Georg Haller z tyrolského Götzens a jeho pašijový betlém
Georg (1771/2? -1838) a jeho syn Felix (1808-1883) Hallerovi patřili k předním betlémářům tohoto koutu světa kousek od rakouského Innsbrucku.
Georg pro kostel v Götzens namaloval počátkem 19. století soubor více než 250 figur pašijového betléma. Velikost originálních figur je 16 cm -18 cm. Výběr cca stovky mírně zmenšených figur vydal betlémářský spolek v nedalekém Telfsu a tento nádherný a propracovaný soubor se tak dostává k široké betlémářské obci.
Jak už bylo řečeno, stavba pašijového betléma má svá specifika a vyžaduje logické uspořádání figur tak, aby bylo možné přehledně vyprávět velikonoční příběh.
Jak postavit Hallerův betlém?
Hallerův betlém je výzva. Jestli si myslíte, že jsem od počátku věděl, jak ho budu stavět, tak jste na omylu. Ano, pochopitelně jsem si nejdřív roztřídil figury, zkusmo připravil scény, abych věděl, kolik jich vlastně je, a také jsem si namaloval takové orientační schéma, jak bych si představoval, že by to celé mohlo prostorově být uspořádané. A pak… pak přišel obrovský improvizační prostor, kdy nebylo vůbec jisté, jak to nakonec dopadne. Jednu chvíli jsem i uvažoval o oboustranném provedení betléma tak, že by byl prezentován nikoli u zdi nebo na oltáři, ale v prostoru. Na jedné straně výjevy z města, na straně druhé výjevy za hradbami. K tomu sváděly průchody, které se v budované scenérii otevřely.
Bylo to asi podobné, jako když vzniká román. Na počátku je nějaká základní představa, ale pak se spisovatel stává spíše zapisovatelem, když pozoruje, jak se postavy vyvíjejí, protloukají životem a jak se jejich osudy proplétají. I mně tak pod rukama nejprve vznikla kostra veleknězova domu/Chrámu, ze které se nakonec stavebně oddělily dvě brány. Vedle mohutného schodiště vyrostl Pilátův místodržitelský palác, před nímž musela být terasa.
Původně rovná střecha Pilátova paláce dostala římskou taškovou střechu díky práci našich koček, které v tu dobu zlikvidovaly škrabadlo/pelíšek z vlnité lepenky tak, že z něj zbyly jednotlivé vlnité pásky, tolik připomínající starověkou střešní krytinu.
Ve finále dostal betlém víceméně klasickou podobu, oboustrannou prostorovou variantu jsem zavrhl a nad hmotu města s paláci jsem dostavěl krajinu za hradbami – prostor pro scény křížové cesty, Golgotu, Boží hrob a scénu vzkříšení. Příměstská krajina tak podle mého hezky vyvažuje městský prostor v nejnižší úrovni stavby (zajímavost: v Tyrolsku se krajině říká Krippenberg a podobně jako u nás mívá nezřídka jiného autora/stavitele, podobně jako pozadí/obloha – v Tyrolsku Krippenhintergrund).
Jak číst betlém?
Getsemane
Čtení velikonočního příběhu začíná vpravo v Getsemanské zahradě. Vydaný soubor figur neobsahuje žádnou vegetaci a zvířata (krom stromu s oběšeným Jidášem a kohouta), takže jsem si opět musel půjčovat v jiných betlémech. Olivovníky nejsou, je třeba si vystačit s „cypřiši“. Uvozovky používám proto, že rozhodně ne všechny stromy jsou botanicky cypřiše, v angličtině bychom asi použili spojení „cypress-like trees“.
Getsemane má oproti jiným scénám v betlémě velmi intimní charakter, tady je Ježíš opravdu sám. Pak už budou jen davové scény. Až hrob přinese zklidnění a vrátí komorní atmosféru. Zatímco se Ježíš modlí, Petr, Jakub a Jan spí a dole z údolí od městských hradeb už přichází tlupa ozbrojenců s loučemi a lucernami. Je tu scéna zatčení – všimněte si postavy Jidáše, ta se bude proměňovat. Od klidného smířeného výrazu zde v Getsemane, přes pokus o vrácení peněz za zradu, šílenství a zoufalství v městské bráně až po scénu oběšení. Haller Jidášovi věnuje velký prostor a na výrazu téhle postavy můžete krásně vidět její vývoj. Petr, vytržený ze spánku se vrhá s šavlí na Malchuse a utíná mu ucho.
Ježíš před veleradou
Z Getsemane se přesouváme na nádvoří veleknězova domu/Chrámu. Vidíme obvinění a výslech Ježíše a taktéž trojí Petrovo zapření. Část je situovaná k ohni, kde se ohřívají stráže, část na schodiště. Nechybí ani kohout.
