Għawdex (jméno ostrova Gozo v maltštině), den druhý.
U snídaně pravila o maltské kuchyni naše italská sousedka: „To víte, nic moc, měli tu dlouho Brity.“ Britové tu na první pohled nechali hlavně odpadkové koše, poštovní schránky a telefonní budky. Pak taky angličtinu, kterou se na Maltu jezdí učit kde kdo a většina lidí tak nějak netuší, že existuje maltština. Tou se tu běžně mluví, i když pozdravy a třeba i „díky“ řeknou i Malťané mezi sebou anglicky. Dnes v nočním buse rozhovor dvou tet s řidičem. Znělo to jako na arabské tržnici. Pak si paní řekla maltsky o zastavení a následovalo „thank you“.
Kromě Britů tu ale v průběhu věků leccos zanechaly i jiné kultury. Je tu spousta megalitických památek, tak významných, že jsou i mezi světovým dědictvím UNESCO. Bohužel některé se v průvodcích zobrazují ve stavu romantických krajinek 18 století. To, že si půlku rozebrali zdejší lidé na stavbu domů, zjistíte až na místě. Ale nevadí, od „velkých kamenů“ jsou krásné výhledy do kraje a dá se tu naškubat tymián na rybu, která bude k večeři. Po Římanech tu zbyl kus akvaduktu. O dědictví Normanů a Johanitů zakopáváte na každém kroku, ale tu nehmotnou práci tu kdysi odvedl sv. Pavel. Moc rádi tu taky vzpomínají na Jana Pavla II. Skoro jako v Polsku.