Ostravské baletní nastudování Peer Gynta je nádherné až k slzám.
Neuchopitelný a krásný Peer Gynt. Drama Henrika Ibsena, kde nezapomenutelná a skvělá hudební složka Edvarda Hagerupa Griega hraje natolik významnou roli, že mnohdy žije vlastním životem a je neustálou inspirací.
V Ostravě se této látky ujmul belgický choreograf Jeroen Verbruggen a se svým inscenačním týmem a ostravským baletem vytvořil nesmírně působivou inscenaci. Hudebního nastudování se ujal nizozemský dirigent Sander Teepen. Vybrány byly části Griegovy hudby k dramatu Peer Gynt a také některé jeho další hudební kusy. Drama je zpracováno volně na motivy původního Peera, ale to podstatné zůstává. Příběh o hledání vlastní identity, příběh o silných a tichých ženách, které pečují a trpělivě čekají.
To není opera, to je blažené patření na něco, co není z tohoto světa. Ty hlasy nejsou lidské, ale andělské. Achnaton, Glassova minimalistická náboženská meditace o faraonovi, který se pokusil změnit svět, a nakonec ho jeho nástupci téměř vymazali z dějin.
Zatímco většina lidí si jistě vybaví Tutanchamona, Achnatona, resp. Amenhotepa IV., už zná málokdo. Nebudu machrovat, ani já jsem ho neznal.
Achnaton, zdroj: Komische Oper Berlin
A přece, faraon, kterým měl být zapomenut, faraon Rouhač, Velký zločinec, byl nejen velkou postavou egyptských dějin, ale především velkou postavou dějin náboženských. Proto si jej Philip Glass zvolil jako titulní postavu božské opery. Achnaton (Akhnaten/Echnaton) je jednou ze tří oper Glassova volného triptychu věnovaného velkým postavám historie.
Zatímco Achnatonje meditací o náboženství, Einstein on the Beach je meditací o vědě a Satyagraha je meditací o Mahatma Gandhím a tedy o politice.
Velký zločinec nebo náboženský reformátor?
Faraon Achnaton (Amenhotep IV.) se pokusil o velkou náboženskou a uměleckou reformu egyptské říše. Odvrátil se od tradičních egyptských božstev a s kultem slunečního boha Atona zavedl v Egyptě monoteismus. To vše na konci 18. dynastie ve 14. století před Kristem. Jeho reforma nebyla nakonec úspěšná, neb Achnaton nebyl dobrým a obratným politikem, ale spíše hluboce umělecky a nábožensky založeným vládcem, který novému božstvu obětoval vše. Nechal vystavět nové sídelní město, kam s celým dvorem přesídlil a z něhož, podle slibu daného Atonovi, nikdy nevyšel ven.
Achnaton s Nefertiti a dcerami, zdroj: Wikipedie
Opera v egyptštině
Philip Glass o tomto faraonovi, kterým měl být zapomenut (a faktem je, že Achnatonovi nástupci pro to udělali vše, co bylo v jejich silách), napsal skvostnou operu. Operu v egyptštině, akkadštině, hebrejštině a angličtině s hlasem průvodce/písaře – ten se inscenuje v tom jazyce, kde je opera prováděna. Libreto je poskládané z autentických textů z doby 18. dynastie nalezených v chrámech, hrobkách nebo třeba na hliněných tabulkách, kde se dochovala korespondence z doby Achnatonovy. Hebrejský text pak parafrázuje slova staroegyptského Hymnu na Slunce, který je připisován právě Achnatonovi. Tento text se totiž později objevuje jako biblický žalm opěvující stvoření.
A hlavně se na nic neptejte, nechtějte varianty, architektonické soutěže a už vůbec neřešte děti. Jde tu přece o tenis.
Zastupitelstvo projednávalo studii nové školní jídelny. Že tzv. soběslavské nové školy jídelnu potřebují, je jasné už nějaký ten pátek, nebo spíš roky. Stávající nevyhovuje už dlouho a je to ostuda. Projekt nové jídelny je tedy nanejvýš žádoucí.
Smůla je, že jsme v Soběslavi a tady se věci řeší vždycky trochu jinak.
Dozvěděli jsme se tedy, že stará budova půjde k zemi a bude postavena nová. Následují samozřejmě krásné vizualizace atd.
Problém nastane, když se někteří odvážlivci opováží zmínit, že by možná bylo dobré umístit jídelnu jinde. Ono to jinde by nebyl problém, kdyby to jinde nebyly tenisové kurty a kdyby to jinde prostě nenavrhoval někdo jiný než starosta, případně někdo z jeho věrných.
Je betlémář ten, kdo betlém pečlivě vyřezává, maluje, modeluje, nebo i ten, kdo si „jen“ betlém koupí vytištěný, vystříhá ho a postaví na poličku?
Pohledy se mohou různit, nicméně já považuji za betlémáře každého, kdo se podílí na tom úžasném procesu inscenace betlémských událostí z počátku našeho počítání času. Ať už vládnete zručností řezbářů, nebo jste malíř, jakkoli neškolený, nebo jen řežete a stříháte, patříte do velké betlémářské rodiny.
Hledání afikomanu. Co všechno se neukrývá v genech. Jak najít cestu ke smíření a k vlastní identitě.
To vše rozebírá ve výborné hře Ptáčci v Národním divadle moravskoslezském libanonský dramatik Wadji Mouawad.
Je to hodně silné mnohovrstevnaté drama plné dlouhých náročných monologů a rozhodně to není jen o zemi zaslíbené.
V Ostravě se režisérsky poprvé a úspěšně představuje rodačka z Havířova Aminata Keita a rozhodně to stojí za vidění.
