„Bylo to krátké,“ povzdechl si po skončení téměř tříhodinového oratoria Šalamoun pán vedle mě. A měl pravdu. Bylo to krátké, protože v té kráse by chtěl člověk prodlévat věčně.
Händelovo oratorium Šalamoun nepatří k těm kusům, které by jiskřily virtuózními áriemi a hudebními ohňostroji, protože jeho krása je jinde. Je o Moudrosti.
Moudrost biblická není inteligencí, chytrostí ani vychytralostí. Šalamoun neoslavuje velká vítězství a triumfy hrdinů, ani vychytralé lsti. Oslavuje triumf Sofie – Moudrosti, jedné z tváří Hospodina. Moudrost je zde personifikována v králi Šalamounovi, staviteli jednoho z divů tehdejšího světa – Chrámu. V Šalamounovi, který snad byl bájným milovníkem Písně písní a mudrcem v Kazateli.
Věta, kterou pro její banalitu a podivný kontrast mezi „strašně“ a „krásný“ nesnáším, byť ji sám užívám, na zahájení Svatováclavský hudební festival sedí.
Letní slavnosti staré hudby už patří po více než desetiletí k mým letním radovánkám. Někdy vyjde koncertů více, někdy méně, ale vesměs to stojí za to. Nejenom, že je to přehlídka skvělých souborů napříč Evropou, ale taky v Praze objevíte a zažijete prostory, které vás uchvátí. Stálicí je Trojský zámek, který je pro hudební radovánky jako stvořený a zpravidla do něj pořadatelé umísťují soubory z horkého jihu – Itálie, Španělska a Portugalska. Lepší mix si neumím představit.
Letos se mi podařilo navštívit tři koncerty. Začal jsem v Tróji, pokračoval novým objevem – Lobkowiczkým palácem na Pražském hradě – a končil v tradiční „starohudební“ prostoře – u svatých Šimona a Judy Na Františku.
A pan Javůrek mi dnes při úvodu dalšího koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka mluvil z duše. Je to niterné a je to vrcholné.
Dycky říkám, že v písni se za nic neschováte, zvláště pak, když doprovodem není orchestr, ale klavír. Na pódiu je jen zpěvák, jeho hlas a schopnost předat sdělení a emoce obsažené v písni. A samozřejmě i obnažená duše skladatelova a jeho schopnost vyprávět. Mistrovství není v záplavě zvuku, ale v preciznosti, procítěnosti a často v tichu. Jsou různé druhy ticha a ticho písňové je zvlášť důležité.
V dnešním programu byly písně, které jsou mi zvláště drahé, Večerní písně Smetanovy (ale i Dvořákovy) a Biblické písně Dvořákovy. U klavíru pak David Mareček a nádherný malebný a hluboký hlas Jana Martiníka.
A já k tomu nemám, co dodat.
Emoce i vytržení byly tak čisté a tak hluboké.
Jan Martiník je jako biblický prorok, v jeho hlase je ozvěna hlasu Hospodinova. Jeho přednes Biblických písní je vpravdě zpěvem žalmisty, který k Hospodinu volá, který si k Hospodinu zoufá a který Hospodina velebí v jeho díle.
A ještě v jednom byl dnešní večer mimořádný. Objevil jsem Severní noci Jaroslava Křičky. Ty nádherné obrazy moře a večerů, tóny ukolébavky. Tahy štětcem v notách.
Ostravské baletní nastudování Peer Gynta je nádherné až k slzám.
Neuchopitelný a krásný Peer Gynt. Drama Henrika Ibsena, kde nezapomenutelná a skvělá hudební složka Edvarda Hagerupa Griega hraje natolik významnou roli, že mnohdy žije vlastním životem a je neustálou inspirací.
V Ostravě se této látky ujmul belgický choreograf Jeroen Verbruggen a se svým inscenačním týmem a ostravským baletem vytvořil nesmírně působivou inscenaci. Hudebního nastudování se ujal nizozemský dirigent Sander Teepen. Vybrány byly části Griegovy hudby k dramatu Peer Gynt a také některé jeho další hudební kusy. Drama je zpracováno volně na motivy původního Peera, ale to podstatné zůstává. Příběh o hledání vlastní identity, příběh o silných a tichých ženách, které pečují a trpělivě čekají.
To není opera, to je blažené patření na něco, co není z tohoto světa. Ty hlasy nejsou lidské, ale andělské. Achnaton, Glassova minimalistická náboženská meditace o faraonovi, který se pokusil změnit svět, a nakonec ho jeho nástupci téměř vymazali z dějin.
Zatímco většina lidí si jistě vybaví Tutanchamona, Achnatona, resp. Amenhotepa IV., už zná málokdo. Nebudu machrovat, ani já jsem ho neznal.
Achnaton, zdroj: Komische Oper Berlin
A přece, faraon, kterým měl být zapomenut, faraon Rouhač, Velký zločinec, byl nejen velkou postavou egyptských dějin, ale především velkou postavou dějin náboženských. Proto si jej Philip Glass zvolil jako titulní postavu božské opery. Achnaton (Akhnaten/Echnaton) je jednou ze tří oper Glassova volného triptychu věnovaného velkým postavám historie.