Dvojscéna Pilát-Herodes
Od velekněze se přesouváme ke kombinované scéně Pilát/Herodes. Na oddělené inscenování těchto dvou scén se mi nedostává figur, proto jsou tyto scény spojeny do jedné. Setkání Ježíše s králem Herodem popisuje ze čtyř evangelií jen to Lukášovo. Dává ji jako vsuvku mezi dvě scény s Pilátem Pontským. Protože s Pilátem se ještě setkáme, kladu v této scéně důraz na krále Heroda. Pilát stojí jakoby bokem s výrazem: „Já nic, ať rozhodne Herodes.“
Pilát řekl velekněžím a zástupům: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“ Ale oni na něj naléhali: „Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem.“ Jakmile to Pilát uslyšel, otázal se, zda je ten člověk z Galileje. Když se dověděl, že podléhá Herodově pravomoci, poslal ho k němu, protože Herodes byl právě v těch dnech také v Jeruzalémě. –Lukáš 23:4-7
Pilátův soud
Od Heroda se přesouváme do paláce římského prokurátora Piláta Pontského. Zde jsou inscenovány tři biblické scény. Bičování a korunování trním spojené s tupením Ježíše. Ježíš je oblečen do purpuru, lidé před ním klekají, plivou na něj, vysmívají se mu. A nechybí ani scéna odsouzení Ježíše k smrti. Tady je vhodné nahlédnout do Janova evangelia, kde je zase zpráva, kterou ostatní evangelisté nemají. A sice scéna na místě zvaném „Dlažba – Gabata“. Zmučený Ježíš leží na dlažbě a Pilát vynese soud. Po pravici i po levici Pilátově stojí liktoři nesoucí fasces – obrazné vyjádření římské soudní moci, která může uložit tělesný trest i vynést rozsudek smrti (sekera). Pilát si symbolicky myje ruce. Mytí rukou je scéna, kterou nenajdeme u evangelisty Jana (tam se myjí jen nohy při poslední večeři), nýbrž u Matouše.
Jidáš
Stejně tak Matouš věnuje pozornost Jidášovi. Ten, po odsouzení Ježíše k smrti, lituje své zrady a pokouší se odčinit vinu vrácením třiceti stříbrných. Kněží a starší ho ovšem pošlou do háje.
„Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ -Matouš 27:4
Jak vidno, tyhle motivy viny a odčinění vin podle židovského práva akcentuje právě Matouš v postavách Piláta a Jidáše a Georg Haller je přesvědčivě vypodobňuje ve svých postavách.
U Jidáše ještě chvíli zůstaneme. Zoufalého jej ještě vidíme v městské bráně vlevo a pak už následuje jeho sebevražda oběšením. A pod stromem? To už je sám ďábel.
Golgota
Po Pilátově soudu opouštíme město. Ježíš je veden na Golgotu. Jsou tu scény setkání s plačícími ženami i pádu pod křížem. Následuje svlečení z šatů a přibíjení na kříž. Na Golgotě pak tři kříže, Máří Magdalena, Marie a Jan, plačící ženy a vysmívající se znalci Písma a starší.
„Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ –Matouš 27:42-43
Mezi životem a smrtí, sestoupení do pekel
Losování o Ježíšův šat jsem umístil na mostek. Ano, pokud vás napadne „Na tom Bošileckym mostku…“, napadá vás to správně. Jinak má ovšem mostek vyjadřovat přechod z života do smrti, stejně jako navazující schody ke hrobu vyjadřují sestoupení do pekel. Krajinou se tu snažím vyjádřit to, co v dostupných Hallerových figurách pašijového betléma chybí. Mezi hrobem a vzkříšením je sestoupení do pekel, moment neopomenutelný v pravoslaví (taková nádherná ikona Anastasis je charakteristickou velikonoční ikonou). V západním křesťanství je to moment trochu upozaděný, byť je součástí Apoštolského vyznání víry. V hudebním vyjádření na tuto událost odkazují třeba náš Václav Karel Hollan Rovenský ve svém zpěvníku Královská kaple zpěvní (Capella regia musicalis): „Pekelné místa obloupil, smrti i ďáblu na krk vstoupil.“ Nebo velký bard Adam Václav Michna pak ve své nádherné Loutně české volá: „Neutíkal, svědčí Rány: rostřískal Pekelné Brány.“ Ze světové provenience pak nelze opomenout Händelovo oratorium Vzkříšení (La resurrezione), které začíná právě „roztřískáním“ pekelných bran.
Tolik hudební vložka a nyní zpět k betlému. Z davových scén se vracíme zase do intimní atmosféry dvou finálních výjevů v tomto pašijovém betlémě – k Božímu hrobu a ke scéně vzkříšení.
Na obloze/pozadí betléma jsem se opět vyřádil v zpodobnění temnoty podle Lukášova evangelia a u barokních malířů.
Okolo poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne. Slunce se zatmělo a chrámová opona se roztrhla vpůli. –Lukáš 23:44-45
Jak se učím stavět.
Na počátku vyprávění jsem zmínil, že v betlémě je několik průchodů, které mě původně sváděly k myšlence koncipovat krajinu jinak. Nakonec zůstaly jako průchody slepé, ale snažil jsem se docílit hloubky alespoň tím, že jsem je vyplnil patřičným pozadím tak, aby evokovaly perspektivu. Věřím, že se to podařilo.
Samostatnou kapitolou je pak použití textilií. Tady velké díky patří Štěpánovi Hubíkovi a jeho Interiérovým textiliím. Protože jsem chtěl do Chrámu oponu a k Pilátovi i Herodovi do paláců nějaké to zdání luxusu, domluvili jsme se na zaslání nějakých textilních zbytků z jeho nádherné kolekce interiérových látek pohádkových vzorů. Štěpán byl velmi vstřícný a díky němu má Chrám skutečnou oponu a Herodes i Pilát nóbl paláce.
Při stavbě tohoto betléma jsem se opět učil budovat stavby. Do mistrovství neapolských nebo tyrolských betlémářů mám ještě hodně daleko. Když vidím, jaké kousky se prezentují v betlémářských skupinách, padá mi brada a tají se mi dech nad tím umem a precizností, nad vynalézavostí, co se materiálů a staveb týče. To už je vysoká modelařina a umění. Moje betlémy jsou z tohoto pohledu dost amatérské, ale stejně mě baví a pořád se učím.
Rozměry postaveného Hallerova betléma jsou: délka 160 cm × šířka 50 cm × výška 120 cm. Pozadí je samostatné, kvůli transportu.
