zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Král Artuš od britského Orfea Henryho Purcella je skvostná opera. Nebo řekněme přesněji semi-opera. Končí sedmnácté století a opera je velmi mladá, jsou to zatím hudební čísla propojená mluveným slovem, které je tu a tam podbarveno hudbou. Na početných nahrávkách se zpravidla potkáte pouze s tou hudební složkou, která je, dlužno říct, vynikající.
(doporučuju teď úplně novou nahrávku od Vox Luminis vydanou Alpha Classics) Pokračovat ve čtení „Král Artuš dobyl Vídeňku!“
Letos nepojedu na masopust do Roztok. Budu za velkou vodou. Když mi to došlo, byl jsem z toho rozmrzelý. A asi nejenom já.
Loni jsem touhle dobou pečlivě skládal růžičky, sháněl prostěradlo a kraječky, řezal rákosí u rybníka ve Frahelži. To vše kvůli masopustní taškařici. Pamatujete ještě růžičkové klobouky?
O tom všem jsem psal na Notesu. No a tehdy mi taky napsala jedna čtenářka, Soňa, že ji to zaujalo. Chystají prý u nich v Tišnově nějakou masopustní hru a chtěli by něco tradičního, co třeba růžičkové klobouky? Pochopila, že složit růžičku není jen tak. Prý jestli bych nedal pár rad. I dal jsem, s radostí. Pokračovat ve čtení „Podívej, kvete růže…“
Slavnost Zjevení Páně, Tři králové, je druhým vrcholem Vánoc.
Kolem 6. ledna, kam tenhle svátek řadí kalendáře, se pořádají už několik let Tříkrálové sbírky. Neplatí, že by koledníci museli chodit přímo šestého ledna, celá pochůzka se organizuje v nejvhodnější čas, zkrátka tak, aby koledníci mohli. U nás v Soběslavi to bývá vždy sobota dopoledne… Pokračovat ve čtení „Tři králové otevírají dveře“
Před Vánoci jsme si s přáteli povídali o náladách, které v nás vyvolávají vánoční písně. Zvažovaly se písně španělské a písně české/německé. Myslím teď písně staršího data vzniku. Oproti těm španělským jsou prý ty naše příliš málo veselé. Je to asi pravda, nejsou tanečně veselé, ale troufám si říct, že jsou přesto nadějné a radostné. Pokračovat ve čtení „Radost v písni“
Tichá noc, svatá noc.
Sklo přesýpacích hodin prasklo
zrnka dosud padající spořádaně
se rozkutálela po podlaze.
V kolik hodin?
Nesmyslná otázka.
Čas se rozpadl mezi 36 a 37,5.
Směšně malý interval
pro měření.
Období sucha a období dešťů.
Holoubci ulétli z pohádky
a sbírají zrnka.
Rozsypaný chaos se mění v řád,
smysl a radost.
Kouzlo tiché noci.
Je jako každá jiná
a přesto není.
Je svatá.
“Kde koruna? an jsi král?, kde berla královská / proč jsi ji sobě odňal / ó moudrost anjelská.”
“Jeho bylo nebe dvůr, anjelé čeládka, chlév jest nyní jeho kůr, dvořané hovádka.”
Fridrich Bridel, O duše má rozmilá, 17. st.
“V ouzký jest příbytek šel pro slouhu padlého…”
Útržky ze starých vánočních písní,
kde ještě necinkají rolničky a nevoní vánočka.
Je tam ale ukrytý poklad víry.
Bůh se stává člověkem,
z lásky.
Daruje se.
A nám připomíná, že Vánoce mohou být..
O skromnosti. Vánoce tu nejsou jen pro mne, ale pro druhé. Bůh se daroval člověku, aby ukázal, že člověk tu není sám pro sebe a že není ztracen.
O dávání toho nejcennějšího tedy sebe sama.
Jak? V setkání, v darování svého omezeného času vezdejšího. Chronos, který se neúprosně sype v hodinách a minutách a který nelze vrátit a o kterém nevíme, kolik nám ho bylo dáno, ale s jistotou víme, že jednou zrnka písku dojdou. Zatímco po většinu života se snažíme každé zrnko zastavit, o Vánocích se nám připomíná, že zrnko zastavit nemůžeme, ale můžeme ho věnovat. Dát našemu bytí smysl.
O nedostatku a ne-moci, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Bůh nepřichází v oblaku slávy a moci, není hrdinný vojevůdce, je to bezbranné dítě, které vztahuje ruce a touží po lidském doteku. Vánoce jsou zvláště pro potřebné a ne-mocné, lidi na okraji a lidi vyloučené. Za ploty našich způsobných životů čekají spousty těch, kteří jsou na štědrovečerní hostinu také pozváni a u stolu je vždy dost místa. (srov. Matouš 9, 11-12; Lukáš 14, 21-23).
