„Smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi,
smrt nesem ze vsi, nový líto do vsi:
s červenými vejci, s žlutými mazanci.
Smrt plave po vodě, nový líto k nám ide.
Smrt plave po vodě, nový líto k nám ide,
s červenými vejci, s žlutými mazanci.
Jaký je to mazanec, bez koření, bez vajec.
Paní mámo krásná, dejte lžíci másla,
bude-li to maličko, přidejte nám vajíčko.“
Pestrá paleta velikonočních zvyků a tradic je dnes často bohužel redukovaná na pomlázku. Ta, ač prý patří mezi hodně staré zvyky sahající až do středověku, vzbuzuje v dnešní době pochopitelné kontroverze.
To, co ale v Česku trochu zapadlo a naštěstí se zase křísí k životu, jsou velikonoční betlémy. Tradice stále živá v Rakousku, Tyrolsku, Bavorsku. V Česku doložená ještě na přelomu 19./20. století, pak až na výjimky mizející. Trochu si myslím, že se na jejím zmizení podílely i změny náboženské související se vznikem nového Československého státu (velikonoční betlémy jsou totiž záležitostí katolickou, a to se moc neshodovalo s výzvou „Pryč od Říma“), následně národnostní proměna země po druhé světové válce spojená s vyhnáním českých Němců.
Každopádně velikonoční betlémy k Velikonocům patří, podobně jako pašijové hry a mnoho dalšího, protože zkrátka a dobře, jsou to největší křesťanské svátky, a to by bylo, aby se na to nenabalila spousta tradic, zvyků a vůbec.
Myslím, že právě betlémy mají potenciál navrátit do povědomí společnosti velikonoční události. Smazat význam Velikonoc se totiž soudruhům, na rozdíl od Vánoc, podařilo. Letos jsem opět narazil na mnoho lidí, kteří si myslí, že Velikonoční pondělí je svátkem proto, že to je den Kristova vzkříšení a jsou na tom zkrátka špatně s dopočítáváním onoho třetího dne. Jak píšu pořád dokola, betlém totiž není statickým výjevem, ale vyprávěným příběhem. Platí-li to o vánočním/tříkrálovém betlémě, platí to násobně více o betlémě velikonočním. Betlém je příběh a skrze příběh se sjednocujeme a skrze příběh lépe chápeme a uvědomujeme si velikonoční události.
Velikonoční betlém
Označení betlém mohou samozřejmě hnidopiši napadnout, protože události Velikonoc jsou přece spojené s Jeruzalémem, ale tady jde, stejně jako u hromničního betléma, spíše o podobnost ztvárnění a skutečnost, že tvůrci vánočních betlémů, byli i tvůrci betlémů velikonočních. Mluvíme-li tedy o betlémě, nemáme na mysli kategorii zeměpisnou, nýbrž tvůrčí přístup a výsledný umělecký tvar a smysl díla. Označení betlém je tedy logicky používáno i pro zobrazení velikonočních událostí v Jeruzalémě a okolí.
Rozsah zobrazených událostí se může velmi lišit. Třeba oustecký betlémář Jiří Knapovský ve svém velikonočním betlémě zobrazuje pouze události v Getsemanské zahradě. Jak píše v jednom z dopisů Pavlíně Filipovské, oušťáci by Pána Ježíše ukřižovat nemohli. A tak jeho betlém akcentuje působivě Ježíšovu modlitbu v Getsemane a rumraj způsobený Jidášovou zradou.
Většina velikonočních betlémů jde ale v příběhu dál než Knapovský, až na Golgotu, do hrobu a také ke vzkříšení nebo setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Bývají zachyceny klíčové události Svatého týdne: od slavného vjezdu do Jeruzaléma, přes poslední večeři, modlitbu v Getsemane, Ježíšovo zatčení a události, které zpravidla zachycují zastavení křížové cesty až po scénu prázdného hrobu případně setkání se Zmrtvýchvstalým. Třeba na cestě do Emauz. Ostatně úprava a ztvárnění Božího hrobu zvláště v oblasti Salcburska by vydalo na samostatnou stať, podobně jako pašijové desky umísťované v kostelích o Velikonocích (u nás se dochovaly například v severočeském Mostě).
