloky Holanovy písně Májové časy, veselé hlasy.
“Krásně zvířátka, vesele všechna,
po lukách, po lesích sem tam běhají,
a vzkříšení tvému, Kriste veselému, mezi kvítky se proskakují.
…
Pramínky tekou, každý svou vahou,
všecky řeky přepěkně se blyštějí…”
Karel Václav Holan Rovenský, Capella Regia Musicalis – Královská kaple zpěvní, 1693
V zatáčce cesty je pramen. Pozorujeme chrostíky a pulce v betonových korytech, pramen chraplavě hluboce mumlá podle toho, jak nevhodně umístěné potrubí vedoucí dolů do údolí střídavě nasává vírem vodu a vzduch. Dobereme vodu a hlavně se trochu umyjeme. Však se blížíme civilizaci. Ještě zastávka v krásném malovaném a už zdálky vonícím (na rozdíl od nás – trička jsme holt nevyprali) byzantském kostelíku svatého Jiří u silnice a už vstupujeme do Fourfouras. A ve zdejší taverně končí s douškem Mythosu askeze. Následuje salát, omeleta a dolmadakia. Mladá hostitelka samozřejmě navíc donese misku oliv a pastu z paprik. No a po jídle ještě panímáma (asi maminka) přinese dva obří kusy dortu. Děda, který se zajímá, odkud jsme, se mezitím zvládne pochlubit odznáčkem KČT, který mu kdosi z poutníků lezoucích na Psiloritis věnoval.
Tohle obžerství musíme vychodit, tak si to dáme ještě ke kostelíku svatého Mikuláše a tam se někde mrkneme po pěkném olivovém háji na přenocování. Mikuláš je malebný – malovaný. Bohužel fresky nejsou v nejlepší kondici, ale vypadá to, že se tu někdo snaží aspoň ty zbytky zachránit snížením vlhkosti omítky. Vedlejší mladý olivový háj se přímo nabízí k noclehu. V podrostu jsou velké shluky orchidejí – tady zejména všudypřítomné sehnutky rodu Serapia a kus níž na vlhčích částech jsou to pak fialové koberce rudohlávků (Anacamptis boryi).
Asomaton a rajské louky. Putování – den šestý.
Ráno je stan opět pěkně vlhký sraženou vlhkostí. Balíme ho, jak je. Na sušení tu není vhodné místo. Čeká nás kostelík svaté Barbory a cesta do Amari. Jenže na té cestě jsou četné překážky v podobě nádherných výhledů a krásné krajiny. Naše tempo je tudíž jen mírně rychlejší než botanické, tedy velmi pomalé. Na kopci si na nádherné louce dáme zastávku na opožděnou snídani a sušení stanu. Zvednout se z té kvetoucí nádhery dá práci.
Svatá Barbora pod nádherným dubovým lesem sice není s freskami, ale je útulná a je tu krásná ikona světice. Zlato věčnosti dodává ikoně opravdu hloubku. Odtud už je to kousek k silnici vedoucí ke klášteru Asomaton. My po ní půjdeme ale jen kousek. Právě takový, aby v čase na něm stráveném jeden ovčák stihl najít zatoulaného bígla. Sotva totiž vlezu na silnici, zastaví auto a ovčák se lámanou angličtinou ptá, jestli jsem nepotkal malého psa. A těsně než odbočíme ze silnice k řece a kapli Agia Kyriaki, přibrzdí auto z protisměru a z kabiny na nás mává radostně známá tvář a z okénka civí nalezený bígl.
Řeku musíme v tuto roční dobu přebrodit. Je to naštěstí spíš potok, takže dobrodružství se nekoná. V lese u řeky ale rostou ale nádherné, a zvláště pro mouchy a hmyz přitažlivé, houby mřížovky a mnoho záraz.
Od Agia Kyriaki, která má malebnou polohu, zvlášť když ji fotíte s Psiloritis v pozadí, už je to kousek na druhou ze silnic vedoucích ke klášteru. Alej moruší. Někdo se tu vyřádil řezem na hlavu, to moruše zvládá a dá se pak třeba vést do důmyslných loubí, což mají Řekové, a nejen oni, v oblibě, nebo se na další práci se stromem můžete vybodnout a moruše obrostou jako velké hlavaté vrby. No, žádná krása to teda není, ale dá se to. U eukalyptu je to ale vyloženě odporné. Proč píšu u eukalyptu? Protože alej je v posledním úseku doplněna okudlaným roštím tam, kde kdysi byly vzrostlé mohutné eukalypty.
