Protože inspirací k dojmologii byla Stabat mater, sluší se držet strukturu vyprávění. Tedy začít bolestně a plačtivě a skončit s nadějí.
Dolorosa/lacrimosa
V Českých Budějovicích by prý chtěl žít každý. Snad. Měl by ale vědět, že kromě mnoha pozitiv mají Budějce i nevýhody. Za ostudné považuji, že krajské město nemá důstojnou koncertní síň, že činohra hraje v příšerně přestavěné budově plné balkónků, které spojuje, že odnikud nevidíte, a že opera zpívá v přestavěném kině.
Koncertní síní, která je domovskou scénou komorní filharmonie, je bývalý kostel sv. Anny, který je poněkud nešťastně přestavěn. Je poměrně malý, takže i komorní filharmonie má co dělat, aby se tam vešla, nedej bože, aby měla nějaké hostující muzikanty, zpěváky nebo sbor. Jsou tam taky balkónky, což mě přivádí na myšlenku, zda za to nemůže ten samý architekt, který dělal divadlo. Akustika je tam nevalná, tedy možná dobrá na nahrávací studio, ale k prožitku posluchače poněkud nevlídná. Uzpůsobená k tomu, aby utlumila emoce hudby. Dnes by se dalo říct, že je politicky korektní. Smutek v ní není dost smutný a radost dost jásavá.
Začíná svítat – praeclara Virgo
Naštěstí se i zde najde prostor pro zajímavé kusy – například Shirei Ahava od Slavomíra Hořínky. Chytrý program praví, že to je kus inspirovaný Hansem Krásou, tedy i judaismem. Tady je ovšem kámen úrazu. Skladba používá čtvrttón, čemuž naše ucho není tak navyklé, a i když na to pan dirigent Talich upozorní, poslouchám pak trapné poznámky v publiku. Teď trochu zastřu ten jas (ale nebojte, každý mrak má svůj stříbrný okraj, jak praví anglické úsloví), publikum je na můj vkus dost otřesné. Mají to jako abonmá, a přemýšlím, co si vlastně ti lidé předplatili, jestli hudbu, nebo příležitost popovídat si se známými. Obávám se, že mnoho jich tam je z druhého důvodu. Přiznávám, že čtvrttón mě taky zaskočil nepřipraveného, ale jen na chvíli, pak se mi to zdá dobré, zvlášť vzhledem k námětu. Píseň lásky. Ona vlastně třeba Píseň písní taky není ten klasický rým, ale rozhodně jí to neubírá na kráse. Vzpomenu si, jak jsme se učili přednášet Ovidiovy Proměny – In nova fert animus mutatas… Část abonentů v úvahách o kráse rýmu (rozuměj hudby) skončila žel u Neználkova slunce/žblunce. Jejich chyba.
Paradisi gloria
Pergolesi – Stabat mater, Michaela Šrůmová a Markéta Cukrová spolu s Jihočeskou komorní filharmonií za řízení Jana Talicha. Blažené patření narušuje snad jen moje uvyklost orchestrům, které hrají starou hudbu na staré nástroje. Fakt mají jiný zvuk. Více rozechvělý, méně dokonalý, avšak pro starou hudbu libější a lidštější.
Tož díky za ten pěkný čtvrteční večer!