Velikonoční betlémy potkal stejný osud jako ty vánoční. V kostelích je zakázal Josef II., stejně jako Boží hroby. Vymýtit se mu je ale nepodařilo. Naštěstí!
Českých pašijových/velikonočních betlémů je pomálu, ale jsou. A to i ty papírové. Ano, i u pašijových betlémů platí, že papír je materiál rovnocenný dřevu. I staré, barokními a pozdějšími mistry malované betlémy jsou na papíře, stejně jako ve dřevě.
Pašijová výzva
S kolegyní betlémářkou Lenkou jsme se dohodli na zpracování několika pašijových betlémů. Pomineme teď getsemanský betlém Jiřího Knapovského a vrhneme se na betlémy, které zachycují v různé míře celý velikonoční příběh. Lenka je expertka na figury, jede překližku a má vše precizní. Líbily se jí moje krajiny, takže spojíme síly. No a pochopitelně, figury si udělám i já. Sdílená radost, zmnožená radost. Ostatně v Soběslavi potřebujeme také v příštím roce prezentovat nové pašijové betlémy, že jo.
Pašijový betlém Anny Branišové
Prvním z nich bude betlém české provenience od Anny Branišové, který vydala Komunita blahoslavenství v roce 2022. Jednoduchá, ale povedená kresba zachycující 4 obrazy: Getsemane, Ukřižování, Hrob a Vzkříšení, resp. setkání Zmrtvýchvstalého se ženami. Tohle je velmi sympatický prvek, přemýšlím, zda je to tím, že autorka betléma je žena. Zkrátka ženy jako první apoštolky jsou skvělý motiv!
Pašijový betlém vyžaduje trochu přemýšlení nad celkovou kompozicí, protože by měl být dobře čitelný a neměl by příběh vyprávět zmateně.
Nejprve jsem přemýšlel nad čtyřmi samostatnými výjevy, které by se daly postupně sestavovat dohromady v jeden celek. Nakonec jsem zvolil soubornou kompozici, jak je obvyklá u velkých pašijových betlémů. Protože počítám i s umístěním betléma v kostele, zvětšil jsem figury 1,5×. Tomu pak odpovídá i rozměr základní krajinné desky 0,5 m×1,0 m. Scenérii jsem rozčlenil vertikálně (dva vrcholy – Ukřižování a Vzkříšení, dole pak Hrob a nejistota Getsemane) a horizontálně – typem terénu: skály na levé straně pro hrob a ukřižování, zahradní zelené scény na pravé straně – Getsemane a setkání se Vzkříšeným v zahradě. Výjevům jsem přizpůsobil i oblohu – dramatické temnoty nad Golgotou, nový jasný den při setkání se ženami.
Výhodou betléma Anny Branišové je vegetace. Tak vzácná u pašijových betlémů. Navíc zde se jedná o jasné olivovníky a ty jsou, i přes svou jasnou původnost (na rozdíl od kaktusů a tropické vegetace, tak často umisťované do betlémů), v betlémech velkou vzácností. Jaká škoda! Většina autorů se zmůže jen na palmy a cypřiše, pokud vůbec. Branišové patří za olivovníky můj velký dík, Getsemane konečně může vypadat jako olivový háj, a ne jako tropický skleník nebo jizerská bučina.
