Smutné betlémy?
„Velikonoční betlémy jsou takové smutné, ne?“ říká mi kolega betlémář z Olomouce. Inu, na první pohled asi ano. Ale jen na ten první. Betlémy totiž, slovy ústeckého betlémáře Ludvíka Mátla, slouží pro „povznesení duše k Bohu a pro potěchu srdce.“
Tím se chce říct, že betlém je jednak objektem náboženské úcty, ale zároveň také rukodělným výtvorem, který má potěšit tvůrce i diváka. Zatímco u vánočních si většina lidí umí dobře představit tu radost a potěchu srdce a zažívá ji při každých Vánocích, u těch velikonočních je potřeba být v rovnováze, tedy svým způsobem ideálním stavu. Bez rozměru víry je patření na události spojené s utrpením Krista opravdu jen obtížně radostné. Nicméně očima víry víme, že velikonoční týden nekončí temnotou Golgoty a hrobu, ale vrcholí radostí Vzkříšení. Pak nemůže být divu, že i velikonoční betlémy mohou být a jsou oblíbené. A mohou přinášet potěchu srdce.
Philipp Schumacher
Podobně jako v Česku patří k oblíbeným a mnohokrát vydávaným betlémům vánočním ty od Mikoláše Alše (betlém vyšel poprvé roku 1902 a inspiroval podobu mnohých nově vznikajících kostelních betlémů ze dřeva a jiných materiálů), Marie Fischerové-Kvěchové (betlém vyšel roku 1958), Josefa Lady (první verze betléma vyšla roku 1929) nebo později Vojtěcha Kubašty, i velikonoční betlémy mají své papírové favority. Patří mezi ně Philipp Schumacher (1866-1940), rakouský malíř nazarénské školy. Jeho velikonoční betlém se dočkal mnoha vydání a nemůže tak chybět ani v mé sbírce. Schumacher namaloval i betlém vánoční (1920).
Schumacher byl zkušený a studovaný malíř. Za své počiny na poli sakrálního umění byl dokonce u příležitosti svých šedesátin oceněn roku 1926 papežem Piem XI., který mu propůjčil rytířský kříž řádu svatého Jiří. Jeho velikonoční betlém patří mezi jeho poslední díla, což je svým způsobem trochu symbolické. Betlém obsahuje sedm scén: Getsemanskou zahradu, bičování, korunování trním, křížovou cestu, ukřižování, hrob a scénu vzkříšení.
Šesté vydání u rakouské Tyrolie z roku 2004 obsahuje 4 listy. To je ovšem takový trochu chyták, protože jde v podstatě o listy dva ve dvou verzích, barevné a černobílé – určené k případnému vybarvení. Nicméně se mi podařilo zjistit, že v některém z předchozích vydání musel být mírně odlišný výběr figur a že existuje více verzí některých scén – minimálně Getsemane, ale i vzkříšení mají dvě verze.
Sestavený betlém jsem tedy oproti rakouskému vydání z roku 2004 obohatil o některé prvky z jiného vydání, a sice ze staršího vydání (rok vydání se mi bohužel nepodařilo zjisti) u mnichovského vydavatelství Huber (Graphische Kunstanstalt A. Huber). Toto vydání je bohatší o některé figury včetně vegetace.
Členění je spíše vertikální a vzniklo v době, kdy jsem o německém vydání neměl ani páru. Možná tak může působit umístění Getsemanské zahrady poněkud stísněně (v rakouském vydání chyběla vegetace), ale nakonec myslím, že je to pořád akceptovatelné a není to na závadu čitelnosti betléma.
Erwin Holzbaur a jeho Die Passion des Herrn neboli Pašije Páně
Výrazný a nezaměnitelný styl Holzbaurova betléma odkazuje jednak k jeho výtvarnému vzdělání, jednak k roku vzniku – betlém pochází z přelomu let 1986/87.
Na poli sakrálního umění nebyl rodák z německého Mindelheimu žádný nováček. Krom své učitelské praxe a práce pro obec byl Erwin Holzbaur (1927-2010) známý svými moderními freskami, které zdobí nejeden kostel v oblasti Mittleschwaben (Bavorsko). Pro farní kostel sv. Štěpána v Mindelheimu vytvořil hlavní oltářní obraz.
Záhada Getsemane
Holzbaurův betlém není úplně jednoduchý na čtení a rozmístění figur. Figury mají různé velikosti. To je sice na jednu stranu výhodné pro tvorbu perspektivy, na stranu druhou to ovšem přináší komplikace, protože ty velikosti nejsou úplně tak, jak by se to člověku hodilo pro uspořádání celku betléma.
Scény z Getsemanské zahrady jsou navíc trochu nejednoznačné, co se identifikace postav týče. Ve finále se rozhoduji pro členění Getsemane do skupin: spící apoštolové, Ježíš přijímající kalich utrpení, zradu Jidášovu, průvod biřiců vstupujících do Getsemanské zahrady.
Stavební novinky
Mezi tím, co si tak různě přeskupuji postavy a scény, věnuju se tvoření staveb. Novinkou je materiál. Podařilo se mi konečně sehnat extrudovaný polystyren bez vafle (to je taková kosočtvercová struktura na povrchu většiny extrudovaných desek). A řeknu vám, práce s ním je skvělá!
