List dvanáctý: Alaverdi

Alaverdi. Krásná opevněná, uvnitř ovšem dost poškozená katedrála uprostřed vinohradů, opět s horami v pozadí. Místo staleté vinařské tradice. Představoval jsem si něco jako klášterní sklepy v Rakousích, ochutnávky a tak. Namísto toho vás odkážou na kavárnu přes silnici. Tam na pultě stojí 4 láhve. Ochutnávky nedělají. Cena láhve je od 400 korun do 960 korun. Chápu, proč jsou láhve zaprášené, ale přístup k prezentaci a využívání bohatství této země, a země je to skutečně bohatá, nechápu.

List třináctý: Telavi

Sv. Nino i sv. Jiří asi zaslechli mé rozčilení a posílají nám do cesty samé fajné lidi. Nejdřív tržnice, opravdovská. Mám pro tahle místa slabost. Tedy, ten prodej masa bych oželel, ale jinak miluju tu atmosféru zapojující všechny smysly. Barevnost, vůně, hluk vyvolávání předností zboží a smlouvání, chuť a hmat, když vám dá prodejce ochutnat. Nakoupili jsme čurčchely, tedy ořechy ve víně nebo jiné ovocné šťávě. Dostali jsme řádně okoštovat a ještě návdavkem fíky na cestu. Taktéž sýr. Pak v pekárně, už jsem o těch zdejších psal. Okukovali jsme přípravu, tak nás pekaři vzali dovnitř a na cestu nám nabalili chleba jako výslužku. Nu a naposled ve vinařství Kakhuri, kde jsme se konečně dopracovali k pořádnému koštu a poznání, že Gruzínci pijou hlavně bílé připravené tradiční metodou, kdy v tanku nebo hliněné nádobě (kvevri) leží víno i se slupkami. Proto zdejší bílé je spíš jantarové. A taky poznání, jak Stalin ovlivnil cenu jedné odrůdy, která je dodnes jedna z nejdražších.

 

List čtrnáctý: Tbilisi podruhé

Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.

List patnáctý: Loučení

V dálce v mracích Kavkaz, pod námi Černé moře pod bílým mořem mraků. Loučíme se s Gruzií. Čím mě oslovila? Nádherné, turisticky zatím neobjevené, hory, výborná kuchyně (zpravidla ovšem s příšernou obsluhou), skvělá vína i koňaky. Houževnatí a trochu ospalí lidé. Milí. Byť legendy o neskutečné srdečnosti jsou spíše legendy. Snad v odlehlých vesnicích v horách. Jiný svět klášterů a kostelů. Země s obrovským potenciálem, která by ráda byla zemí evropského střihu, ale možná tak trochu neví, jak na to, a taky s sebou vleče různé šrámy z minulosti a vzhledem ke své geografické poloze to taky nemá jednoduché. Velká pestrost a obrovské kontrasty a to nejen přírodní, ale hlavně sociální.

List šestnáctý: Gruzie bohů

Jak tak procházím cestovní deníček, napadlo mi ještě vytvořit omalovánku náboženskou. Zjišťuju, že se mi nějak nepovedla mešita v Tbilisi, budiž to tedy prohlášeno za předislámská náboženství. Jo, taky tam není katolický kostel. Vše lze viděti v Tbilisi na velmi malém území (včetně mešity a katolického kostela). Gruzínský pravoslavný chrám je jasný. Synagoga, resp. její okrsek, též. Oříškem už pro někoho může být arménský kostel, sice poměrně nový, ale tradičně s pódiem a oponou místo ikonostasu. No a ti, kdo jsou staří jako já a hráli kdysi dračák a vzpomenou na Jarikovo dobrodružství, by měli zpozornět u zbytků Chrámu ohně. Proč? Pamatujete na Ahuru Mazdu a Angru Majnjú? Zoroastriáni to holt z Persie měli do Gruzie blízko a chrám tak nějak přežil. Snad prý kvůli tomu, že byl poměrně maskovaný a sloužíval i jakomešita. Dnes už je to víceméně jen čtvero obvodových zdí a dřevěný model uvnitř, ale pro mne to bylo „must see“.