Krátké postřehy z dovolené u Baltu a ze zastávky v Lodži.
Když jsme kvůli komplikacím s autem odpískali dovolenou ve stylu italského roadtripu do Atrani, padla volba na severní, tedy baltské pobřeží Polska. Gdaňsk mi učaroval už před lety, proč se tam tedy nevrátit a neobohatit zdejší pobyt o několik dní strávených ve Slovinském národním parku (Słowiński Park Narodowy) na pobřeží Baltu.
Název Slovinský park trochu mate, že? Vždyť Slovinsko je přece úplně někde jinde. Jenže celé to pobřeží Baltu od Visly až po Odru a vlastně Labe bylo původně osídlené slovanskými kmeny. A tak stejně jako v Německu máme Lužické Srby, tak na severu Polska v Pomořanech, nebo taky Kašubsku máme Kašuby a Slovince. Tedy, měli jsme. Historie Polska je složitá a tak tohle severní Slovinsko bylo dříve součástí Pruska a Německa a Slovinci se poněmčili a když se tahle část země stala Polskem, byla většina z nich vyhnána a vysídlena. protože byli na tehdejší měřítka zkrátka moc němečtí a málo slovanští a polští. Tolik zjednodušený a velmi schématický příběh toho, proč může být u Baltu Slovinský národní park. Jo a mimochodem, tohle zmatení je možné jen v češtině a slovenštině, bo v polštině je Slovinsko Słowenia, takže k záměně nedochází.
Gdaňsk
O tomhle krásném městě jsem už psal, takže teď bude Gdaňské zrnko písku, nebo, chcete-li jantarový oblázek, o zdejším Muzeu druhé světové války.
Uf…já jsem věděl, že se do Gdaňsku musím vrátit, bo Muzeum II. světové války by mělo být vedle Osvětimi a podobných míst návštěvou povinné.
Zvlášť pro šmejdy jako je Konečná nebo Zaorálek. Ale ne, těm by to nepomohlo. Nicméně začlenit jeho návštěvu místo některých nudných hodin dějepisu by bylo skvělé a přístupné pro všechny. Kéž by mě taková výuka dějin potkala dřív. Navíc je dost podstatné, že tohle muzeum sídlí právě v Gdaňsku a právě v Polsku. Polské dějiny války jsou totiž docela jiné kafe než ty české a i proto je tohle muzeum hodně komplexní.
Muzeum války může vzbuzovat dojem, že to bude plné zbraní, opak je pravdou. Muzeum je plné člověka. A nemyslím tím jen, že je vpravdě narvané návštěvníky, jako když Albertina jede nějakou z mistrovských výstav. Je to muzeum člověka. Je to o tom, co člověk provedl sobě samému, jak to upekl, jak to prožíval. O životě na frontě, o životě v zákopech, o životě v domácnosti, o běžných starostech, zradách, statečnosti, o stěhování a vykořenění, o smrti, o hrůzné smrti, o záři atomového výbuchu, o radosti, deziluzi, pomstě. O člověku. Vcucne vás a nepustí, ždíme vás k slzám a na konci vás vyplivne.
Naštěstí se ranní liják proměnil za těch několik hodin uvnitř ve slunečné odpoledne, protože jinak nevím…
Na konci je naděje, snad.
PS: čtu si, že i při mojí první návštěvě Gdaňsku Norům nevyšla předpověď, tak jen poznamenávám, že pro celé naše dovolenkování na severu byli Norové s předpovědí trošku mimo. A bylo to skvělé.
Leba – Slovinský národní park
Zrnko první: Chléb, ryby, víno.
Jo, koukáme velkými okny do pekárny. Muži v bílém tam převážejí velké díže těsta. Mouka práší. Z odtahu stoupá vůně chleba. Ostatně paní Marta večer došla s bochníkem, tedy vpravdě vítání chlebem a solí. Chleba měl sice být k snídani, ale víte jaké to je, dostat večer voňavý a teplý pecen chleba. To nejdřív čicháte tu vůni a hřejete se chlebem v dlaních, pak křupne kůrka a pak znovu… A pak… no nic, o další pecen si holt půjdeme zaškrabkat ráno na okno, psí kukuč už trénujeme.
Vůně ryb. Pro někoho smrad.
Borové lesy na dunách. Možná Dunách. Modrý oči už mi AI upravuje, zatímco čumím na ty divy. Bouřka přešla a moře, slunce a duny čarují.
A bory? Bory tiše stojí na dunách. Klidně tomu říkejte kýč. Moře, slunce, duny i bory se o to pramálo starají. A rackové a chaluhy se starají spíš o kus žvance.
Zrnko druhé: Arakis
Arakis, Duna, pouštní planeta.