Moni Asomaton. „You will feel like in the film“ hlásala informační cedule, kterou jsme kdesi minuli. Pod tím si lze věru představit leccos. Realita je pěkný klášterní urbex. Klášter Asomaton je zrušený, nebo lépe řečeno opuštěný klášter. Kdysi vyhlášený klášter s dlouhou a pohnutou historií jehož kořeny sahají až do 13. století. Ještě počátkem 20. století tu fungovala vyhlášená zemědělská škola, od roku 1935 je ale klášter hlášený jako opuštěný. Funguje tu jen zachráněný kostel, leč ten je bohužel zamčený. Narazíme zde na skupinu amerických turistů, ale ty brzy nacucne zpět autokar, který je tu vyložil i s průvodcem, jenž se je snaží přesvědčit, že Kréťané snídají tvrdý chléb a rajčata. Prd, milej pane průvodče, snídají kafe a cigaretu, co jsem teda za těch pár návštěv na Krétě vypozoroval. Byť samozřejmě obdoba vynikajícího pokrmu dakos – tedy ječné suchary, rajčata, olivy, olej a sýr – je klasickou “krétskou tradiční snídaní” leckde. Klášter je bizarní v tom, že je tu pokus o dostavbu a rozšíření, který ale zjevně ztroskotal je nyní také součástí opuštěných a rozpadajících se budov. Nějaké moudro k soudobé historii se mi zatím nepodařilo najít. Atmosféru to teda ale má. Fakt jako ve filmu… jakém, nevím.
Na křižovatce u kláštera je taverna Kamilos. No, taverna podle cedule. Teď mám tu dají pivo a snad i něco na zub z velmi omezené nabídky. Přecijen ještě není sezóna a Kamilos je tu sám, takže když po objednávce omelet přijede auto a z něj vystoupí jeho žena či přítelkyně, žertujeme o zoufalém telefonátu ve stylu: “Přijeď, chtějí k pivu omeletu.” Ve skutečnosti mu žena dovezla holčičku, asi dceru, a výbornou omeletu zvládl Kamilos sám a vejci tedy nešetřil. Je tlustá na prst a plná brambor. Mňam.
Po gáblíku jdeme kus po silnici směrem k Amari, ale jen co to jde, mizíme na boční cestu. V plánu jsou místní kostelíky, kterých tu je spousta. No a k některým ještě vedou staré mostky. A ty kostelíky jsou zasazeny v božské krajině plné prastarých olivových hájů. Ó jé, to je zase kochání. A to jsme dokonce vynechali odbočku ke zvláště starému olivovníku.
Naprosté zjevení je nádherný kostel Životodárného pramene Panagia Kera aneb Zoodochos Pigi. Napoprvé jsme ho v olivovém háji přehlédli, protože nás zcela okouzlil starý kamenný mostek přes potok plný kvákajících žab. Za tím, pro Středoevropana zvláštním názvem, se ale skrývá to, co i my dobře známe. Ježíš je přece pramenem života, který tryská do věčnosti. A když vzpomenete na adventní zpěvy – roráty – kdo je tou rosou, o kterou prosíme nebesa?
„Maria rajská studnice a vody živých plodnice, voda života věčného, vydej, vydej Krista syna tvého…,“ zpívá se v Rovenského písni Maria, pole vznešené. Inu, tak nějak vypadá i ikona Životodárného pramene – Bohorodice sedící v prameni/fontáně, z níž životodárná voda proudí ke všem.
Kostel je trojlodní, v základu z 13. století, s přestavbou ve století 14. Je zde i přístavba, kde dříve skutečně byl silný pramen. Zachované jsou zbytky fresek. Úplně mimo vesnice, v olivových hájích s prastarými olivami můžete narazit na takový skvost sakrálního umění a hluboké zbožnosti. To je Kréta.