Zatímco Achnatonje meditací o náboženství, Einstein on the Beach je meditací o vědě a Satyagraha je meditací o Mahatma Gandhím a tedy o politice.
Velký zločinec nebo náboženský reformátor?
Faraon Achnaton (Amenhotep IV.) se pokusil o velkou náboženskou a uměleckou reformu egyptské říše. Odvrátil se od tradičních egyptských božstev a s kultem slunečního boha Atona zavedl v Egyptě monoteismus. To vše na konci 18. dynastie ve 14. století před Kristem. Jeho reforma nebyla nakonec úspěšná, neb Achnaton nebyl dobrým a obratným politikem, ale spíše hluboce umělecky a nábožensky založeným vládcem, který novému božstvu obětoval vše. Nechal vystavět nové sídelní město, kam s celým dvorem přesídlil a z něhož, podle slibu daného Atonovi, nikdy nevyšel ven.
Achnaton s Nefertiti a dcerami, zdroj: Wikipedie
Opera v egyptštině
Philip Glass o tomto faraonovi, kterým měl být zapomenut (a faktem je, že Achnatonovi nástupci pro to udělali vše, co bylo v jejich silách), napsal skvostnou operu. Operu v egyptštině, akkadštině, hebrejštině a angličtině s hlasem průvodce/písaře – ten se inscenuje v tom jazyce, kde je opera prováděna. Libreto je poskládané z autentických textů z doby 18. dynastie nalezených v chrámech, hrobkách nebo třeba na hliněných tabulkách, kde se dochovala korespondence z doby Achnatonovy. Hebrejský text pak parafrázuje slova staroegyptského Hymnu na Slunce, který je připisován právě Achnatonovi. Tento text se totiž později objevuje jako biblický žalm opěvující stvoření.
Hledání afikomanu. Co všechno se neukrývá v genech. Jak najít cestu ke smíření a k vlastní identitě.
To vše rozebírá ve výborné hře Ptáčci v Národním divadle moravskoslezském libanonský dramatik Wadji Mouawad.
Je to hodně silné mnohovrstevnaté drama plné dlouhých náročných monologů a rozhodně to není jen o zemi zaslíbené.
V Ostravě se režisérsky poprvé a úspěšně představuje rodačka z Havířova Aminata Keita a rozhodně to stojí za vidění.
Do obvykle jednoznačně pro-izraelského vidění světa u nás vnáší tahle hra docela vítr. Vítr, který vmete písek do očí a pěší sráží k zemi, ale také umí chladit rány. V publiku Dvořákova divadla mě tak příjemně překvapilo bohaté zastoupení mnoha generací diváků, tedy nejen těch obvyklých letitých skupinových předplatitelů. Mladý realizační tým NDM přináší, zdá se, své plody.
Žena balancující na hraně v dekadentním hotelu. Jediné, co svítí ve tmě, jsou rudé nápisy „EXIT“.
Ano, východisko z téhle situace je…
„Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje!“
Téměř 2,5 tisíce let starý příběh/mýtus stále uchvacuje. Nastudování Národního divadla moravskoslezského pak sílu příběhu ještě násobí a umocňuje. Tohle představení vás sevře hned na počátku a bude vás ždímat a ždímat až na konci nebudete moct zastavit proud slz.
Vždycky jsem si myslel, že opravdu dojmout mě dokáže jen opera, bo to je vrcholná syntéza žánrů. Ne, dokáže to i činohra. Stará, prastará hra v novém mladém a svěžím nastudování Jakuba Šmída a v novém svěžím překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Zdá se, že muži ženám rozumějí, přestože, viděno očima přísných posuzovatelů – inscenační tým není vyvážený a tvoří jej vesměs mladí muži.
Ovšem na scéně je tomu jinak. V roli Médey exceluje Petra Kocmanová a sbor korintských žen. A není to jen o činoherectví, také se tu zpívá. A dobře se tu zpívá. Česky, řecky i gruzínsky a mění se i žánry. Vůbec hudební složka z dílny Davida Hlaváče je v tomhle představení skvělá.
Slezské divadlo v Opavě bylo pro mne dosud terra incognita. Naštěstí máme Festival hudebního divadla. Je to přehlídka pro Prahu, která umožňuje na jednom místě vidět průřez hudebnědivadelními počiny na scénách Československa. Zapojují se i scény ze Slovenska (zatím tam pořád nějaké mají). No není to skvělé? Je!
A protože Janáčka (zejména jeho svaté operní trojice Elina-Jenůfa-Káťa) není nikdy dost, byla volba jasná. Opava a Káťa Kabanová.
Huga Haase zná díky meziválečným filmům pro pamětníky snad každý. S jeho starším bratrem Pavlem už bude mít většina lidí problém. Ostatně, podle nedávno zveřejněného průzkumu Češi (bohužel) bojují i se znalostí Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka. A přece… Nejnadanější žák Leoše Janáčka – Pavel Haas – zanechal výraznou hudební stopu, a to jak ve filmu (šlágr To nevadí z Fričova filmu Život je pes), tak v opeře. Neměl bohužel tolik štěstí jako bratr Hugo, který před nacistickým běsněním uprchl přes Francii do USA. Pavlův životní příběh skončil po vystoupení z osvětimského transportu 18. října 1944.
