Přestože na Islandu jsou dny dlouhé a slunce vlastně nezapadá, naše výletování je u konce. Za těch pár dnů jsem pochopil, že Islandu lze propadnout. Na Jokullsarlonu jsme potkali fotografku z Maďarska, která přijela na Island fotit a už tam zůstala. Ani po kilometrech projetých a prochozených lávovými poli, přes Šmakovy pustiny (černá pole škváry, písku a kamenů nahrnutá ledovci a formovaná bez ustání ledovcovými řekami), zelenými pastvinami, kde ovce a koně šplhají na svahy rozervané vodopády, lány lupiny (Lupus nootkanensis), kolem puklin, skal, balvanů a lesů (původních březových, vysazovaných borových a topolových), se mi zdejší krajina neomrzela. Jak řekla Kačena, člověk je tu tak rozhozen do krajiny, ale hlavní roli tu hraje příroda (a pozor, rozhodně jsem dalek jakéhokoli dualismu: příroda vs. člověk). Island je země plná dynamiky, kde živly utvářejí krajinu a ta je dále tvarována životem. I Šmakova pustina je při bližším pohledu dobývána a přeměňována plazivými vrbami, bochánky silenek, trávniček, kohoutků, mochen, mechů, ostřic a jiných travin. Vše v pohybu, tam kde včera byla poušť, může být lesík, tam, kde byl lesík může být průrva, suťovisko, lávové pole. Stejné je to s počasím (i když my měli štěstí), během dne vystřídáte slunce, déšť, vichr a snad i sníh (na ledovci).
Island je ve všech směrech mimořádný a bude mi chybět.