Od kostela už ale opravdu do Amari… Jenže louky kvetou a bzučí a do toho zvoní ovčí zvonce a ovce bečí tak halasně, že to, jak pravila Dája, může neznalému připadat, jako by v údolí probíhal nějaký fotbalový mač, kdy se slávisti a sparťani překřikují, kdože je lepší. A ty louky jsou tak krásné, že přemýšlím o tom, zda je možné dostat srdeční záchvat z přemíry krásy. Z příběhu Psa baskervillského víme, že umřít hrůzou je možné, je ale možné umřít krásou? Kdyby ano, tak v údolí Amari je ta šance vysoká.
My dáváme zatím přednost jen noclehu na pestrobarevných loukách pod kostelíkem (svatého Tita?) se dvěma gekony a s výhledem na Psiloritis. Jakmile postavím stan, už se nastěhovaly první nájemnice – malé kudlanky. Naštěstí hodlají přenocovat z druhé strany sítě, takže dekapitace nehrozí. A jen poslední dnešní douška: Psiloritis byla opět celý den bez mraků a smála se nám, ta hrdá krásná prsatice. Klasika, když ji máte na dosah, schová se v mračnu a pošle déšť, když sestoupíte z hor, bude se vám na pozadí modrého nebe smát a smát.
Amari – Gerakari. Putování – den sedmý.
Dnešní putování nebude kilometrově žádný zázrak. Za prvé na to stejně nehrajeme, putování není závod na výkony, a za druhé, kdo putoval po Krétě nebo složitějším terénem ví, že kilometry jsou ta nejvíc zavádějící jednotka. Tedy jaká je cesta z Amari do Gerakari? Krásná a jedním dechem musím dodat, že náročná. Krásná je však i ta náročná část. Ale popořadě.
Z obálky Strážné věže, rozuměj z té krásné louky, kde jsme nocovali, jsme došli do Amari. Malebná to vesnička shlížející do údolí a vzhlížející ku Psiloritis. Předtím ještě několik kostelíků, ten na kopci – asi Agios Ioanis Prodromos, dle počtu ikon Jana Křtitele – opět se zbytky fresek. Byzantskou svatou Annu jsme si nechali ujít a vracet se nám už nechtělo. Něco si necháme na příště. I když vědomí, že je to prý nejstarší kostel na Krétě… Utěšujeme se tím, že Anna byla možná zamčená a že jí mám aspoň na fotce. A vůbec, vzhůru k živým. Kafenion (καφενεíον) na návsi vypadá trochu mrtvě, ale to jen proto, že všichni jsou nalezlí uvnitř. Vede jej milá stará paní. Vůbec je fajn ten sociální rozměr zdejších kafenionů. Nejsou to kavárny v našem slova smyslu, žádné matcha latte a podobné hipsteřiny. Tady se chodí na pořádné řecké kafe, nanejvýš frappe a cigáro, ale hlavně pokecat a často prostě jen tak dýchat a sedět vedle sousedů. Někdy to je spojené s místním obchůdkem, někdy i poštou. Nabídka jídel je omezená na piškoty, sušenky, chipsy nebo toast, ale zase je obohacená o případné domácí výrobky a kreativitu majitele. Tady v Amari dostaneme kafe v krásném Illy servisu s řeckým motivem (znáte ty sběratelské edice, že jo?) a když se rukama nohama anglo-řecky snažíme domoci něčeho sladkého ke kafi (plácáme něco o “γλυκό”), vytáhne majitelka luxusní domácí marmeládu z citrusů. Odhadujeme, že to mohou být ty bergamotové. Jsou hořko sladké. Obří kusy. Mám chuť říct si o přídavek. Popravdě bych tu sklenici ztláskal celou. Kdyby se sklem nebyla v letadle a vůbec při cestování komplikace, klidně bych si jednu tu velkou marmeládovou sklenici koupil. Až po návratu při troše hledání zjistím, že tím glykó jsem babču navedl na tu marmeládu, která vlastně byla typickou řeckou dobrotou. Γλυκό του Κουταλιού je totiž typický řecký sladký dezert na lžičku – označuje kandované ovoce. Známé jsou výborné kandované kdoule, pamatuju si je ještě z ostrova Gavdos, kde jsme kdysi jako téměř jako sv. Pavel ztroskotali kvůli nepříznivému větru. Tady v Amari to skutečně byl bergamot. Za syrova nepoživatelný citrus, který se krom parfémů používaná právě jako skvělá mlsůtka na lžičku, když je kandovaný. To proto nám paní dávala po otevření sklenice čichnout té vůně a kafenion skandoval “pergamonto”. Naštěstí mám pro vás, milí čtenáři, dobrou zprávu, dá se sehnat i u nás (nebude sice domácí, ale…), třeba na eshopu “Řecko nás baví”. A já vám garantuju, že si jej tam vbrzku objednám.
