Rorátní

„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, odpykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvojnásobně za všechny své hříchy.  

(Iz 40, 1-2)

Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých. 

(Mt 18, 12-14)

Začínám biblickými texty pro dnešní den. Ráno jsem si přivstal a vypravil se na roráty. Ty k adventu patří více než koledy a vánoční písně. Jsou typicky české, s kořeny v době Karla IV. Atmosféra na rorátních mších je vždy krásná, začíná se za tmy při sporém osvětlení svící. Podobně jako na velikonoční vigilii i zde hraje symbolika světla velkou roli. V adventu se těšíme, připravujeme, abychom o vigilii Štědrého dne mohli uslyšet: “Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo…”

Spoře osvětlený Týnský chrám mi však připravil nemilé překvapení. Po krásných čteních o naději, odpuštění a zbloudilých ovcích přišlo kázání o atomové válce, nepřípustnosti potratů, eutanázie a života na hromádce. Zatímco v rorátním textu zpíváme “Rosu dejte nebesa shůry a oblakové dštěte spravedlivého”, kněz u Týna se rozhodl dštít navzdory všem textům oheň a síru. Smutno mi bylo a úzko. Prý je na rorátech krásná ta tma a zima, do které přichází světlo a naděje. Naděje skutečně přichází, Izaiáš prorokuje vysvobození, odpuštění hříchů. Hospodin je tak veliký, že za každé provinění odpouští dvojnásobně. Vydává se hledat volající zbloudilé ovce. Nekochá se zástupem spravedlivých, nepoplácává se s nimi po ramenou. Vrhá se do světa, vstupuje do chléva a stává se jedním z nás. Ví tedy o našich bolestech a trápeních. Zná bolesti našich rozhodnutí, zná krize rozpadajících se manželství a vztahů, ví, jak bolestné je stáří a někdy i život sám.

V jednom textu píše můj oblíbený bratr Filip o tom, jak Vánoce dokáží vším tím pozlátkem a svátečností zraňovat. Jak ve světě dokonalých nazdobených Vánoc není místo pro ty maličké, pro ztrápené. Kazili by nám totiž ty naše krásné vysmýčené a cukrovím provoněné domovy. O co horší je, když na místě, kde má být těmto maličkým hlásána radostná zvěst o naději pro všechny, dostanou nášup hrozeb atomovou válkou a vzápětí jsou nálepkováni jako beznadějní hříšníci, ke kterým je třeba zaujmout jasný odmítavý postoj. Biblický text zve do světla. Světlo přece nepostavíte pod kbelík (srov. Mt 5,15; Mk 4,21; L 11,33). Kněz ale rychle zavírá vrata. Prý tam venku není radost, láska a teplo. Tam venku číhají pohané, které musíme obrátit na víru. Tam venku jsou nevěřící, Mohamed, hinduisté a buddhisté…

Víc už neslyším, odcházím spěšně z kostela ještě během přímluv. Venku se probouzí město, lidé mžourají v metru a v tramvajích, povídají si, drží se za ruce. Odpoledne nebo večer se potkají třeba někde na adventním trhu. Tam se setkávají přátelé, kteří se dlouho neviděli, chtějí si popřát pěkné Vánoce. Sám dnes večer na jedno takové setkání půjdu. Nevěřím, že v těchto setkáních není radost a láska. Jistě, je tam i trápení a smutek, jsou tam rozpadlé vztahy, zničené životy. Ale je tam Bůh. Bůh, který zná nepohodlí chléva i utrpení kříže. Bůh, který odešel z vyhřáté kostelní lavice ven do zimy a tmy hledat zbloudilou ovci, aby ji zahrnul láskou a odpuštěním.