Mrtvé město

V dnešní dojmologii budu občas používat metodu, kterou sice nemám rád, ale přijde mi pro tento text vhodná. Budou tu příměry, ale to proto, že Korngoldova opera Mrtvé město (Die tote Stadt) vypráví tak nějak archetypální příběh, který lze najít v různých operách a v různých životech, v tom je ta síla.

Plakal jsem už v prvním dějství u duetu Paula a Marietty. Stará zapomenutá píseň o věčné lásce. “Vezmi loutnu a zazpívej,” vyzve Paul Mariettu. Loutna, nástroj pro nějž John Dowland napsal ty nádherné písně velkých vyznání lásky i bolesti. Nástroj jejž Michna ztotožnil s božskou láskou a s laděním duše. V tom momentu mi došla beznadějnost a osudovost celého příběhu.

Druhé dějství je hororovou vizí, děsivým mámením ne nepodobným blouznění Hindemithova Mathise, když maluje Pokušení sv. Antonína. Třetí dějství je pak Modrovousův hrad, okamžik prozření, odhalení děsivého tajemství.

A přitom je celý příběh jen o vyrovnávání se se ztrátou milovaného člověka. “Jen”. Je to “jen” o překonávání temnoty duše, studie bloudění v mrtvém městě, příběh naděje a zoufalství. Příběh o člověku, který vězí mezi světy. Jak zpívá Elina ve Věci Makropulos: “Omrzí nebe, omrzí země, a člověk pozná, že v něm zemřela duše.”

Paulovi zemřela milovaná žena, on si však odmítá tento fakt připustit a uzavře svůj život do jednoho pokoje, kde adoruje Marii, svou mrtvou ženu. Její obraz, pramen jejích zlatých vlasů. Celý příběh je uzavřen v tomto pokoji, v Paulově hlavě, a mění se z chrámu lásky v ruiny plné miasmat, blouznění a děsivých vizí.

Paul se seznámí s Mariettou. Ta se stane jeho Marií. Ona je tanečnice, plná života a síly, on muž plný lásky a touhy ke své ženě Marii. V tom duetu prvního dějství poznáte, že jejich světy se osudově přitahují, ale nemohou se protnout. Paula trápí děsivé halucinace. Rozmlouvá se svou mrtvou ženou. Jeho pokoj se mění v ruiny, kterými prochází pohřební procesí s obrazy Marie. V ruiny, kde ve víru tance a stylizaci odpovídající commedii dell’arte dovádí Marietta s Harlekýnem i se Smrtí. Marietta se oddá Paulovi. Život a vášeň se na moment protnou s podivným bezčasím smrti. Opona.

Paul se probere. Marietta vedle něho. Venku pod okny jejich pokoje prochází velikonoční procesí. Mystérium ukřižování a vzkříšení. (Zdá se, že pro Korngolda leitmotiv objevující se i v jeho Zázraku Heliany). Pro Paula je však stále zásadní myšlenka, že jeho žena Marie žije. Marietta takový život zásadně odmítá. Musí porazit Marii v Paulově životě. Život musí zvítězit. Smrt patří minulosti. V divokosti Marietta zničí Mariin obraz a zmocní se Paulovy nejsvětější svátosti, pramene Mariíných vlasů. V nastalé roztržce Paul Mariettu uškrtí pramenem vlasů své zesnulé ženy. Po tom hrozném činu, skloněn nad mrtvým tělem Marietty, zvolá Paul: “Nyní je opravdu Marií!”

Další obraz zcela změní situaci. Zdá se, že vše byla jen další vize. Mrtvé tělo je pryč. Na scénu vbíhá Marietta, zapomněla si u Paula růže. Ten moment jakoby ruší hrůzu snů. Přijíždí Paulův přítel Frank a vyzývá Paula, aby opustil své mauzoleum a začal žít. Symbolicky je Frank upoután na invalidní vozík. Má sílu, ale Paulovi nedokáže pomoci. Je hlasem, který sice zní, ale tříští se o stěny Paulova mauzolea.

“Pojď se mnou z města mrtvých! Půjdeš?” naléhá Frank.

“Zkusím to…” odpovídá Paul. Odchází za Frankem z pokoje, zachytí přitom koberec, velký starý koberec na podlaze a táhne jej za sebou. Z černého písku pod ním vyčuhují zlaté vlasy. Paul se zastaví a uléhá na písek. Scéna se ponoří do tmy, jen shora září silný paprsek světla…

 

Něco tak nabouchaného symboly a mnohovýznamy jsem snad ještě neviděl. Zdaleka jsem neporozuměl všemu a přesto to je představení, které přibije do sedadla. Je to příběh, který každý známe.

V Semperově opeře krásně pracují se scénou. I když mám dílčí výhrady k některým řešením, momenty přeměny zatuchlé starodávné místnosti nepodobné mauzoleu v hrozivé ruiny v mlhách, digitální vizualizace promítané na scénu, kostýmy, světla, to vše bylo mimořádně působivé. Inscenační tým Davida Bösche se s nástrahami a náročností realizace této opery vyrovnal znamenitě. Dmitri Jurowski a Sächsische Staatskapelle Dresden hráli bezchybně a krásně, výborně si poradili i představitelé jednotlivých rolí. Skvělá byla Manuela Uhl jako Marietta. Jen představitel ústřední role Paula Burkhard Fritz byl slabší. Tedy, byl silnější, takže, jak to často bývá, herecké poleno, a kdo očekával alespoň velký silný hlas, musel být zklamán též. Hlas pěkný, ale slabý. Škoda. I když je dlužno říct, že Korngold představitele svých hrdinů nešetří. Mrtvé město je pěvecky velmi náročné, ale stojí za realizaci.

A stojí i za vidění a slyšení. Byly to dvě hodiny nádherné hudby, skvělých výkonů a mimořádně působivého obsahu.

Bravo!

 

E. W. Korngold – Die tote Stadt | Semperoper Dresden | 16.12.2017

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..