Jedinou pořádnou stavbou bude Pilátův palác. Držím se svého obvyklého rozložení, tedy v dolní části prostory pro scény mučení Krista, v horním patře pak slavnostní dvorana pro Pilátův soud nad Ježíšem. Chci, aby centrálním obloukem vedly z přízemí do patra schody. Ovšem klasickou metodou, kterou jsem je vždy řezal – tedy s použitím ruční odporové řezačky – je výsledek dost tragický. Na takový nóbl palác nemůžu použít tak křivé schody. Je třeba změnit techniku a dát tomu styl. To jde jedině tak, že budu stavět schody postupně, schod za schodem. Tady se vyplatí lepit polystyren tavnou pistolí, protože doba schnutí plastu z pistole a lepidla na polystyren je nesrovnatelná, a vy potřebujete, aby vám ta stavba šla od ruky a držela. S lepidlem to nejde, schody jedou na všechny strany, nedrží stabilitu a bortí se. S tavnou pistolí je to úplně jiná liga.
Další stavebně technická poznámka se týká zdiva. Dříve jsem iluzi stavebních kamenů dělal tavným hrotem odporové řezačky. Výhodou je rychlost. Ale…když to zkusíte nožem, tak dosáhnete u hladkého extrudovaného polystyrenu úplně jiných výsledků. Je to pecka. Pracnější, ale výsledek stojí za to. Ideální je řezy ještě protáhnout silnější tužkou. Tím se jednak zbavíte zbytků vyříznutého polystyrenu, jednak dostanete bonus v podobě elegantnějšího vzhledu spár.
A když už tedy stavíme, zaměříme se i na strukturu povrchů. Zkouším směs akrylového tmelu a jemného křemičitého písku, kterou probarvím na požadovaný odstín a nanáším plochým štětcem. Tím se vyplní spáry a povrch kamenů dostane lepší strukturu. Chce to ještě cizelovat, ale vzhledově se mi to líbí.
Pieta
Když mám Pilátův palác hotový, vracím se k rozmístění scén. A tady přichází ten moment, kdy, jak říkám, komunikuji s betlémem. Komunikace je oboustranná a já jsem přesvědčený, že betlém jako by sám naznačoval, jak mají být scény rozmístěny. Rozměrné figury piety a Ježíše v hrobě tak nějak vzdorují přičlenění ke scénám z Golgoty. A tu si říkám, když Holzbaur dělal oltář v Mindelheimu, co kdybych já s použitím jeho figur inscenoval takovou oltářní scénu tady, v krajině velikonočního betléma. Zdánlivě mimo, ale přesto ve scenérii. Logicky pak pieta stojí v centru dění, kolem ní jsou rozmístěny ostatní scény. Pieta přitahuje zrak diváka a ten začíná rozpoznávat jednotlivé scény příběhu, který se tu vypráví.
Protože Holzbaur vytvořil scénu vzkříšení jako scénu prázdného hrobu, rozhoduji se jít cestou odvaleného kamene, kde se dva muži v bílém podle Lukášova evangelia ptají: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?”
Vegetace
Samostatnou kapitolu tohoto betléma tvoří vegetace. Ehm…tedy netvoří, protože klasicky není. Jsou sice nějaké autorovy skici, něco jako návod k servírování, kde je naznačena autorovým nezaměnitelným rukopisem podoba vegetace v Getsemanské zahradě. Ale to nedám ani náhodou. S kolegyní Lenkou zkusíme ještě tip s AI. Výsledek, který nám zpracoval kamarád Emil, je docela povedený. Kamení i stromoví. Ale mně se to rozleží. Nechci tam tyhle novoty, co berou umělcům práci. Ne takhle. K Holzbaurovu stylu myslím úplně v pohodě sedne pěkný kus větvičky s lišejníkem. Getsemane bude jasná a zbytek se obejde bez vegetace.
Dálina
Zbývá poslední výzva. Dálina. Betlémář by to měl zkoušet, trénovat, tvořit. Pořád mám v mysli skvělou exkurzi za rodinnými betlémy do Oustí, kde nám u Kadů líčili, jak se dostali k malování vlastních figur. Zkrátka, malíři nestíhali, a tak si pan Kada jednoho dne sedl a zkusil namalovat vlastní strom, květinu, dům…
Takže dálina. Jestli vám připomíná dálný sever – Skotsko, Skandinávii, Island, nebudu se hádat. Taky to tam vidím, spíš než Orient. Ale věřte mi, že původní skalní bloky vznikly jako pokus inspirovaný řeckými ikonami. Nakonec to vyšlo celé úplně jinak, ale on moc nebyl záměr ani plán. Krajina vznikne v základu jako pár tahů, pak se vydám do ní a objevuju, co se za kterým kopečkem nebo skupinou kamenů skrývá. Výsledek je tentokrát jistě víc severský než orientální, ale myslím, že to nevadí. Na rozdíl od dřívějších pašijových betlémů jsem tady nedělal dramatické nebe plné kontrastu Golgota/vzkříšení. “Tam by měla být duha, která by to oddělovala! Jako naděje,” okomentoval můj dálinový počin kolega Martin z Olomouce. “No jo, duha, to se lehko řekne. Je to výzva, ale aby se tahle výzva nezměnila na problém,” vtipkujeme ještě v konverzaci, ale to už vyhledávač sype staré mistry a jejich krajiny s duhou a krajiny s Golgotou. Nakonec tam je, snad není úplně marná.
Na prahu postní doby 2026 vám tedy představuji moje pojetí Pašijí Páně od Erwina Holzbaura v krajině dálného severu. Ať potěší vaše srdce a povznesou vaši duši.