Letní slavnosti staré hudby už patří po více než desetiletí k mým letním radovánkám. Někdy vyjde koncertů více, někdy méně, ale vesměs to stojí za to. Nejenom, že je to přehlídka skvělých souborů napříč Evropou, ale taky v Praze objevíte a zažijete prostory, které vás uchvátí. Stálicí je Trojský zámek, který je pro hudební radovánky jako stvořený a zpravidla do něj pořadatelé umísťují soubory z horkého jihu – Itálie, Španělska a Portugalska. Lepší mix si neumím představit.
Letos se mi podařilo navštívit tři koncerty. Začal jsem v Tróji, pokračoval novým objevem – Lobkowiczkým palácem na Pražském hradě – a končil v tradiční „starohudební“ prostoře – u svatých Šimona a Judy Na Františku.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale Tejo je mocný veletok.
Po roce opět v kouzelném sále s tlačítkem „play“ na stropě, u něhož si pořád nejsem jistý, jak moc je klenutý. Pod Leopoldem a jeho papouškovskou zástavou, která se později se zlatými orly stala erbovním znamením Dolních Rakous.
Po roce opět na mém milovaném festivalu Letní slavnosti staré hudby, která vůbec není stará v tom smyslu, co si pod stářím často představujeme.
Po letech opět Sete Lágrimas a jejich portugalská hudební plavba světem, protože portugalská stopa je opravdu celosvětová.
Ach, jaká krása, jaká pestrost, jaká radost, jaký smutek, jaká něha, jaká rozvernost!
Filipe Faria a Sérgio Peixoto a Sete Lágrimas to je neotřelý svěží mix hudebních žánrů a zapáleného citlivého přístupu k muzice a jejímu provádění.
U Sete Lágrimas pochopíte, že fado se muselo zrodit v Portugalsku a že tenhle hudební styl tam podnes vede hudební žebříčky.
Z jejich koncertů tak rozhodně neodcházíte s pocitem „starého“, ale naopak roztančeni na těle i na duchu. A to přesto, že dojde i na sedmero slzí loučení a odloučení. Ale ani slzy přece nejsou jen smutek.
21.7.2025 Zámek Troja | Música da vida | Sete Lágrimas
U Lobkowiczů na víně s rodinou Purcellů.
Zatímco na purkrabství řádí Macbeth, Císařský sál Lobkowiczkého paláce ovládl Orpheus Britannicus v podání mladičkého vlámského souboru Musica Gloria na dalším koncertu Letní slavnosti staré hudby.
A nezněl jen Henry Purcell, ale také Daniel Purcell, u kterého vlastně není úplně jasné, v jakém příbuzenském vztahu k Henrymu byl, bo Purcellovic house byl hudebníky nacpaný (ostatně tématem letošního ročníku LSSH je právě „rodina“). Předpokládá se, že Daniel byl Henryho synovec. Přiznávám, že tohle jsem nevěděl.
Henry začal s komponováním již velmi mladý, ostatně ani jemu ani Danielovi nebyl přán dlouhý život. Henry zemřel v pouhých 36 letech, ale přesto zvládl zkomponovat kusy, které se hrají dodnes a zásadně ovlivnily nejen anglickou muziku. Titul Orpheus Britannicus mu tedy přísluší právem a já jeho hudbu miluju.
Jestli čeká taková kariéra i mladičký soubor Musica Gloria, nevím, ale včerejšek a dosavadní práce souboru nasvědčují, že mají velmi slušně našlápnuto. Bylo krásné slyšet a vidět mladé muzikanty někde kolem třicítky (a to kdo ví jestli, protože 31 je zakladateli souboru – založil ho mimochodem ve svých 12 letech) s jakým citem a nadšením hrají tři století starou muziku. A ano, budu se opakovat, muziku, která vlastně není vůbec stará.
Moc se mi líbilo spojení jednotlivých kusů ve větší celky a musím pochválit publikum, že zvládlo neplácat po každé skladbě a celou tu hudební stavbu nechat působit podle záměru interpretů.
Taky bylo velmi potěšující, že u Lobkowiczů se podávalo víno z jejich vinohradů a že to celé bylo výtečně zvládnuté. Holt mají s recepcemi zkušenosti.
Navíc od Lobkowiczů je krásný výhled na Prahu.
A ještě jsem objevil Williama Wordswortha, který, světe div se, vyšel i v českém překladu Zdeňka Hrona – ten musím pohledat v antikvariátech.
Takže bravi tutti a „strike the viol, touch the lute, wake the harp, inspire the flute…“.
31.7.2025 Lobkowiczký palác – Císařský sál, Pražský hrad | Their Majesties | Musica Gloria
Doutnající vrchol aneb Když do ohňostroje naprší.
Závěrečné koncerty Letní slavnosti staré hudby zpravidla bývají takovými virtuozně ohňostrojnými pěveckými exhibicemi. Nejinak tomu bylo dnes.
Na programu ohňostrůjce Händel a výběr z Caesara v Egyptě a ďábelsky andělský il Prete Rosso, rozuměj Vivaldi, a výběr z opery Il Giustino.
Leč virtuózní ohňostroj se tentokrát konal jen orchestrálně díky souboru Collegium Marianum. Přizvaní pěvci spíš doutnali.
Nechápejte mě špatně, byli dobří, ale přecejen nedosahovali standardu Letních slavností. Sopranistka Kateryna Kasper byla výrazně lepší v lyrických tesknějších polohách, většinu večera jí bohužel chyběla jiskra a hravost, což při živé až dovádivé hře orchestru působilo zvláštní nelad. Roman Hoza byl sice dobrý, ale působil hlasově trochu jednotvárně, ačkoliv se snažil o dramatický výraz. A to byla teprve první, Händelovská, půle večera.
V té druhé oba pěvci vyhořeli na Vivaldiho virtuozitě. Ariannina árie „Per noi soave, e bella“ rozhodně nebyla krásným a dovádivým vánkem nad mořem – byla prostě nad možnosti Kataryny Kasper a ta hudebních skaliscích Vivaldiho požadavků ztroskotala.
Romana Hozu zase nepochopitelně přesadili z barytonu a přidělili mu part Giustina psaný pro úplně jiný hlas, a to neměli dělat. Árie „Bel riposo“ prostě nevyšla jako sladké snění, ale přinejlepším jako velké rozpaky.
A s těmi hodnotím i dnešní koncert, takže ve finále fifty:fifty, bo Collegium Marianum to zachraňovalo.
Tak třeba na příštích LSSH padne volba vyváženěji. Už se těším.
PS: bohužel samostatnou kapitolou tohoto koncertu byli plácalové. Jak jsem si u Purcellovského večera pochvaloval citlivé a vychované publikum, tentokrát to nemohu říci, neb dorazili i plácalové.
Plácal je člověk, který nechápe ticho jako součást skladby. Doznívající chvění strun, jemné vibrace vzduchu, ale i opravdové ticho, kdy hudba pracuje v mysli a srdci, to vše způsobuje u plácala paniku, kterou je třeba vyhnat. Plác, plác… to přece umělci milují, musím jim dát vědět, že jsem tu, že se mi to líbilo. Co na tom, že je to mezi větami. Plác, plác.
5.8.2025 kostel sv. Šimona a Judy | Passione d’amore | Kateryna Kasper, Roman Hoza a Collegium Marianum