Obří jezero, které si jistě ještě pamatuje když bylo mořem. Příroda a krajina totiž počítají jinak než lidé a pamatují si. Však i naše Třeboňsko si pamatuje na dávné časy písku přesýpajícího se krajem tam, kde dnes šumí bory a moře zní už jen mikroskopickou ozvěnou ve schránkách rozsivek.
Tady na severu ještě písek putuje krajem a požírá se šustivým zvukem myriád přesípajících se zrnek vše, co mu přijde do cesty. Pomalu, ale jistě. Tam, kde byla včera (rozuměj podle Entích měřítek) olšina, je dnes bílá hora šustícího písku. Obří duna.
Krajina zrozená z moře a větru. Souboj. Nebo spíš symfonie, kde jeden motiv postupně přechází v jiný, ale někdy, v další větě, znovu zazní s nečekanou intenzitou. Záleží, jak rychle se písečný přesyp zpevní vegetací, aby se mohl stát lesem. Ale i les může být znovu pohlcen putujícím pískem. A moře mezitím trpělivě odkrajuje z pevniny zpět to, co mu vítr vzal, a vytváří mozaiky z oblázků a zlaté sítě vlnek, ještěřích šupin a mělké zátočiny, kde pobíhají kulíci a rackové. Nic není pevné a jisté, a právě proto je tu tisíc příležitostí pro život.
Písek tlumí zvuk lidských kroků a pohlcuje hlasy ukřičených skupin školáků a studentů, kteří válí sudy po bílých horách putujících krajinou mezi jezerem a mořem. A zůstává jen údiv, ķřik racků, krákání krkavce a šumění borů.
Zrnko třetí: Když bory tančí
Roztančeným borovým lesem až na místa, kde to, co považujete za kameny v písku nekonečného baltského pobřeží, jsou prastaré k(a)meny. Prostě takové uhlí. Místo, kde si moře bere, co mu pevnina vzala. Místo, kde roztančené borovice padají do vln, aby je moře obnažilo a proměnilo.
I my se tu, na liduprázdné pláži obnažíme a proměníme mezi medůzami ve vlnách hledajíce jantar.
A pak do kopců k majáku. Lesem betlémářů. Lesem mechů. A hub…oj oj, vnitřní boj…v národním parku nehoubaříme, pane Kozlíček! Morální imperativ zvítězil, lovím jen kamerou.
Zrnko čtvrté: Boží Balt
Tohle zrnko je jen obrazové. Slov netřeba.
Lodž
Zastávka na dlouhé zpáteční cestě domů. Proč se nezastavit Lodži, když stačí sjet z A1? Špatně položená otázka. Je totiž mnoho důvodů se v Lodži zastavit a pokusit si přijít tomuhle zvláštnímu městu na chuť.
Lodž není láska na první pohled. Nicméně musím přiznat, že si mě ta obří šachovnice získala. Je to město, které svá tajemství a kouzlo ukazuje postupně. A myslím, že chce víc dní. Jednak proto, že je fakt velká, jednak proto, že není z těch měst, kde jsou zajímavosti nasypané pěkně v centru.
No, centru. A kde je v Lodži centrum? Piotrkowská se svými několika kilometry? Starý rynek, kde zůstaly jen obrysy domů, které každé jaro rozkvetou cibulovinami a připomenou, kde byla hranice ghetta, v němž zmizelo 200 tisíc duší? Přádelny rozeseté po celém městě, které svého času zaměstnávaly desetitisíce dělníků, a ze kterých jsou dnes muzea, galerie, obchoďáky, kanceláře, co-worky nebo ruiny, které se možná proberou a nebo taky ne?
Lodž je otravná svými milionpruhými silnicemi, které neutichají ani v noci, ale když zapadnete do některého z tisíců dvorků, ocitnete se v jiném světě. Někdy bláznivě barevném, někdy vonícím po kari nebo kávě, někdy páchnoucím močí a dlouho nevyvezenými popelnicemi.
Lodž je město, kde můžete sousedit s duchy a mít svůj kouzelný dvorek, nebo můžete mít za sousedy mnohapatrové bezduché rezidenční projekty, které slibují kvalitní bydlení na úrovni, zatímco pod nimi z kdysi noblesních fasád opadávají štuky.
Lodž nabízí obrovské ošuntělé parky, kde ale potkáte spoustu lidí všech generací a téměř vždy alespoň nějakou vodní plochu nebo fontánu, a taky zašitá prostranství mezi domy, kde si budete připadat jako v džungli nebo katalogu, jak pracovat se zelení v minimu prostoru.
To všechno musíte hledat a objevovat a možná proto je Lodž vlastně hrozně zajímavé město.
A já si musím už konečně přečíst Chudé v Lodži, na které se mi v knihovně práší. Teď už musím. Chci.