List pátý: Piton de la Fournaise

Nevýhodou tropů je, že hory jsou bez mraků v podstatě jen ráno. A i tak jsou věnčeny závojem mraků. Vzbuzuje to až numinózní pocity, nahoře sídlí božstvo. V případě Piton de la Fournaise je to božstvo značně ohnivé a čilé, za 300 let asi 250 erupcí. Cesta nahoru začíná kolem páté ráno. Vine se pastvinami, které připomínají Evropu na jaře. Žluté pryskyřníky, zrající jahody. Jen při bližším pohledu poznáte, že stromy jsou jaksi neevropské. Pak přijde les kryptomérií a za ním už se cesta kroutí v serpentinách do sedla, kde se otevře pohled na Šmakovu poušť. Obří kráter, mnohokráte propadlý a znovu narostlý, boční krátery, lávové proudy, zvětralá láva, struska, kameny. Tou pouští jedete několik kilometrů k hlavnímu kráteru, který je uprostřed 8 kilometrové kaldery (amfiteátru)starého kráteru. Když sopka odpočívá, dá se vyjít (tříhodinová cesta pěšky) na okraj a pohledět do pekel. Nyní však sopka neodpočívá. Poslední erupce byla před týdnem, takže amfiteátr je uzavřen. Z okraje vypadá vše klidně, jen černé jazyky poslední lávy dávají tušit, že klid je jen zdánlivý

List šestý: Okno

Nemůžeme se jen válet na pláži a čekat až nás sežere žralok, případně šnorchlovat (což znamená plavat žralokovi vstříc a v mém podání si u toho ještě proplachovat nos a dutiny slanou vodou a bojovat s panikou, když mě vezme proud), byť útesy mají neuvěřitelné tvary a ryby jsou barevné jako papoušci (Portman má pravdu, organismy chtějí být krásné). Je třeba zase výletovat. Hory se zvedají hned od moře a lákají třeba k výhledu do cirque Cilaos. To znamená vyjet milionem serpentin (na Réunionu je rovná snad jen pobřežní dálnice) mezi poli cukrové třtiny a skrz malebné vesničky do kryptomeriového lesa Forêt des Makes a tam se otevře Okno, la Fenêtre.

List sedmý: Marmeláda…

Trapný Lonely planet neustále blábolí o úžasné kuchyni. My se stravujeme úsporněji, ona vybraná gastronomie přijde dost draho a pro vegetariány to tu žádný ráj není. Nicméně snídaně jsou zpravidla velmi chutné, byť bageta, marmeláda a ovoce nemusí každému sednout. Jenže není confiture jako confiture. Tady musí být s třtinovým cukrem a exotickým ovocem a třeba ještě s rumem. Tuhle jsme měli domácí ananasovou s vanilkou, banánovou a citrónovou. Dnes jsem poprvé ochutnal chlebovník, domácí pochopitelně. Po snídani jsme šli omrknout zahradu…

List osmý: Adrenalin

Ehm… psal jsem, že na Réunionu nejsou žádné rovné silnice, ovšem cesta do cirque Cilaos ještě předčila naše očekávání. Několik set serpentin se plazí po úbočí propasti tak, že je to místy sotva na jedno auto, k tomu pár mostů a dva tunely jako díra pod tratí u Světce u Bíliny, jen delší. Do toho padá kamení z mnohasetmetrových stěn nad silnicí a hustě prší. To je cesta do Cilaos. Jistě pochopíte, že má konci jsme si museli dát rum. Rovnou z láhve.

List devátý: Cilaos

Cilaos. Po bláznivé cestě jsme konečně za tmy našli naše ubytování. Prší. Francouzská meteo hlásí jeden den deště, prý 2 mm srážek. Brzy zjistíme, že její informace jsou stejně mizerné jako ČHMÚ. Ráno nemůžu spát, tak vyrazím na malou obchůzku po okolí, sentier des sources. Asi hodinka kryptomeriovým lesem a mlžným lesem národního parku, kterým je vlastně celé vnitrozemí Réunionu. Neprší a snad ani nebude, říkám si. Bude, celý den! Meteo jen spletl intenzitu. Chacha, 2 mm. Stejně ale vyrazíme alespoň k vodopádu Bras rouge. Vodopád tryská ze skály do hlubokého kaňonu. Lije jako z konve a nás čeká ještě několik set serpentin zpět z Cilaos. Kamenů na silnici přibylo. Podařilo se nám ale pověsit se za autobus, takže úzké úseky jedeme v zákrytu, a taky uvidíme, jak autobus projíždí ty tunely. Úplně vidím podmínky výběrového řízení na dopravce. Autobus se do tunelu nejdřív pořádně nastaví a pak se opatrně zasouvá. Každý centimetr se počítá. Nevím, jestli sem posílají řidiče za odměnu nebo za trest. Oddechneme si až dole pod soutěskou.