Po občerstvení hurá na místní úplně neřeckou zvonici. No aby ne. Postavili ji Benátčané v době okupace Kréty. A když z Kréty k radosti místních zmizeli, stala se z věže zvonice. A taky místní Wahrzeichen, jak by řekli naši němečtí sousedé. Ze zvonice jsou parádní výhledy. Není vysoká, ale má skvělou polohu. A taky skoro nemá zábradlí, takže tu výšku nevýšku oceňuju, páč jinak bych to nedal.
Z Amari vystoupáme do sedla ke kapli svatého Tita. Tam při pauze krásně doschne stan a já si zvládnu osvěžit list svatého apoštola Pavla o těch líných Kréťanech a i jinak vůbec velmi moralizující. A teď už jen přes ten hřebínek po E4 do Gerakari. Jestli jste četli pozorně začátek zprávy z tohoto dne víte, že cesta měla být náročná. Kafenion ani zvonice moc náročně nezněly, jeden by se přilepil k talířku s kandovaným bergamotem, takže teď, teď by to mělo přijít. A taky že jo. E4 má vždy eso v rukávu. Cretan way. Žluto-černá značka šněruje Krétu, to čtenáři Notesu vědí. Žluto-černá může být někdy, třeba dnes, chápána jako výstraha. Ve zvířecím světě je to jasný signál. Člověk by pak měl zpozornět, když žluto-černou překrývá novější červené značení. Dva rudé pruhy, jako v případě úseku Amari – Gerakari. Ona ta červená může být chápána ve smyslu Erbenových balad – “…a na hloží a křemení zůstalo krve znamení.”
Cesta je značená, neznačená. Na celém úseku všehovšudy tři tyče. Čím nepřehlednější terén, tím méně značek. Snažím se občas, když čekám na Dáju, dodělávat chybějící mužíky. Průchod kamenitou fryganou je nelehký, stín se nekoná, ale naštěstí je jaro, takže slunce tolik nepeče a občas fouká svěží vítr. Problém nastane v údolíčku, které je třeba projít. Je komplet zarostlé trnitými keři. Ty ostnité fabácky teď nádherně kvetou a ty trny velmi efektivně rozdírají nohy, ruce, trička, batohy. Au, au. Šípková Růženka lajf. Broukám si patřičně nepatřičně adventní německou píseň “Maria durch ein Dornwald ging…” o tom, jak Panna Maria šla lesem trní, co už dávno nekvetl. Tahle křoviska sice kvetou, ale trny nemají o nic menší.
Jazykové okénko: České botanické názvosloví má smysl pro humor – čilimka vlnatá, tak zní název tohoto keře. Dřívější synonymum v mužském rodě se za hebkou vlnu neschovávalo a přiznalo rostlině pichlavost s názvem čilimek ostnitý. Ona názvoslovná vlnatost se ostatně vztahuje k plodům a je obsažena i v odborném jméně rostliny – Calicotome villosa. Anglické názvosloví má oproti tomu jasno. Čilimka je jednoduše hairy thorny broom nebo spiny broom, tedy chlupaté trnité koště nebo ostnité koště a tenhle název na rostlinu přesně sedí.
