L’Arpeggiata | Music for a while | Linz

Na koncert do Lince? A proč ne?

Ze Sobíku je to časově stejné jako do Prahy. Kdybychom stavěli pořádně dálnice, bylo by to ještě časově blíž. Naštěstí Rakušané staví. Od Čtrnáctky (Vierzehn) až do Lince už jedete pohodlně po dálnici, navíc většinu času zakopané v tunelu. U nás budujeme nesmyslné mezinárodní letiště v Budějicích a na neslavné trojce k našim sousedům máme pořád jen nepřehledné horizonty a památník u Nažidel nám jejich následky smutně připomíná.

Linec byl evropským hlavním městem kultury v roce 2009, od roku 2013 tu mají krásné hudební divadlo se třemi sály, z nichž ten největší, ve kterém jsme včera byli, má kapacitu 1200 míst a troufám si říct, že z každého je velmi dobře vidět na scénu.
Budova divadla je zasazená do rohu parku před hlavním nádražím. Tramvajová trať tu ovšem vede v tunelu, takže prostor před divadlem je vyhrazen lidem, nikoli dopravě. Není divu, že tu teď v předvánoční čas stojí velký Christkindlmarkt. Budova divadla se otvírá velkým pozvolným schodištěm přímo do parku.
Landestheater Linz (zdroj: https://www.landestheater-linz.at/)

Když jedete na nádraží, vystoupíte z tramvaje rovnou do nádražní budovy. Nelze se ubránit mrazivému srovnání se Státní operou a tzv. Sherwoodem před hlavním nádražím v Praze. Mnohem nadějněji v tomto směru vypadá Brno s Janáčkovým divadlem (jsem zvědav, jak dopadne rekonstrukce tohoto krásného divadla).

Když už jsme u těch „drobných“ rozdílů. Divadlo má přímo v suterénu vlastní parkoviště, pro návštěvníky představení za směšné 3 EUR. Nicméně, protože město chce skutečně mít centrum hlavně pro pěší, je žádoucí, abyste jezdili hlavně hromadnou dopravou. Vstupenka na představení se tedy rovná jízdence na MHD! Její platnost začíná dvě hodiny před představením a končí půlnocí.

Ale teď už ke koncertu.

Tady musím přiznat, že jsem byl velmi natěšený a bohužel velmi zklamaný. Ovšem byla to z velké části moje chyba. Viděl jsem „L’Arpeggiata | Music for a while“ a už jsem si nevšiml, že tam je napsáno Tanzstück od Mei Hong Lin. Jenže i kdybych si toho všiml, chtěl bych stejně jít.

L’Arpeggiata je skvělá, miluju jejich klasické věci, ale hlavně citlivé, odvážné a svěží improvizace na starou muziku.
Nu, skvělá byla i tento večer. Ta krása, když Francesco Turrisi přesedne od malých varhan ke klavíru, když cink předá hravou melodii  saxofonu., když slyšíte nádhernou árii z Rinalda „Lascia ch’io pianga “ v úpravě pro klavír a loutnu. Ach!

Jenže, pak přijdou na řadu dva sólisté a to už se zabarvení ono „ach!“ mění z obdivného a nadšeného spíše k váhavě nespokojenému. Sopranistka Céline Sheen byla ještě ucházející, něco jí sedlo víc, něco míň. Almirenina árie v jejím podání byla povedená, Didonin nářek už jí ujížděl někam, kde se mi to hrubě nelíbilo. Bohužel pro Céline i pro moje uši mám tenhle kus teď hodně naposlouchaný od různých interpretů, naživo i z nahrávek. Ovšem, kdo mi hrubě vadil, byl její pěvecký partner Vincenzo Capezzuto. Jasně, zpíval často taneční až kabaretní písně, ale stejně. Jeho barva hlasu mi vyloženě vadila a duet „Pur ti miro“ byl prostě špatný. Opravdu by se hodil do šantánu, ostatně Capezzuto je i tanečně nadaný šoumen, k téhle muzice mi prostě nesedl.

A přichází „ach!“, při kterém obracíte oči v sloup a pak je raději zavřete. Tím bylo pro mne ono hlavní z večera, tedy taneční kus.

Jsem prostě konzerva, mám rád klasické pohybové věci. Věřím na to, že stejně jako se nebe odráží v moři a moře v nebi, tak i tanec by měl zrcadlit hudbu a naopak. Nemyslím tím ovšem, že zvládnu jen tanec vloček v Louskáčkovi. Třeba baletní Čarodějův učeň v Národním v Praze byl velmi soudobý a povedený, totéž platí o Kiliánově choreografii v Petit mort v Brně.

Když ovšem na odevzdané vyznání lásky v „Pur ti miro“ někdo připraví zběsilé diskotékové křepčení, mám chuť odejít. Vzácně jsem postřehl kousky, opravdu útržky, kdy jsem si říkal: „Ejhle, tady se něco sděluje, tady se poslouchá hudba.“ Tyhle útržky ovšem překryly záškuby, hopsání a diskotéka. Přitom tanečníci nebyli pohybově špatní, jistě to dalo hodně práce, protože scéna jich byla plná a koordinovat tolik lidí na scéně není maličkost. Leč pro mne byl celý ten taneční kus srovnatelný se zážitkem, když na varhanním koncertě jedna posluchačka v lavici začala hledat v kabelce bonbón a pak jej v nejintimnějším hudebním momentu  začala se šustěním vybalovat. Omlouvám se všem těm nadšeným divákům, kterým se to líbilo, protože já jsem se s tímhle představením minul.

Linecké nové divadlo má takovou vymoženost, že na sedadle před vámi je malá obrazovka, jako v letadle, a tam vám běží titulky v jazykové mutaci, kterou si zvolíte (nevídané!). Nu a je tam takové to tlačítko „vypnout“. Po celou dobu představení jsem si říkal, zda se třeba tímhle tlačítkem nedá vypnout ta taneční složka. Zavřel jsem oči, poslouchal tu krásnou muziku a představoval si, jak jeviště s tanečníky mizí někde vzadu a L’Arpeggiata vyjíždí z orchestřiště nahoru a zůstává jen hudba…

 

slavný Didonin žalozpěv When I am laid in earth v podání Anne Sophie von Otter, The English Concert, Trevor Pinnock:  https://open.spotify.com/track/7qFxYaogczgEzgxSZsxAIK

více k divadlu: https://www.landestheater-linz.at

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..