List pátý: Do Tblilisi maršrutkou

Přesuny v zemích bez odpovídající dopravní infrastruktury představují svérázný způsob mučení. Maršrutka do Tbilisi jede 8 hodin. Přestože Norové předpovídali poměrně slušný den, prší vytrvale už od rána skoro celou cestu. Orosenými okny není z auta moc vidět. Silnice je vesměs asfaltová nebo betonová. Místy s kameny, krávami, prasaty nebo potokem. Občas je potřeba objet ujetý svah. Sesuvy celých strání nejsou ničím mimořádným. Drolivá břidlice jede jakmile trochu zaprší. Občas pauza na kafe nebo zvracení. Naštěstí máme travel gum. Chybí tu jen nápisy: drinking whisky, driving risky. Místo nich jsou tu vtipné značky typu: pozor zatáčky 1.5 km. Hm… rovného úseku jsem si nevšiml už přes hodinu. Pokračovat ve čtení „List pátý: Do Tblilisi maršrutkou“

List sedmý: Mtskheta

Na skok do Itálie, na skok do historie a pak skoky do zimy. Vysvětlím hned. Dnes byla na programu Mtskheta. Řidič, co nás tam vezl, pravil, že to jsou dvě ulice tak na půl hodiny, ale my víme, že řidičům, co se snaží turistům nabídnout deset dalších super míst za výhodné jízdné, se nevěří. A to ani když pracovali 3 roky v sedmdesátých letech v Olomouci.

Pokračovat ve čtení „List sedmý: Mtskheta“

List devátý: Čauki

Včera jsem končil environmentálním káráním aniž jsem tušil, že dnes začnu smeťákem. Jak radostný pocit jsem dnes zažil, když jsem uviděl u horské bystřiny smeťák, se vypovědět nedá. Smetiště značí, že za další zatáčkou musí být vesnice, tedy konečná dnešního náročného a dobrodružného loučení s Kavkazem. Čauky! To může být pozdrav, ale taky je to krásná hora, kolem které jsme dnes lezli. Mělo by se to asi psát Čaukhi. Důležité je to „kh“. Prý jsou to takové místní Dolomity. Pokračovat ve čtení „List devátý: Čauki“

List dvanáctý: Alaverdi

Alaverdi. Krásná opevněná, uvnitř ovšem dost poškozená katedrála uprostřed vinohradů, opět s horami v pozadí. Místo staleté vinařské tradice. Představoval jsem si něco jako klášterní sklepy v Rakousích, ochutnávky a tak. Namísto toho vás odkážou na kavárnu přes silnici. Tam na pultě stojí 4 láhve. Ochutnávky nedělají. Cena láhve je od 400 korun do 960 korun. Chápu, proč jsou láhve zaprášené, ale přístup k prezentaci a využívání bohatství této země, a země je to skutečně bohatá, nechápu.

List třináctý: Telavi

Sv. Nino i sv. Jiří asi zaslechli mé rozčilení a posílají nám do cesty samé fajné lidi. Nejdřív tržnice, opravdovská. Mám pro tahle místa slabost. Tedy, ten prodej masa bych oželel, ale jinak miluju tu atmosféru zapojující všechny smysly. Barevnost, vůně, hluk vyvolávání předností zboží a smlouvání, chuť a hmat, když vám dá prodejce ochutnat. Nakoupili jsme čurčchely, tedy ořechy ve víně nebo jiné ovocné šťávě. Dostali jsme řádně okoštovat a ještě návdavkem fíky na cestu. Taktéž sýr. Pak v pekárně, už jsem o těch zdejších psal. Okukovali jsme přípravu, tak nás pekaři vzali dovnitř a na cestu nám nabalili chleba jako výslužku. Nu a naposled ve vinařství Kakhuri, kde jsme se konečně dopracovali k pořádnému koštu a poznání, že Gruzínci pijou hlavně bílé připravené tradiční metodou, kdy v tanku nebo hliněné nádobě (kvevri) leží víno i se slupkami. Proto zdejší bílé je spíš jantarové. A taky poznání, jak Stalin ovlivnil cenu jedné odrůdy, která je dodnes jedna z nejdražších.

 

List čtrnáctý: Tbilisi podruhé

Opět Tbilisi. Půl dne v maršrutce, obzvlášť rozhrkané. Jedeme, jako všechny maršruty, delší cestou, protože to znamená víc obsloužených vesnic. Nádraží v Tbilisi, to je Asie, jak má být. Když se ptáme policisty, kde je vlez do metra, zeptá se, který z těch tří máme na mysli. Je nám to fuk, jdeme tím obuvnickým. Podchod se tu anglicky překládá jako „retail zone“. To značí, že se až k turniketům prodíráte obchodníky. Boty, boty, boty, chačapuri, boty, boty, koření, boty, boty…nekonečné. V centru se nahřejeme v sirných lázních. Obsluha je znuděná, což je téměř standard. Objednáni jsme na šestou. Prý, přijďte dřív. Hm…tak jsme přišli a čekáme do 18.20, než návštěvníci před námi laskavě dokouří (ano, kouří se tu i v lázních) a opustí lázeň. Čas v zemi, kde čekáte půl dne na maršrutku, plyne úplně jinak. Pak se jdeme cournout po městě. Tentokrát bydlíme u prezidentského paláce. Je to nafouknutý Bílý dům s pětimetrovým plotem kolem. Uprostřed má prosklené obří vejce. Od řeky vypadá zajímavě. Zblízka ho kvůli oplocení nemáte téměř šanci vidět. Nedaleko paláce je v podobně velkolepém duchu vystavěna nová katedrála, taky za hradbou. Ve srovnání se starými kostely je to tak trochu Disneyland. Obě tyto stavby ovšem nejsou v žádné luxusní čtvrti. Ne, ne. Kolem je sice pár nových hotelů a opravených domů, ale zbytek vypadá, jako kdyby tu bylo zemětřesení nebo skončila válka. Domy se rozpadají. Často půl domu stojí a půl už se sesunulo k zemi. Bydlí se téměř ve všech. Hned za prezidentským palácem, zakryt stěnou s textilií, aby nerušil výhled z prezidentského vejce, je dům, ruina, ve sklepních oknech se svítí. I to je tvář Gruzie. Země kontrastů.