List pátý: Nejen gejzíry

Hraunfossar

Dnes tradiční „must see“ lokality. Skálholt, Geysir, Gullfoss, þingvellir. Všechny jsou oceňovány zaslouženě. Dobrá, Skálholt stojí trochu stranou, není atraktivní vzhledem, ale obsahem. Je to nejstarší biskupství na ostrově, od roku 1056, společně s biskupstvím v Hólaru. Dnes už sídlí biskupové v Reykjavíku. Nicméně tato dvě starobylá místa mají stále svůj význam a jsou spravována pomocnými biskupy. Momentálně mají na Islandu biskupku (další kladný bod). Zdejší kostel nepůsobí zvenčí nijak okázale, ale uvnitř je krásný. Ano, opět vyzdvihnu čistotu interiéru a světlo.
Geysir dal název všem gejzírům, takže je jasné, co tam je. Starý Geysir už tryská jen sporadicky, ale slušně ho zastupuje Strokkur (vždy po několika minutách až do výšky 25 m). Nejhezčí je stejně bublina na začátku erupce.
Kousek od Geysiru je na řece Hvítá zlatý vodopád Gullfoss, dvě mohutné kaskády v zaříznutém kaňonu. Na vodopád vás krom cedulí a parkoviště může upozornit nanejvýš vodní tříšť, nečekali byste ho.
V místě, kde se trhá Evropa a Amerika, sněmoval nejstarší „parlament“ Alþing. A musím říct, že krásnější místo ke sněmování si vybrat nemohli. Úchvatné! Silné!
Dost však bylo slunce, je třeba přepnout do islandského módu počasí, proto jsou dnešní fotky … ehm … zamlžené. Dobré pro test všech těch membránových textilií. A také pro test geotermálního koupaliště na břehu jezera Laugarvatn. Luxus. Opět obdivuhodný příklad architektury, přitom pokorný, skvěle zapojený do terénu, funkční.

List šestý: Jökulsárlón

Útržek z cestovního deníčku. Zpožděný.
Tento krátký příspěvek je nejlépe začít parafrází Kornélia Hakla z Hello Dolly: „Ano, viděl jsem ledovce už před tím, ale dneska jsem se s jedním potkal.“ Je velký jako kráva a má spoustu telátek. Berte to jako příspěvek k debatě o telení. Obraz zdaleka nevypovídá o skutečnosti a ani slov se mi nedostává. Je to jen odlesk… jdete a zíráte, scenérie se mění ve slunci, led je bílý, modrý, černý, jezero odráží oblaka, hory, ledovec, ve slunci se mění v tekuté zlato. Turisté odjeli a slyšet je jen voda a praskání ledu…

List sedmý: Loučení

Černá pláž, Vík

Přestože na Islandu jsou dny dlouhé a slunce vlastně nezapadá, naše výletování je u konce. Za těch pár dnů jsem pochopil, že Islandu lze propadnout. Na Jokullsarlonu jsme potkali fotografku z Maďarska, která přijela na Island fotit a už tam zůstala. Ani po kilometrech projetých a prochozených lávovými poli, přes Šmakovy pustiny (černá pole škváry, písku a kamenů nahrnutá ledovci a formovaná bez ustání ledovcovými řekami), zelenými pastvinami, kde ovce a koně šplhají na svahy rozervané vodopády, lány lupiny (Lupus nootkanensis), kolem puklin, skal, balvanů a lesů (původních březových, vysazovaných borových a topolových), se mi zdejší krajina neomrzela. Jak řekla Kačena, člověk je tu tak rozhozen do krajiny, ale hlavní roli tu hraje příroda (a pozor, rozhodně jsem dalek jakéhokoli dualismu: příroda vs. člověk). Island je země plná dynamiky, kde živly utvářejí krajinu a ta je dále tvarována životem. I Šmakova pustina je při bližším pohledu dobývána a přeměňována plazivými vrbami, bochánky silenek, trávniček, kohoutků, mochen, mechů, ostřic a jiných travin. Vše v pohybu, tam kde včera byla poušť, může být lesík, tam, kde byl lesík může být průrva, suťovisko, lávové pole. Stejné je to s počasím (i když my měli štěstí), během dne vystřídáte slunce, déšť, vichr a snad i sníh (na ledovci).
Island je ve všech směrech mimořádný a bude mi chybět.

Bell | A Harlot´s Progress Na Vídeňce

Čerstvě z Vídně. Theater an der Wien | Iain Bell | A harlot ´s progress (snad Ze života nevěstky) | v roli Molly Diana Damrau.

Úplná novinka na operní scéně, premiéra Na Vídeňce 13.10.2013.
Hudebně mě to příliš nezaujalo, to se vyjadřuju k partituře, nikoli ke hře orchestru a zpěvu, ale scéna a příběh, to je na obdivné bravo s následným upadnutím do těžké deprese. Pokračovat ve čtení „Bell | A Harlot´s Progress Na Vídeňce“