Do obvykle jednoznačně pro-izraelského vidění světa u nás vnáší tahle hra docela vítr. Vítr, který vmete písek do očí a pěší sráží k zemi, ale také umí chladit rány. V publiku Dvořákova divadla mě tak příjemně překvapilo bohaté zastoupení mnoha generací diváků, tedy nejen těch obvyklých letitých skupinových předplatitelů. Mladý realizační tým NDM přináší, zdá se, své plody.
Tři hodiny trvalo retušování hran tohoto barokního betléma z Tyrolska. To jen pro představu, když se někdo ptá, jak dlouho zabere výroba betléma. „Tolik času a taková blbost, že jo,“ chtělo by se říct. Pro někoho blbost, pro jiného zdroj radosti a zábavy v neklidném světě.
Tyrolský betlém
S radostí tedy představuji další přírůstek do sbírky betlémů. Tentokrát dovoz. Tyrolský betlém z diecézního muzea v Brixenu, vydaný nakladatelstvím Tyrolia v Innsbrucku roku 2011. Jde o papírový betlém někdy z přelomu 18. a 19. století (cca 1800). Vydaný soubor není příliš rozsáhlý, je velmi pravděpodobné, že původní betlém obsahoval více figur, které se bohužel nedochovaly.
Betlém má několik zvláštností. Předně, stejně jako v Čechách, i v Tyrolsku ctili vánoční a tříkrálovou verzi betléma. Tedy i tento betlém nabízí sestavení dvou scén – klanění pastýřů a klanění tří králů včetně příslušné změny ve svaté rodině – Ježíšek v jeslích, Ježíšek na klíně.
Sestavení betléma jako kombinace vánoční a tříkrálové varianty. Svatá rodina tedy s Ježíšem na klíně. Prezentovány jsou všechny figury betléma – pastýři i králové.Pokračovat ve čtení „Tiroler Barockkrippe“
Žena balancující na hraně v dekadentním hotelu. Jediné, co svítí ve tmě, jsou rudé nápisy „EXIT“.
Ano, východisko z téhle situace je…
„Z toho se tvoje srdce nikdy nevzpamatuje!“
Téměř 2,5 tisíce let starý příběh/mýtus stále uchvacuje. Nastudování Národního divadla moravskoslezského pak sílu příběhu ještě násobí a umocňuje. Tohle představení vás sevře hned na počátku a bude vás ždímat a ždímat až na konci nebudete moct zastavit proud slz.
Vždycky jsem si myslel, že opravdu dojmout mě dokáže jen opera, bo to je vrcholná syntéza žánrů. Ne, dokáže to i činohra. Stará, prastará hra v novém mladém a svěžím nastudování Jakuba Šmída a v novém svěžím překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Zdá se, že muži ženám rozumějí, přestože, viděno očima přísných posuzovatelů – inscenační tým není vyvážený a tvoří jej vesměs mladí muži.
Ovšem na scéně je tomu jinak. V roli Médey exceluje Petra Kocmanová a sbor korintských žen. A není to jen o činoherectví, také se tu zpívá. A dobře se tu zpívá. Česky, řecky i gruzínsky a mění se i žánry. Vůbec hudební složka z dílny Davida Hlaváče je v tomhle představení skvělá.
Slezské divadlo v Opavě bylo pro mne dosud terra incognita. Naštěstí máme Festival hudebního divadla. Je to přehlídka pro Prahu, která umožňuje na jednom místě vidět průřez hudebnědivadelními počiny na scénách Československa. Zapojují se i scény ze Slovenska (zatím tam pořád nějaké mají). No není to skvělé? Je!
A protože Janáčka (zejména jeho svaté operní trojice Elina-Jenůfa-Káťa) není nikdy dost, byla volba jasná. Opava a Káťa Kabanová.
Huga Haase zná díky meziválečným filmům pro pamětníky snad každý. S jeho starším bratrem Pavlem už bude mít většina lidí problém. Ostatně, podle nedávno zveřejněného průzkumu Češi (bohužel) bojují i se znalostí Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka. A přece… Nejnadanější žák Leoše Janáčka – Pavel Haas – zanechal výraznou hudební stopu, a to jak ve filmu (šlágr To nevadí z Fričova filmu Život je pes), tak v opeře. Neměl bohužel tolik štěstí jako bratr Hugo, který před nacistickým běsněním uprchl přes Francii do USA. Pavlův životní příběh skončil po vystoupení z osvětimského transportu 18. října 1944.
Papírové betlémy v Třešti? Ano, v Třešti. Protože papír byl dříve než dřevo.
V papírně by se vám vysmáli, ale v betlémařině to někdy platí. Mnoho lidí si myslí, že papírové betlémy jsou něco jako novodobá a tedy laciná záležitost, protože přece dřevo, to je ten pravý kumšt a vůbec.
Pominu, že takové porovnávání dvou odlišných technik je pitomost, dřevo i papír jsou v betlémařině rovnocenné materiály a platí to i pro jejich používání během věků. Tedy, posledních dvou století, aby mě někdo nechytil za slovo.
Papírové betlémy se dělaly a dělají v Ústí nad Orlicí, v Třebíči a dělaly se i v Třešti. Ano, přestože znáte dřevěné rozsáhlé soubory třešťských betlémů, původnější byl v Třešti papír. Textilní regiony (Jihlavsko) měly radši papír, byl dostupný. Až když do Třeště přišla dřevovýroba, přešli místní na dřevo a dnes už je samozřejmou aktivitou tamní betlémářské scény dřevořezání.