Samostatnou kapitolou u tohoto betléma je drapérie, kterou jsem se rozhodl zakončit horní část betléma a boční strany. Zdobení textilní drapérií není můj nápad, inspiroval jsem se u jiných betlémářů. Nejzábavnější na celé operaci byl samotný nákup látky. Zburcoval jsem kvůli ní celý vícepodlažní dům látek v Ostravě. Ovšem v dobrém slova smyslu. Dámy na jednotlivých patrech se mi snažily maximálně vyjít vstříc a pomáhaly vybrat vhodnou látku dokonce tak, abych neprodělal kalhoty a zároveň neutrpěl výsledný efekt. Zkrátka, když muž přijde do galanterie nebo prodejny látek, je to vždycky pozdvižení. Nicméně výběr se nám, myslím, podařil, co říkáte?
Pašijový betlém Josefa Arnolda staršího
Oproti Branišové je Arnold už jiný level, opravdový pašijový betlém z Tyrolska. Josef Arnold starší (1788–1879) byl tyrolským malířem, který po sobě zanechal četná díla (obrazy, fresky, oltářní obrazy, Boží hroby) rozesetá po rakouských kostelích. Stylem byl kdesi mezi barokním stylem a nazarény.
Jeden z jeho pašijových betlémů vydala rakouská Tyrolia a právě ten si představíme. Nejdříve je třeba říct, že betlém byl vydaný ve dvou částech. První s názvem Tiroler Passionskrippe představuje události od Getsemane po ukřižování, druhý soubor vydaný jako Heiliges Grab aus Tirol. Ve vydání je uvedeno „nach Josef Arnold“, takže je otázkou, zda autorem je skutečně Arnold, nicméně stylově to sedí a betlémy jsou stejně většinou dílem kolektivním.
O Božím hrobu
Tato druhá část představuje výjev Božího hrobu v tyrolské tradici, tedy s barevnými skleněnými koulemi, a scénu Vzkříšení. U skutečných Božích hrobů jsou používány skleněné baňky (opravdu velké) naplněné barevnými tekutinami, za nimi jsou pak umístěny olejové lampy. Mihotavé světlo lamp při průchodu barevnou koulí vytváří tajemnou atmosféru. Takový tyrolský Boží hrob se pak staví buď v kapli nebo přímo v presbytáři, jeho součástí jsou velké malované kulisy, které prostor naprosto přemění. Ostatně sám Josef Arnold byl autorem takových Božích hrobů. Někdy jsou výjevy Božího hrobu dokonce mechanické v duchu barokního kostelního divadla – theatrum sacrum. Tyhle, z dnešního pohledu možná trochu show, sloužily v dávnějších časech pro vyprávění příběhů publiku. Gramotnost tehdy nebyla na vysoké úrovni, a právě divadlo a vizuální umění mohlo lidem lépe přiblížit dávné starozákonní nebo novozákonní události.
Ale zpět k Arnoldovu betlému. Jde o vystřihovánku, papírový betlém, takže koule v tomto případě nejsou skleněné, ale viděl jsem i zpracování tohoto betléma tak, že zde byly umístěny skutečně skleněné nebo barevné koule, případně i osvětlení. To, co u skutečného tyrolského Božího hrobu může navodit magickou a zvláštní atmosféru, mi však u papírového betléma přišlo spíš komické, a hlavně to vyžaduje vysvětlování záměru divákům, kteří nejsou seznámeni s touto tyrolskou tradicí a koule na ně působí spíše pouťově.
Problém s Arnoldovým Božím hrobem od Tyrolie je ještě jeden. Není k sehnání. Občas se objeví někde v antikvariátech, ale němečtí nebo rakouští antikváři jsou schopni nasadit vpravdě astronomické ceny, a vydavatelství Tyrolia mi sdělilo, že dotisk v současné době neplánuje. Nicméně od toho tu máme betlémařské skupiny, abychom si navzájem pomáhali, že? A tak narazíte při sháňce po hrobu na odkaz, kde autor píše – „není to sice komplet, ale obrázky jsou OPRAVDU VELKÉ,“ a přiloží odkaz na webovou stránku. Tam najdete (obhájci autorských práv si nyní připraví kameny) naskenované podstatné části Božího hrobu s alibistickou poznámkou, že „jde o vlastnictví Tyrolia Verlag“ (a teď hoďte kamenem!). Chybí tam jeden strážný a vázy s citrusy a růžičkami a koule je tam jen v jedné barvě, ale nevadí. Důležité je, že rozlišení je dostatečné a při troše hraní s velikostí získáte klíčové figury pro inscenování Božího hrobu i scény Vzkříšení, a o to jde.