O nepřipravenosti. “Jsme připraveni!” a fotografie stromečku nebo napečeného cukroví. Obvyklý obrázek na sociálních sítích v tento čas. Co by tomu řekli pastýři, Marie? Byli takto připraveni? Podle mého ne. Byli však otevřeni neplánovanému, nečekanému. A na počátku nebyli žádní hrdinové. Báli se. Ale nakonec řekli své fiat – staň se mi dle tvého slova! Kéž jsou tedy naše Vánoce o otevřenosti nečekanému a o ochotě ke spolupráci a dialogu.
O putování. Otevřenost nečekanému nám otevírá nové cesty a příležitosti. Zachariáš, pastýři, Marie, k těm všem přistoupil anděl a řekl: Nebojte se! Mějme i my na paměti ta slova. Svět je dynamický, proměňuje se a my jsme pozváni k účasti na tomto díle s ujištěním: Nebojte se, vydejte se na cestu.
O tělesnosti. Sestupme z výšin nadhvězdných. Bůh se vtěluje, stává se jedním z nás. Bere na sebe naše trápení a bolesti a člověčenství posvěcuje. Dotýká se našich ran, ale sdílí s námi i radosti. Marie i Marta mají v našem životě své místo. Tělesnost tedy není třeba si ošklivit a stavět ji někam do pozadí. Sejít se u stolu nad dobrým jídlem a pitím, sdílet se, i to je poselství Vánoc.
O společenství. Možná víc o společenství než o rodině. Rodina totiž svazuje naše uvažování omezujícím směrem. Vánoce nám dávají příležitost k úvaze, co je to rodina. Jsou to ti nejbližší, biologická škatulka nebo společenství vztahů v nichž je nám dobře?
O vzpomínání, protože vztahy jdou napříč časem. Vánoce jsou tak příležitostí, kdy se naše okamžité tady a teď otevírá, není to chronos tikajících hodin, ale kairos správného okamžiku. Ti, kteří s námi byli, ti kteří se s námi někdy dělili o svá zrnka písku, ti mají své místo právě teď a tady u našeho stolu.
A řadě neposlední,
Vánoce jsou o radosti!
Kéž jsou vaše Vánoce radostné a požehnané!
Děti. Něžní andílci z barokních oltářů a rámů. Zvláště teď, v adventním čase máme sklony se nad dětmi dojímat. Však i barokní vánoční písně, byť nejsou plné sladkých rodinných klišé dnešního času, se při pohledu na Ježíška v jeslích rozněžní. I v profukujícím chlévě v nuzných podmínkách najdou prostor pro růžové tvářičky, něžná očička. Spanilé z archy holubičky, vítej vinšované holoubátko. Tradice a apokryfy se snaží malého Ježíše, o kterém evangelium vlastně mlčí, líčit jako dítě, které nepláče a proměňuje hliněné ptáčky v cvrlikající zpěváčky.
Jenže děti nejsou zdaleka vždy takové. Znal to třeba náš Karel Jaromír Erben. “Hrej si, tu máš kohouta!” Žádné cvrlikání, když se hračka promění v oživlého opeřence, se však nekoná. Bum, bác, letí do kouta.
Z hliněného ptáčka by nejspíš zbyly jen střepy. Místo sladkého zpěvu pláč a křik. Ano, jsou chvíle, kdy byste taky s chutí zavolali: “Pojď si proň…”, nebo napřáhli ruku k pohlavku. Jenže ono to většinou nepomůže. Naopak.
Myslím na Hoegovu knížku Až nadejde čas. Na děti, které zkrátka nepasují do našich škatulek. Máte chuť je vypnout, zavřít někam do zvukotěsné místnosti nebo od nich někam utéct. Převychovat je, změnit. Hned! Ale když nepodlehnete těmhle zkratkám, a obdivuju rodiče, kteří to zvládají, přijde ten okamžik…
Sedíte na pohovce a ten upír najednou přiběhne, vrhne se na vás, obejme vás a řekne: “Du bist mein Freund!” A v tom chlívu a zmatku najednou svítí hvězda před kterou všechny temnoty prchají. Nadechnete se a víte, že můžete zase dál. Je to vlastně víc než nádech, je to chvíle, kdy se hliněný ptáček rozezpívá a letí do světa.
Poutníci vyprošují požehnání kraji.
Cesty – znamení kříže.
V kraji skal a kamenů
v kraji zvlněném jako moře.
Tam, kde se moře rozestupuje,
vedou stezky
plné kalvárií a Johánků,
kamenů nárožních. Pokračovat ve čtení „Křížový vrch“
Zpod peřiny vykoukne noha.
“Proč máš tak velké nohy, babičko?”
Nechce se ven…
z té závěje peří
z pohádky
z tepla objetí.
Za oknem se rozhrne záclona deště
a do světnice vstoupí slunce.
Jako slepec ohmatává stůl,
lavici, židle,
přejede opatrně po otlučeném hrnku se včerejším čajem,
chytí se ve sklenici džusu,
pohladí pomeranče a mandarinky na stole
léto schované v oranžové slupce
v bílé síťce. Pokračovat ve čtení „Mikulášské ráno“