Rubrika: Cesty

Hlásí se Francie, jižní Francie, ehm… hodně jižní, zámořská, původně ostrov Bourbon, dnes Réunion. Najděte si Madagaskar, je to na východ do Indického oceánu. Je to taková obří sopka, z níž část je porostlá pralesem a část pořád soptí. Kulturně to bude pro našince z kotlinky šok neb je to multikulti. Průsečík evropského kolonialismu, Afriky a východu – Indie, Čína. Už v St. Denis vedle sebe potkáte kostel, mešitu, hinduistický chrám. St. Denis není žádný zázrak, i když tam je dost stavebních památek na koloniální časy. Krásné vily jsou bohužel ve špatném stavu, jen pár je opravených a v těch většinou sídlí úřad nebo finanční instituce, asi nejvíc jich je na Rue de Paris, která protíná město od moře k botanické zahradě. Pro mě největší zážitek malý trh, kde jsme nakoupili na večeři a dali si dobré indické jídlo. Město je pořádně rozlezlé, jedna osada přechází do druhé a domky šplhají po svazích vzhůru. Všude se dá dostat autobusem, podle mapy. Žel zjistíte, že mapa není vše. Busy příliš nenavazují, jízdní řád je orientační a poslední spoje jedou kolem 19 hodiny. Taxi se dá sehnat s obtížemi jen na letišti. A proto se večer, když nebydlíte v centru, jako my, dost projdete. Místní to asi vědí a proto všichni jezdí autem, takže město je přecpané auty a docela smrdí.
Zpravodajství je zpožděno, neb Réunion zoufale postrádá WiFi.

Ještě než opustíme St. Denis, vyjedeme si nahoru tím prdítkem, které máme půjčené, do pralesa. Tropický deštný les je jedním z pokladů Reúnionu. Ve spojení s unikátní geomorfologií přinesl tomuto ostrovu zápis mezi světové dědictví UNESCO. Pro mne to je první prales. Průvodce nelhal. Lezeme přes kořeny, přes kmeny, pod kmeny a skrz kmeny. Kolem je neprostupný les. Pochopil jsem slovo „neprostupný“. Od rána s přestávkami prší, vrcholy jsou v mlze. Rostlinstvo všemožných tvarů. Kapradiny, vranečky… mrzí mě, že moje botanické znalosti tropů jsou na bodu nula. Obří stromy jsou visuté zahrady s měkkou kůrou. Dole panuje zelené přítmí. Vzpomínám na Aldissův Skleník.
Pak návrat do civilizace, ovšem s příchutí a vůní. Cukrovar, destilérka, výroba vanilky. Tři poklady Réunionu. Třtinový cukr, rum a vanilka. Poučen o pěstování a výrobě vanilky chápu, proč není levná, ale už vím, že ta místní voní po švestkách a lékořici, zatímco ta z Madagaskaru po tabáku. Výborný rum a exotické marmelády budou naším palivem.
Večer přejezd do srdce ostrova. Tím jsou zdejší cirques. Trojlístek sopečných kalder porostlých deštným lesem. Čeká nás dvoudenní trek do Cirque de Mafate, ten je přístupný pouze pěšky nebo vrtulníkem. Na to se musíme vyspat v tradičním domku v kreolském stylu.

Ráno slibuje slunečný den a tak hned po snídani vyrážíme na Col de Beufs, parkoviště je pár set metrů pod sedlem, zhruba ve 2000 metrech, odtud musíme už pěšky. Svět je opravdu plný zázraků, Réunion je nejen mozaika kultur, ale hlavně zde můžete na malé ploše vidět mnohotvárnost přírody. Zatímco Cirque Salazie, odkud jsme vyjeli je vlhký, zde v Mafate začínáme v horském mlžném lese. Kraje obřího kráteru po většinu času obklopuje mlžný prstenec mraků. Les je vousatý lišejníky, kolem cesty rostou stromové kapradiny. V podrostu pak alpinské rododendrony a azalky zastupují fuchsie. Dozrávají jahody, pro Marušku z 12 měsíčků, velké, ovšem nevalné chuti, asi jako holandská rajčata. Za chvíli už ale na mokré planině vstoupíme do bizarního „vousatého“ lesa pokroucených stromů (zdejší endemit Acacia heterophylla). Porost se opět mění, jak sestupujeme. V La Nouvelle, což je jedna z vesnic, která zde funguje, už jsme jako v nefalšovaném suchém mediteránu. Pak přejdeme zvláštní Plaine aux Sables a sejdeme k řece, ta se u tří obřích balvanů záhy propadne vodopádem do hlubokého kaňonu. Ještě musíme další podivuhodnou krajinou vystoupit do místa dalšího noclehu, vesničky Marla. Všechny osady v Mafate jsou přístupné pouze pěšky, elektřina je z agregátů, dopravní obslužnost zajišťuje vrtulník. Pár rodin, které tu žijí, pěstuje zeleninu a ovoce, chová slepice (a hodně hlasitých kohoutů), krávy, kozy, husy, perličky a krůty. Nezanedbatelný příjem je z turistického ruchu, který zde, jako na většině ostrova, zajišťují frankofonní turisté. Čechy jsme zatím nepotkali, Němců jen pár. Žádní selfíčkoví Asiati.
Přespíme zde a ráno si vyšlápneme do sedla s výhledem do třetího cirque – Cilaos, ten nás čeká až za několik dní. Pak už zpátky, ovšem jinou cestou, k autu. Opět letem vegetačním světem s krásnými výhledy na třítisícové zelené strmé stěny se stříbrnými nitkami vodopádů. Auto čeká nahoře v mlze.

Oheň, voda a triumfující život. Spíme konečně u oceánu, na ostrově poprvé, tak proč si ráno nepřivstat na východ slunce, když už jsme na východním pobřeží. Celé pobřeží je barevné, veselé, upravené, plné zahrad a banánových plantáží a kokosových hájů, cukrová třtina se pěstuje až o něco výš. Každou chvíli přejíždíme potok – lávové koryto. Po čase se vytratí vesnice i sady, bujný les je přerušen ztuhlými lávovými proudy. Tu pichlavá láva, tu rozlitý „asfalt“ , nebo taky velké „kravince“. Každý proud má svůj rodný list, cedulku s datem, kdy se ze sopky vyřinul. Výsostné území jednoho z nejaktivnějších vulkánů světa, Piton de la Fournaise. Poslední erupce? Ehm… včera. Ztuhlé proudy ale už hostí život a zarůstají. V jedné z posledních vesnic na pobřeží je kostel Panny Marie. V roce 1977 láva zničila kus vesnice a dotekla až ke kostelu, proud se rozdělil a kostel stojí dodnes.
A od moře k moři. Zelenému. Čeká nás další primární les, Forêt Bebour a Forêt Belouve takový jurský park. Přejedete po lesní cestě průsmyk a otevře se před vámi hotový Fangorn nebo Starý hvozd. Vlnící se zelené moře přetékající životem. Cesta je částečně po dřevěném chodníku, ale bahnu a loužím se nevyhnete, pro dobrodruhy je tu i verze bez chodníku, taková bahnitá rallye. Odměnou je výhled do Železné díry. Typický Réunion, kolmé mnohasetmetrové stěny porostlé zelení, protkané vodopády padajícími kamsi do mlžné hlubiny.