zápisky o cestování, kultuře, radostech i starostech jednoho Kozlíčka
Je betlémář ten, kdo betlém pečlivě vyřezává, maluje, modeluje, nebo i ten, kdo si „jen“ betlém koupí vytištěný, vystříhá ho a postaví na poličku?
Pohledy se mohou různit, nicméně já považuji za betlémáře každého, kdo se podílí na tom úžasném procesu inscenace betlémských událostí z počátku našeho počítání času. Ať už vládnete zručností řezbářů, nebo jste malíř, jakkoli neškolený, nebo jen řežete a stříháte, patříte do velké betlémářské rodiny.
Hledání afikomanu. Co všechno se neukrývá v genech. Jak najít cestu ke smíření a k vlastní identitě.
To vše rozebírá ve výborné hře Ptáčci v Národním divadle moravskoslezském libanonský dramatik Wadji Mouawad.
Je to hodně silné mnohovrstevnaté drama plné dlouhých náročných monologů a rozhodně to není jen o zemi zaslíbené.
V Ostravě se režisérsky poprvé a úspěšně představuje rodačka z Havířova Aminata Keita a rozhodně to stojí za vidění.
Do obvykle jednoznačně pro-izraelského vidění světa u nás vnáší tahle hra docela vítr. Vítr, který vmete písek do očí a pěší sráží k zemi, ale také umí chladit rány. V publiku Dvořákova divadla mě tak příjemně překvapilo bohaté zastoupení mnoha generací diváků, tedy nejen těch obvyklých letitých skupinových předplatitelů. Mladý realizační tým NDM přináší, zdá se, své plody.
Tři hodiny trvalo retušování hran tohoto barokního betléma z Tyrolska. To jen pro představu, když se někdo ptá, jak dlouho zabere výroba betléma. „Tolik času a taková blbost, že jo,“ chtělo by se říct. Pro někoho blbost, pro jiného zdroj radosti a zábavy v neklidném světě.
S radostí tedy představuji další přírůstek do sbírky betlémů. Tentokrát dovoz. Tyrolský betlém z diecézního muzea v Brixenu, vydaný nakladatelstvím Tyrolia v Innsbrucku roku 2011. Jde o papírový betlém někdy z přelomu 18. a 19. století (cca 1800). Vydaný soubor není příliš rozsáhlý, je velmi pravděpodobné, že původní betlém obsahoval více figur, které se bohužel nedochovaly.
Betlém má několik zvláštností. Předně, stejně jako v Čechách, i v Tyrolsku ctili vánoční a tříkrálovou verzi betléma. Tedy i tento betlém nabízí sestavení dvou scén – klanění pastýřů a klanění tří králů včetně příslušné změny ve svaté rodině – Ježíšek v jeslích, Ježíšek na klíně.
Žena balancující na hraně v dekadentním hotelu. Jediné, co svítí ve tmě, jsou rudé nápisy „EXIT“.
Ano, východisko z téhle situace je…
Téměř 2,5 tisíce let starý příběh/mýtus stále uchvacuje. Nastudování Národního divadla moravskoslezského pak sílu příběhu ještě násobí a umocňuje. Tohle představení vás sevře hned na počátku a bude vás ždímat a ždímat až na konci nebudete moct zastavit proud slz.
Vždycky jsem si myslel, že opravdu dojmout mě dokáže jen opera, bo to je vrcholná syntéza žánrů. Ne, dokáže to i činohra. Stará, prastará hra v novém mladém a svěžím nastudování Jakuba Šmída a v novém svěžím překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Zdá se, že muži ženám rozumějí, přestože, viděno očima přísných posuzovatelů – inscenační tým není vyvážený a tvoří jej vesměs mladí muži.
Ovšem na scéně je tomu jinak. V roli Médey exceluje Petra Kocmanová a sbor korintských žen. A není to jen o činoherectví, také se tu zpívá. A dobře se tu zpívá. Česky, řecky i gruzínsky a mění se i žánry. Vůbec hudební složka z dílny Davida Hlaváče je v tomhle představení skvělá.
Slezské divadlo v Opavě bylo pro mne dosud terra incognita. Naštěstí máme Festival hudebního divadla. Je to přehlídka pro Prahu, která umožňuje na jednom místě vidět průřez hudebnědivadelními počiny na scénách Československa. Zapojují se i scény ze Slovenska (zatím tam pořád nějaké mají). No není to skvělé? Je!
A protože Janáčka (zejména jeho svaté operní trojice Elina-Jenůfa-Káťa) není nikdy dost, byla volba jasná. Opava a Káťa Kabanová.
Huga Haase zná díky meziválečným filmům pro pamětníky snad každý. S jeho starším bratrem Pavlem už bude mít většina lidí problém. Ostatně, podle nedávno zveřejněného průzkumu Češi (bohužel) bojují i se znalostí Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka. A přece… Nejnadanější žák Leoše Janáčka – Pavel Haas – zanechal výraznou hudební stopu, a to jak ve filmu (šlágr To nevadí z Fričova filmu Život je pes), tak v opeře. Neměl bohužel tolik štěstí jako bratr Hugo, který před nacistickým běsněním uprchl přes Francii do USA. Pavlův životní příběh skončil po vystoupení z osvětimského transportu 18. října 1944.
Pokračovat ve čtení „Šarlatán“Papírové betlémy v Třešti? Ano, v Třešti. Protože papír byl dříve než dřevo.
V papírně by se vám vysmáli, ale v betlémařině to někdy platí. Mnoho lidí si myslí, že papírové betlémy jsou něco jako novodobá a tedy laciná záležitost, protože přece dřevo, to je ten pravý kumšt a vůbec.
Pominu, že takové porovnávání dvou odlišných technik je pitomost, dřevo i papír jsou v betlémařině rovnocenné materiály a platí to i pro jejich používání během věků. Tedy, posledních dvou století, aby mě někdo nechytil za slovo.
Papírové betlémy se dělaly a dělají v Ústí nad Orlicí, v Třebíči a dělaly se i v Třešti. Ano, přestože znáte dřevěné rozsáhlé soubory třešťských betlémů, původnější byl v Třešti papír. Textilní regiony (Jihlavsko) měly radši papír, byl dostupný. Až když do Třeště přišla dřevovýroba, přešli místní na dřevo a dnes už je samozřejmou aktivitou tamní betlémářské scény dřevořezání.
Vyprávění o tom, jak Kozlíček mystifikoval návštěvníky výstavy, aneb Proč by se betlémy neměly pojmenovávat nedůsledně. Řeč bude o betlému, který se prodává jako Betlém 2023. Jeho autorem je oustecký betlémář a legenda oboru Jaroslav Herain.
Uf, tak ten mi dal zabrat. Krásný betlém z krásného kraje, podpora hospice – zkrátka must have kombinace. A takové kombinace zpravidla přinášejí i nějaká ta úskalí.
Když jsem uviděl projekt Betlémy Náchodska, mé srdce zaplesalo. Kladské pomezí je nádherný kraj a určitě si zaslouží být reprezentován i krásnými betlémy. Projekt vznikl z popudu Lindy a Jakuba Kůrkových jako charitativní aktivita na podporu Oblastní charity v Červeném Kostelci. Výtěžek z prodeje betlémů (ano, mělo by jich být postupně více) poputuje na konto Hospice Anežky České právě v Červeném Kostelci.
Pokračovat ve čtení „Náchodský betlém Vojtěcha Horálka“Velká očekávání, velká zklamání.
Problém současného brněnského nastudování Dvořákovy Rusalky není ve škrtech, k nimž inscenátoři sáhli, ale v nudě, kterou zaplavili jeviště.
Ano, hledal jsem vášeň. Nesmrtelný příběh lásky. Vášeň, lásku a zoufalství, necitelnou vodní moc. Nic z toho se Brně nekoná, navzdory mnoha dobrým nápadům. Nastudování je nudné, ploché, bohužel včetně hudební složky.
Rusalku, navzdory původnímu záměru, nepovažuju za pohádku. Pokud tedy pohádkou nemyslíme něco, co bylo určeno pro dospělé a napsali to Němci. Nicméně, Rusalka má mít kouzlo. Kouzlo je kategorie neutrální. Nemyslím pozlátko a víru, že vše dobře dopadne, myslím kouzlo, a to i v hudbě. V brněnské Rusalce kouzlo není. Jsou to nesrozumitelné dějiny šílenství. Lhostejné. Když nakonec za Rusalkou zaklapne poslední okno, je mi to jedno. Příběh, který mne kdysi přivedl k zásadnímu životnímu kroku, je v Brně lhostejným výjevem. Asi jsem Kropucha, ale osud Rusalky i Prince mi by tohoto večera ukradený a už jsem čekal na konec.
