„Měla jsem farmu v Africe…a neměla jsem tam internet,“ psala by dnes Karen. „Ale zase jsem viděla neskutečnou krajinu, ze které se tajil dech.“
Mt. Kenya je skutečně dechberoucí. Doslovně mi dech vzala někde kolem 4 tisíc metrů a pak znovu kousek pod vrcholem, kde se mi z té nádhery tak zatočila hlava, že jsem posledních sto metrů prostě nezvládl. Dlužno přiznat, že narozdíl od zbytku výpravy včetně průvodce hopkajícího s deštníkem.
Zdálky to vypadá jako velký rohatý kopec. Nahoru ale lezete několik dnů a božstvo, které na hoře sídlí, vám do cesty klade takové nástrahy jako obří vřesoviště, kde vřesovce mají kolem dvou metrů a mísí se s proteami, slaměnkami a dalšími druhy, které neznám, nebo rozlehlé travnaté pláně se žlutými trsy trav a ostřic.
Komu tohle nevezme dech, nechť se připraví na endemické bizarnosti v podobě lobelií a stromových starčeků. A na ty nejodolnější je připraven pravidelný déšť od 11 hodin. Kdo postoupí výše, ten schytá kroupy a sníh a trošku ho podusíme. Ve 4000 už je cítit každý krok a každý nádech. Vrchol se v tu dobu zahalí do oblaků a ukáže se až večer, ozářený měsícem a korunovaný hvězdami a mléčnou dráhou. Lobelie uzavřou listové růžice, damani zalezou do svých nor a udeří mrazy. Bahno se třpytí ledovými krystaly.
Když se překonáte a vylezete před ránem na vrchol, nazříte svět z boží perspektivy a při sestupu bizarní cestou Chogoria na necelých třiceti kilometrech budete žasnout nad nádherou stvoření.