Po průchodu obzvláště zarostlých míst údolí už oba vypadáme jak po bičování a korunování trním. Mouchy se slétají. Dezinfekční ubrousky pálí, ale pomáhají. Autentické suvenýry v podobě rudých strupů zaručeny. Cestu po tomto úseku E4 tedy nedoporučuji. Už hodně dlouho ji nikdo nešel a vegetace si bere zpět, co jí člověk kdysi vzal. Cesta navíc nekončí v Gerakari, ale v Elenes. To je sice hned vedle, jenže mezi Elenes a Gerakari je, jak je na Krétě obvykle, strž. Takže pěkně kolem a kolem až na most a pak zase po druhé straně rokle zpět. Tak za tohle si ty lilky v rajčatové omáčce a favu a gigantes a dvě alfy zasloužíme. Jo a ten dezertík taky. Krev jsme cedili, tak odměnu sem! A jako bonus se tady, v taverně Apsida, Dája setkává se známými z Finska. Potkaly se loni v nedalekém Spili a některé tváře se nezapomínají. Sari a její sestra tu vždy na jaře a na podzim průvodcují. Teď mají vtipnou a pitoreskni skupinku. Nevím, kolik raki už mají v sobě, ale jsou družní a veselí. A možná nakonec takoví budou i bez raki. Vzhledem k tomu, že míříme též do Spili, nebude asi tohle setkání poslední. Finové se skládají do mikrobusu, my musíme taky zvednout kotvy a rychle vyrazit najít místo k noclehu. Připozdívá se. Kousek nad Gerakari je krásný třešňový sad. Pěkně terasovitý. Vesnička pod námi, výhled na Psiloritis (no těch téměř 2500 metrů prostě nepřehlédněte, proto o nich pořád píšu) a také na neméně krásný Kedros (ten máme ovšem v zádech za vzrostlými třešněmi). Rychle postavit stan a… dobrou noc. Dnes asi ani Sherlock Holmes nebude. Blata i Velká grimpenská bařina musí počkat, však my si dnes užili něco podobného. “Whauuuuu…” Ostatně je vtipné a vpravdě Baskervillské, jak v Gerakari pod naším nocovištěm štěkají psi.
Gios Kampos. Putování – den osmý.
Den ve znamení bohyně úsvitu. Toto božstvo prý bylo spojováno mimo jiné také s lenivostí – neochotný úsvit otálí se začátkem dne. Těšil jsem se na východ slunce v třešňovém sadu. Průhledy na sněhová pole na vrcholcích Psiloritis přes květy obsypané třešňové haluze. No tak nic. Ráno je přesně takové rozpačitě otálející, pod mrakem. Slunci dá ta dnešní šedavá deka nízké oblačnosti zabrat. Balíme stan a stoupáme, zatím bez snídaně, dál do sedla směrem ke Spili. Co nevidět opustíme silnici a po jedné z kamenitých cest se vnoříme do mozaiky sadů, vinic a políček. Kvetou třešně a jabloně, opojně voní hlohy, měděnými ratolestmi obrážejí ořešáky. Vinice se sotva probouzejí prvními lístky, takže okolní květnatá vegetace zcela dominuje. I tady už lze narazit na divoké tulipány (Tulipa doerfleri), ale především na orchideje. V opuštěném, starém a notně pochroumaném třešňovém sadu v závětří si uvaříme kaši k snídani. Od rána fouká studený vítr, takže dnes střídavě oblékám a svlékám bundu, to podle střídání přestávek a chůze, při níž se člověk přece jen zahřeje. Po nějakém čase slunce konečně rozpustí šedou deku a opře své zlaté paprsky do kraje. To už je pak jiná. Krajkoví sadů se rozzáří a je jasné, že dnešní úsek cesty, byť krátký, nepůjdeme nijak rychle. Důmyslné nástrahy krajiny v podobě dechberoucích výhledů, orchidejových stráněk a teď dokonce chladivých tůněk v horských bystřinách (ano, jsme už zase přes 900 metrů nad mořem, takže slovo hory je zcela na místě) jsou všudypřítomné. Často zastavujeme, fotíme a a výkřiky nadšení se vrháme z cesty tu vlevo, tu vpravo, podle toho, kde zrovna upoutá naši pozornost krajinné panoráma nebo hrdě se pýřící skupina vstavačů či jiných orchidejí. Zvládneme i očistnou koupel. Nahoře ve větrném sedle se před námi otevřou rajská pole a vápencové kopečky planiny Gios Kampos zasvěcené právě bohyni úsvitu Éós.
