Kdeže jsem to skončil? Jo, to jsem vám říkal, že podle Norů mělo dnes v Gdaňsku pršet, a tak jsem si spálil hlavu i krk? Ale popořádku.
Gdaňsk je nádherný, úchvatný, jedinečný. Tohle město žeru.
Úzké vysoké domy velkolepého a bohatého města. Když už jste tak bohatí, že pětipatrový dům nestačí, pořidíte si doplňky na fasádu a hlavně okázalé schodiště. A když chcete Arminovi a Řádu vzkázat, že jste svobodné a opravdu mocné město, pořidíte si o něco vyšší věž kostela. Nestačí, že už máte největší cihlový kostel v Evropě. Ať si rytíři na Malborku puknou vzteky. Když už máte ten největší kostel, tak si pro jistotu postavíte ještě tak deset dalších, kdyby náhodou. Jenže on se s váma život stejně nepáře. Po druhé světové válce, která mimochodem začala útokem německé lodi na pevnost Westerplatte právě v Gdaňsku, vám z města zůstane pár domů a hromady sutin. A vy to celé postavíte znovu. Pak vás sevřou komunisti a vy se stejně nedáte, střílejí do vás a vy to nevzdáte. Možná o něčem takovém mluvil Jan Pavel II. na Westerplatte, když řekl, že každý máme v životě svoje Westerplatte, které musíme bránit.
Gdaňsk je i není historická perla, najdete tu noblesu, jantarový luxus a turistické atrakce, zaplivané dvorky s garážemi na spadnutí, nové budovy jako je právě muzeum Solidarity nebo muzeum II. světové války. Můžete se bavit tím, jak nové domy v centru vyrůstají na půdorysu těch starých, přijímají jejich vzhled, ale přesto se jej každá doba snaží uzpůsobit obrazu svému. Někdy je to historizující, někdy odvážná kombinace skla a cihel, někdy bláznivé obrazy na fasádě. Tam plují ryby, támhle se obchoduje na trhu, tady si připomeneme staré obchody, za mostem to zase vypadá, že se do soutěže přihlásil i Metrostav.
Centrum nejlépe poznáte pěšky, širší okolí pak, jak je v Polsku obvyklé, na kole. Na hlavních tazích jsou cyklostezky, počítá s nimi vesměs i nová výstavba. My jsme vyjeli z centra právě na Westerplatte a to je zážitek pro milovníky industriálu. Loděnice, překladiště, rafinerie, šrotiště, štěrkovny, sklady kontejnerů, to vše ukryté v křovinách a lesících kolem cesty. Vnímáte to hlavně čichem a sluchem, občas zahlédnete komín nebo jeřáb a najednou mezi křovím uvidíte hladinu Baltu a pláž.
Za pláží pak památník II. světové války. Taky s pohnutou historií. Dnes trochu omšelý pohrobek komunistické pompy. Růžová mohyla prorůstá chrasticí. Přesto to tu má velkou sílu. Je to úplně jiné než v muzeu nebo při listování v knize. A nic tomu neubere komerční humbuk před vlastním areálem, kde na jednom stánku pořidíte pirátský klobouk a na druhém plynovou masku z války. Opršelá písmena „nikdy víc válku“ tu nezní jako fráze. Snad i proto sem jezdí spousty Poláků a absolvují vycházku k mohyle.
Cestu zpátky jedeme lodí. Gdaňsk z řeky je zase jiný. Uvidíte všechny ty industriální radosti, které jste před tím třeba jen cítili. Můžete se dohadovat, k čemu slouží různá ta udělátka na obřích kolosech, které míjíte, pozorovat jeřáby, jak nakládají nebo vykládají kontejnery, různé dopravníky, kilometry potrubí a sklady. Příjezd do historického centra pak do jisté míry může přinést obraz starého Gdaňsku. Namísto přehlušujících se buskerů doplňte vyvolávače z rybího trhu, místo turistů pak davy čekající na příjezd lodi s vytouženým nákladem, šrumec nosičů, povozů, klapot kopyt, skřípání rumpálu obřího dřevěného jeřábu. Pach smažených ryb a pomalu tekoucí vody, která unáší všechny ty splašky. Na radniční věži zní zvonkohra.
Vítejte v Gdaňsku, jantarové perle severu.