List jedenáctý: Lake Manyara

Mizející jezera, další africký fenomén. To, co budete na fotkách, až budou, komentovat jako pustinu, protože uvidíte donekonečna se táhnoucí hnědou plochu, na níž stáda pakoní víří prach, je ve skutečnosti dost velké jezero Manyara. Jen je holt konec suchého období, takže jezero je jaksi vypuštěné. Odpar je v „létě“ natolik velký, že nepomohou ani početné silné prameny, které vyvěrají přímo pod hradbou Velké příkopové propadliny. Kolem nich je bujný tropický les plný opic, zoborožců, slonů a jiné zvěře spíše slyšitelné než viditelné. Obrovské fíkovníky s náběhovými kořeny však brzo nahrazují trnité akáciové lesy, které se plynule zmenšují v akáciové křoviny, a následně les zmizí zcela v pruhu travnaté vysušené savany s ostrůvky mokřin, slanisky. Přijde orobinec, bahnisko a jezero nebo, v místech, kde vyschlo, rozlehlá hnědá plocha vířícího prachu.
Savana tentokrát není plná kostí, ale peří. Jezero je totiž domovem tisíců ptáků. V dáli, lidmi nerušeni, hnízdí plameňáci malí. Opět okem znatelní sotva jako bílorůžový pruh na obzoru.
Jezero Manyara musí být skvělé po období dešťů, kdy se jeho plocha znásobí, ale je krásné i v období sucha. Tolik zoborožců šedolících jsme ještě neviděli. A jak tak jedete lesem, ejhle, impala na stromě. Normálně tyhle krásné antilopy po stromech nelezou, prý na rozdíl od tzv. stromových lvů, které tu ovšem naposled viděli, když zbudovali tu ceduli „home of climbing lions“. Impaly lezou po stromech pouze v pařátech. V tomto případě orla korunkatého. Ten ovšem nechce být rušen, sbalí antilopí hlavu, a přesune se hlouběji do lesa. My si musíme vystačit se slonem, an chobotem dovedně porcuje velkou, ostnitou větev, deštníkové akácie.