Tahle neuvěřitelně malebná krajinná mozaika je pokladnicí květin. Každý kopeček hostí pestré společenstvo orchidejí, drobná políčka lemují tulipánové okraje, v cestách se to modrá kosatci. Ze skalní hradby na okraji pláně vlídně shlížejí dvě kapličky. U jedné z nich vyvěrá pod obřím platanem vydatný pramen. Vůbec tenhle kraj na úpatí hory Kedros je bohatý na prameny a potůčky, z nichž mnohé si vodu udrží i přes léto. Tenhle obraz Kréty je pro mnohé neznámý. Gios Kampos však na jaře, od března do počátku května, lákají milovníky flóry z široka daleka. Nejsou to žádné davy, přesto tu můžete občas narazit na lidi pohybující se v podivných kruzích po vápencových kopečcích. Hlavy mají skloněné k zemi a neustále nepravidelně dělají dřepy, ukazují tu a onde a vzdychají nad krásou přírody. To jsou Gios Kampos, pole bohyně Éós a esence jarní Kréty.
Teprve když se vymaníme z moci květeny, vyrazíme po silnici stále dolů do údolí do Spili. Tam nás čeká opravdová postel a konec našeho jarního putování Krétou.
Posledních pár dní strávíme jako obvykli návštěvníci Diova ostrova, u výborného jídla, vína a lenivého prolézání krámků a objevování uliček a kostelů ve Spili a v Heraklionu.
Klíč je v olivovníku.
Na Krétě téměř vždy najdete perfektně označené odbočky ke kostelíčkům rozesetým po krajině na netušených místech včetně skalních úžlabin, roklí, soutěsek a třebas i jeskyní. Ani odbočky k vesnicím nejsou značeny s takovou péčí, jako právě kostely. Zradou je, že nikdy nevíte, jak je to daleko a zda se tam vůbec dá dojet. Význam to má jak při pěších toulkách, tak při cestě autem. Procházka se může protáhnout a stát zacházkou, kterou ne vždy chcete s plnou polní absolvovat. Zajížďka zase může skončit proraženou pneumatikou v místech, kde vás bude někdo těžko zachraňovat a pak…pojištění z autopůjčovny se na pneumatiky a spodky aut často nevztahuje. A navíc, když vše dopadne dobře, můžete skončit u kapličky, která sice slibuje atraktivní a cenný interiér, ale je zamčená. Těžko se hledá nějaké pravidlo. Najdou se kaple u frekventovaných cest, které jsou otevřeny, a to i přesto, že jsou plné fresek, a zároveň i na odlehlejším místě se můžete dostat do situace, že bezmocně cloumáte dveřmi ve snaze prolomit se do začouzeného zlata věčnosti na starobylých freskách v interiéru.
My jsme takto na západě Kréty narazili na odbočku k byzantskému kostelíku, ale zbaběle jsme neodbočili. Ve vsi kousek za odbočkou jsme si ale dali parádní jídlo v místní taverně. Jako turisté jsme tam byli sami. Majitel byl poměrně hovorný a v angličtině byl doma. Inu zeptal jsem se ho na tu kapličku.
“Dá se tam dojet autem?”
“No, co máte za auto?”
“Támhle,” mávnu rukou k naší pandě.
“Tak to je v pohodě, to auto je vyšší, to zvládnete.”
Spokojeně porcujeme oběd, když dorazí jeden místní pár a taky jeden kněz. A to je spouštěč nejistoty. “Co když bude kaplička zamčená?” začne hlodat červ pochybností. “To by nám přece řekl, nebo ne?”
Vyrazím zase dovnitř taverny: “Ještě se chci zeptat,” pokračuju ve zpovědi majitele taverny, “když vidím toho kněze, je ta kaplička odemčená?”
“Není, ale klíč je v olivovníku. Tedy naposledy tam byl. Počkejte, zeptám se táty. Ten kněz je můj otec.” Vyrazíme společně ven na terasu taverny.
“Jojo, je pořád v olivě. Jsou tam dva stromy, jeden rohovník a jeden olivovník. Ten olivovník má shora díru a v té je klíč, tak ho tam pak zase vraťte.”
Nějak věřím, že každá z těch zamčených kaplí, každý z těch kostelíků má někde v olivovníku svůj klíč. Nebo pod kamenem ve zdi, nebo zkrátka v jiné skrýši. Vyplatí se hledat. A rozhodně se vyplatí, zeptat se. A i když to napoprvé nevyjde, Kréta má tolik kostelíků, že určitě na nějaký krásný malovaný jednou narazíte.