Jak na pašijový betlém
Arnoldův betlém v kombinaci obou vydaných částí obsahuje scény: Modlitba v Getsemane, zatčení (nebo spíše skupinu drábů, kněží a Jidáše, která spěje do Getsemane), bičování, korunování trním a posmívání se Kristu, cesta na Golgotu, ukřižování (včetně hry v kostky o Ježíšův plášť), Boží hrob a Vzkříšení.
Klíčem k pašijovému betlému je rozdělení figur podle scén, promyšlení scénáře – tedy posloupnosti scén a rozvržení celého betléma. Zatímco u vánočního betléma máme zpravidla jedno ohnisko (jesličky), případně tedy ještě scénu Zvěstování a alternativu v podobě Tří králů, u pašijového betléma je třeba pracovat s více scénami a nevyprávět příběh chaoticky. To zpravidla klade nároky i na prostorový rozsah betléma – jeho rozměry. Můžete sice všechny figury nějak naplácat na jedno místo (a divili byste se, děje se to často) a uplatnit nějaké pouze povrchně estetické hledisko, ale podle mého je třeba držet se příběhu a vyprávět ho postupně. A to, přestože víme, že s posloupností velikonočních událostí to není úplně jednoduché. Je třeba číst čtyři zprávy (scénáře), které se sice potkávají, ale rozhodně nepřekrývají. Scénáři myslím samozřejmě evangelia. Naštěstí časovou linku není třeba dodržet úplně přesně, protože bychom se dohadovali, jestli to celé bylo před židovskými Velikonocemi nebo během nich, a o to ani nejde, protože pro čitelný pašijový betlém je to nepodstatné.
Stavba Arnoldova betléma
Arnoldův betlém jsem si rozčlenil na výjevy městské – tedy bičování, korunování trním a výsměch; a na výjevy za hradbami – tedy Getsemane, včetně darebů tam směřujících, vedení Ježíše na Golgotu a scény na Golgotě, a Boží hrob a Vzkříšení. A opět platí, že jde hlavně o symbolické členění – nehrajeme si na model Jeruzaléma Ježíšovy doby.
Náhoda tomu chtěla, že jsem při jedné ze svých pracovních cest do terénu našel odhozený velký kus polystyrenu, ve kterém jsem okamžitě uviděl základ pro dva oblouky, podloubí, v nichž by se mohly odehrávat scény bičování a korunování trním. Arnoldův pašijový betlém je tak prvním, kde se učím tvořit nějaké stavby nebo náznaky staveb.
To je mimochodem další specifikum papírových pašijových betlémů, které znám. Nejsou tam stavby a většinou chybí vegetace a to, čemu betlémáři říkají lančofty. Jsou tam jen figury postav, nanejvýš nějaký ten květník s citroníkem nebo pomerančovníkem ve stylu renesančních zahrad. To je příležitost a výzva k učení se nového, tedy, jak udělat městskou krajinu.
U Arnolda začínám dvěma oblouky a náznakem hradebního cimbuří, jako vymezení linie město/předměstí. Zbytek krajiny je koncipován podobně, jako to dělám u vánočních betlémů – polystyrenová kostra a barvený kašírovaný papírový terén. Před Getsemanskou zahradu přidávám mostek přes potok. Ano, má to být Cedron. Vegetaci doplňuju z jiných barokních betlémů. Jak už jsem psal, olivovníky nejsou, takže zůstávám u palem a cypřišů.
Pozadí opět člením na temné na Golgotě a jasné, byť oblačné, nebe při scéně Vzkříšení.
Rozměry postaveného betléma jsou:
