Publikováno

List šestnáctý: Gruzie bohů

Jak tak procházím cestovní deníček, napadlo mi ještě vytvořit omalovánku náboženskou. Zjišťuju, že se mi nějak nepovedla mešita v Tbilisi, budiž to tedy prohlášeno za předislámská náboženství. Jo, taky tam není katolický kostel. Vše lze viděti v Tbilisi na velmi malém území (včetně mešity a katolického kostela). Gruzínský pravoslavný chrám je jasný. Synagoga, resp. její okrsek, též. Oříškem už pro někoho může být arménský kostel, sice poměrně nový, ale tradičně s pódiem a oponou místo ikonostasu. No a ti, kdo jsou staří jako já a hráli kdysi dračák a vzpomenou na Jarikovo dobrodružství, by měli zpozornět u zbytků Chrámu ohně. Proč? Pamatujete na Ahuru Mazdu a Angru Majnjú? Zoroastriáni to holt z Persie měli do Gruzie blízko a chrám tak nějak přežil. Snad prý kvůli tomu, že byl poměrně maskovaný a sloužíval i jakomešita. Dnes už je to víceméně jen čtvero obvodových zdí a dřevěný model uvnitř, ale pro mne to bylo „must see“.

Publikováno

Olomoucké barokní slavnosti – Facetum musicum

Výborná masopustní barokní paštika vprostřed léta, to bylo vtipné barokní teatrum ve dvoraně Konviktu alias Palackého univerzity v Olomouci. V masopustu si vezmete masku a můžete tropit hlouposti, přidejte se dle libosti. Hlavou dolů aneb Bacchanalistica. A proč ne třeba v létě? Venku lije, je krásných červencových 13°C, oháknete se do obleku, nastartujte dodávku s nábytkem a vyrazíte. Pokračovat ve čtení „Olomoucké barokní slavnosti – Facetum musicum“

Publikováno

List první

Wroclaw. První dojmy? Je tu málo aut, v centru téměř žádná, nesmí sem. Místo aut parkují v ulicích zahrádky hospůdek, barů a kaváren. Žije to tu dlouho do noci. Pije se pivo, víno. K jídlu obyčejné, ale poctivé věci, třeba sledě, brambory s tvarohem, pirohy, ale třeba i horká opravdová čokoláda. Ceny lidové. Město stvořené k procházkám. Nová prostranství jsou krásně upravená, zejména nábřeží Odry. Spousta sezení, přístup k vodě, jednoduše a nápaditě vysázená zeleň, trvalkové záhony nebo třeba jen velká působivá plocha s ostřicí.

Publikováno

List druhý

Wroclaw, den druhý. Milovníci památek odpustí, bude to hlavně o jídle. Nakupujeme na trhu. To v Čechách neznáme. Nemyslím farmářský trh, myslím prostě trh. Tam chodí běžní lidé, kupují tam maso, zeleninu, koření, květiny…když už jsou utahaní, sednou si do baru. Bar je taková lidová jídelna, ceny jsou tak do 10 zlotých a vaří se královsky. Jdou tam holky na podpatcích i dělníci ze stavby a pouliční muzikanti.
Je vám vedro? Dejte si zmrzlinu, pořádnou, jako na Sicílii. Sice ne do briošky, ale i tak, nabírá se lopatkou, ne tou smešnou odměrkou na kopečky. Čokoláda s višní a tvaroh z hrozinkama. Čokoláda s kousky pomeranče a jahoda s malinou.
Půjčili jsme si kola, ve Wroclawi ideální prostředek. Jsou tu cyklostezky, to taky neznáte. Ne v centru, tam nejsou potřeba, ale na velkých silnicích a nabřežích. Opravdové, ne čáry na silnici. Řidiči zastaví před přechodem.
Svačinka? Velké teplé koblihy – pączky, stojí se na ně fronta. Než se na vás dostane, koukáte, jak se vyrábí, a vybíráte náplň. Jahoda, rybíz, lesní plody, višně, citrón…
A k večeři? Sleď! Sezónní s jahodami, smetanou a koprem. A v medu, cibuli s hrozinkama.
Objezdili jsme toho dost, ale tak nějak tuším, že tady nezhubneme.

Publikováno

List třetí

 

 

 

 

Trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude a hrozně rychle se množí. Mají vlastní vchod do banky, včetně bankomatu, vlastní orchestr, veslici a kdo ví, co ještě. Ideální lákadlo na turisty. Tomu může propadnout jen opravdový dětina.   

Publikováno

List čtvrtý

Jak taky může vypadat nábřeží. Vyhledávaná odpočinková zóna. Korzo k procházkám, posezení, setkání s přáteli, místo her a osvěžení, které vás neomrzí v žádnou denní dobu.

 

Co se tu ještě dá dělat? Krom jídla, návštěvy až devíti nedělních mší v jednom kostele a hledání trpaslíků? Můžete třeba hledat, kde všude jezdily tramvaje. To pak, stejně jako s trpaslíky, prochodíte (lépe projezdíte na kole) celé město a budete žasnout v jak úzkých ulicích na koleje v dlažbě narazíte. Do zatáčky si někdy tramvaj musela najet, aby to vybrala…

Publikováno

Gilgameš a Dido v ND Brno

Ó jak radostné je psát o něčem tak výtečném, jako je brněnská operní dvojinscenace Epos o Gilgamešovi / Dido a Aeneas. Brno pro mne opět potvrzuje, že je první a nejprogresivnější operní scénou v naší kotlině, která hluboko za sebou zanechává celou zlatou Prahu. To, že režisér a umělecký šéf opery Jiří Heřman sáhnul po Martinů zřídka hraném kuse z pradávné Mezopotámie, který navíc nebyl nikdy uveden scénicky, a propojil jej s krátkou barokní operou Purcellovou, nebyla vůbec sázka na jistotu, ale odvážný skok do zatuchlých českých vod. Díky tomu se ovšem z vln vynořila bájná Atlantida, o které v Čechách jen tu a tam slýcháme, a na kterou jezdíme za hranice. Přestože oba kusy dělí staletí (Dido a Aeneas je z počátku 18 století, oproti tomu Gilgameš měl premiéru až roku 1958), jejich nadčasové poselství v Brně zní harmonicky a naléhavě právě do dnešní doby a pro všechny. Smysl života, smrtelnost člověka, pomíjivost vztahů. Pokračovat ve čtení „Gilgameš a Dido v ND Brno“

Publikováno

Dido a Aeneas v Rudolfinu

„Cecília, varhanice, hrej, spoj sobě panen více!“, tak vzývá svatou patronku hudby Michna. A i Václav Luks ví, že přízeň svaté Cecílie není k zahození, takže ódu na ni zařadil do první poloviny purcellovského večera v Rudolfinu. A že Cecílie bděla nad jeho průběhem a plesala, jsem si téměř jist. Konečně někdo přišel s nápadem dělat koncertní provedení barokních oper a konečně jsem zase slyšel naživo malebnou anglickou barokní muziku. Jak jsem už zmínil, nejdříve se pělo a hrálo ku poctě svaté Cecílie, v druhé půli jsme pak prožili znovu tragický příběh velké lásky královny Dido k hrdinnému Aeneovi. Vřelé horoucí city se utopí v moři hlubokého smutku. Pokračovat ve čtení „Dido a Aeneas v Rudolfinu“

Publikováno

List první: St. Denis

Hlásí se Francie, jižní Francie, ehm… hodně jižní, zámořská, původně ostrov Bourbon, dnes Réunion. Najděte si Madagaskar, je to na východ do Indického oceánu. Je to taková obří sopka, z níž část je porostlá pralesem a část pořád soptí. Kulturně to bude pro našince z kotlinky šok neb je to multikulti. Průsečík evropského kolonialismu, Afriky a východu – Indie, Čína. Už v St. Denis vedle sebe potkáte kostel, mešitu, hinduistický chrám. St. Denis není žádný zázrak, i když tam je dost stavebních památek na koloniální časy. Krásné vily jsou bohužel ve špatném stavu, jen pár je opravených a v těch většinou sídlí úřad nebo finanční instituce, asi nejvíc jich je na Rue de Paris, která protíná město od moře k botanické zahradě. Pro mě největší zážitek malý trh, kde jsme nakoupili na večeři a dali si dobré indické jídlo. Město je pořádně rozlezlé, jedna osada přechází do druhé a domky šplhají po svazích vzhůru. Všude se dá dostat autobusem, podle mapy. Žel zjistíte, že mapa není vše. Busy příliš nenavazují, jízdní řád je orientační a poslední spoje jedou kolem 19 hodiny. Taxi se dá sehnat s obtížemi jen na letišti. A proto se večer, když nebydlíte v centru, jako my, dost projdete. Místní to asi vědí a proto všichni jezdí autem, takže město je přecpané auty a docela smrdí.
Zpravodajství je zpožděno, neb Réunion zoufale postrádá WiFi.

Publikováno

List druhý: V pralese

Ještě než opustíme St. Denis, vyjedeme si nahoru tím prdítkem, které máme půjčené, do pralesa. Tropický deštný les je jedním z pokladů Reúnionu. Ve spojení s unikátní geomorfologií přinesl tomuto ostrovu zápis mezi světové dědictví UNESCO. Pro mne to je první prales. Průvodce nelhal. Lezeme přes kořeny, přes kmeny, pod kmeny a skrz kmeny. Kolem je neprostupný les. Pochopil jsem slovo „neprostupný“. Od rána s přestávkami prší, vrcholy jsou v mlze. Rostlinstvo všemožných tvarů. Kapradiny, vranečky… mrzí mě, že moje botanické znalosti tropů jsou na bodu nula. Obří stromy jsou visuté zahrady s měkkou kůrou. Dole panuje zelené přítmí. Vzpomínám na Aldissův Skleník.
Pak návrat do civilizace, ovšem s příchutí a vůní. Cukrovar, destilérka, výroba vanilky. Tři poklady Réunionu. Třtinový cukr, rum a vanilka. Poučen o pěstování a výrobě vanilky chápu, proč není levná, ale už vím, že ta místní voní po švestkách a lékořici, zatímco ta z Madagaskaru po tabáku. Výborný rum a exotické marmelády budou naším palivem.
Večer přejezd do srdce ostrova. Tím jsou zdejší cirques. Trojlístek sopečných kalder porostlých deštným lesem. Čeká nás dvoudenní trek do Cirque de Mafate, ten je přístupný pouze pěšky nebo vrtulníkem. Na to se musíme vyspat v tradičním domku v kreolském stylu.