Vlastně neumím využívat facebook. Místo abych vytroubil Potřebuju bílé prostěradlo!, koukám po obchodech.
Tak se mi stalo, že jsem cestou k zákazníkovi zastavil v Dačicích na náměstí u galanterie. Potřebuju ještě nějaké ty metry barevných stuh a krajku.
Chci mít stuhy v barvách letošního léta…, zpívá slečna Molloyová. Já je chci mít v barvách klobouku. Bílá, červená a žlutá. A když už jsem tu, tak: Nemáte náhodou bílou nebo krémovou látku, tak 2 metry dýlku a aspoň 40 centimetrů šířku? Víte, potřebuju na maškaru takovej bílej límec.”
Když odhalíte skutečnou motivaci, lidi najednou roztajou.
Nevím, jestli jsem tu psal o tom, jak jsem asi tak před dvěma lety sháněl odlakovač na nehty.
Večer jsme u sousedů trochu blbli. Nechal jsem si červeně nalakovat nehty a druhý den jsem zjistil, že sousedka není doma a my jaksi odlakovač nemáme. S rukama schovanýma v kapsách jsem se vypravil do drogerie. Leč odlakovač ne a ne najít. Tož jsem se zeptal paní u kosmetiky, kdepak tuhle věc najdu. I začali jsme hledat společně.
“A co používá přítelkyně za lak?” zeptá se paní.
Ach jo, musím s tím ven. ”Ne ona, já!” ukážu jí svou krásnou rudou ruku. Zasmáli jsme se a nakonec jsme ještě s pomocí prodavačky všechno zvládli a já si pak na fakultě na záchodě před přednáškou potají odstraňoval stigmata veselého večera.
Ale zpátky do galanterie.
“Jo na maškaru! Tak to by vám stačilo prostěradlo, ne?”
“Stačilo, ale doma mám jen ty napínací, to je nepoužitelné.”
“Počkejte! My tu vlastně…,” otevře šuplík, “jedno máme.” Vytáhne úhledně složené prostěradlo. “Používáme ho do výlohy, ale já vám ho klidně nechám, jestli chcete. Není teda úplně nový, ale na ten kostým by vám to možná stačilo.”
Pak ještě společně vybereme krajku a popovídáme si o skládání růžiček a draní peří a vůbec těch činnostech na vsi v zimě. Přidá se k nám paní, co šla koupit nůžky. Vzpomíná, jak se dralo peří a vyprávělo.
Šedý deštivý den hned dostane jiné barvy. Barvy léta. Pojď mezi lidi, nesmíš se jich bát!