List desátý: St. Paul

Zaslechli jsme u snídaně, že v St. Paul je dnes trh. Ačkoli včerejší dojem z toho města nebyl právě nejlepší, dali jsme mu druhou šanci. Trh ho zachránil, bez něj je to nehezká díra plná podivné směsi obchodů – luxus a vetešárny. Trh je sice zpola suvenýrový, plný zboží s réunionskými motivy z Madagaskaru nebo Bali a vodou nabobtnalé vanilky, ale taky je tam ovocná a zeleninová sekce, lisuje se šťáva z cukrové třtiny, kokosů, smaží se samosy, prodává pečivo, maso a květiny. Jen ceny jsou převážně francouzské. Nakonec nám zabere 3 hodiny. Na pláži fičí a písek se stará o celotělový peeling. Dá se buď uniknout do vody a šnorchlovat v laguně chráněné korálovým útesem před příbojem a žraloky, nebo vyrazit třeba do akvária v St. Gilles a pak ještě do botanické zahrady. Tam vás usvědčí z nedostatečnosti v botanice (třeba když Kozlíček zjistí, že ylang-ylang je strom jako kráva a ne orchidej), no a pak tam taky můžete vidět chameleona, jak opatrně našlapuje v houštině.

List jedenáctý: Loučení

Opět azuro, vzhůru do hor a lesů na vyhlídku Maïdo. Rozloučit se s Cirque Mafate. Ve 2000 metrech je chladno a cirque se cudně halí do závoje mraků. Vítr si s ním pohrává a občas jej poodhrne a odhalí vnady. Roches Plate, La Nouvelle, Marla i majestátný Piton des Neiges. Pak už do akáciového mlžného lesa na několikakilometrovou projížďku po Route forestiere des Tamarins a opět dolů po serpentinách mezi akáciemi, kryptomeriemi a pastvinami až k prvním domům a dolů k moři. Poslední koupání a šnorchlování. Vítr fičí od Madagaskaru. Ještě krásná pláž Boucan Canot, která má všechny přednosti jen jednu nevýhodu, není chráněná útesem, a proto je oblíbená i mezi žraloky.

List dvanáctý: Pařížský

Zmírnění spleenu z návratu aklimatizační pauzou na přestupu v Paříži. Nejdřív ponoření do leknínových tůní páně Moneta a jiných mistrů v Oranžérii a pak posezení v parku. Jsem nadšený atmosférou. Skvělý nápad dát do parku i židle. Každý si uzpůsobí a přenese dle libosti. Někdo sedí radši sám, někdo ve dvou, dají se hrát šachy, pouštět lodičky, běhat, slunit se, povídat si… živý veřejný prostor, na to jsme u nás dost rezignovali, škoda.

List první: Reykjavík

Harpa, Reykjavík

Island. Dnes jsme měli štěstí na počasí. Slunečno, i v deset večer slunce stojí docela vysoko. Od Reykjavíku jsem moc nečekal, ale křivdil jsem mu. Úžasné město. Chybělo by mi tu pořádné léto, ale jinak to musí být na život fajné. Na to, jak je těžké tu něco vypěstovat, je město zelené. Jasně, je jiné než na co jsme zvyklí ve střední Evropě, ale to nevadí. Pěkná čistá architektura, krásné promyšlené veřejné stavby. Klid. Zahrádky v centru. A místní téměř v letních šatech. Čas na grilování, posení u kávy, samozřejmě venku. Je krásně, tak budeme chodit po ulici a rozdávat ovoce, protože všechno se začíná zelenat…

 

List druhý: Všechno tvořím nové

Přesun z hlavního města na venkov. Reykjavík je sice příjemný, ale na Island se jezdí hlavně proto, že je to úchvatný kus světa ve stádiu zrodu. Hodí se naň biblické „všechno tvořím nové“. Dnes výšlap od moře k výšinám mezi ledovce Eyjafjallajökul a Mýrdalsjökull.