Saul. První král Izraele. Toužený, doslova vymodlený. Nakonec pokořený a zavržený. A přesto oplakávaný.
Netušil jsem, že ten Händelův Na Vídeňce dopadne podobně. Těšil jsem se naň a nakonec jsem jej zavrhl a přesto, měl své silné momenty.
Obsáhlý příběh starozákonního vládce Izraele nahustil Händel do necelých tří hodin a vystačil si s minimem postav, byť na svou dobu vlastně tím počtem postav v oratoriu docela naboural měřítka. Dnes je to naopak, děj oratoria se může zdát vleklý, tři hodiny jsou na posluchače dost. Je to velká režisérská výzva, Saul totiž není operou. Ve své době se náboženská témata nemohla ztvárnit jevištně, takže Saul dnešnímu režisérovi nabízí takřka neomezené pole působnosti ovšem tím i pořádnou řadu nástrah.
Vídeňská produkce Clause Gutha se podle mého moc nepovedla. Celý příběh je totálně temný, úpadek kam se podíváš. Scéna pro člověka znalého Vídeňky připomene inscenovaného Mesiáše, kterého ostatně Na Vídeňce Guth také před pár lety provedl a teď ho poměrně dost vykradl. Úsporný hodovní sál, umolousaná koupelna (toaleta) podobná těm z dálnice a šedé pustiny pouště, která pomalu pohlcuje celý královský palác. Barevnost je omezena na černou a bílou, jen Saulovy dcery Míkal a Merab jsou oblečeny ve studené zelené a červené. Sbor je omezen na bílou a černou. Saulova domácnost připomíná dekadentní aristokracii přelomu století. Jonatan je stěží slavným lukostřelcem. Zvládne tak vyfukovat obláčky dýmu a obracet do sebe sklenky whisky. Ne, není tu ani stopa radosti. Jistě, Hospodin Saula opustil, ale přicházející David je již Samuelem pomazaný budoucí král. Namísto paprsku slunce však přichází poněkud unavený a umolousaný mladík z bitvy a tuhle image si ponechá celou dobu. Připusťme, že děj oratoria není příliš radostný, je to příběh o šílenství vládce, o nesmírné žárlivosti a hněvu, ale pořád tu jsou světlé momenty. Velká láska, věrnost… Ty ale Claus Guth naprosto vypustil. Trochu mi připadá, že z celého oratoria vypustil Hospodina. Jistě, je možné aktualizovat a aktualizovat, ale když se z náboženské látky vypustí Bůh, pořádně se zapotíte, abyste jej nahradili. Na Vídeňce zbyla unylá prázdná schrána s několika dobrými nápady a deprese. Guth pojímá čas cyklicky. Příběh začíná i končí stejně, záchvatem šílenství. Mění se jen postavy, Saula střídá David. Ale Davidův příběh není kopií příběhu Saulova. Není to příběh beznaděje, ostatně ani ten Saulův příběh není příběhem pouze temným.
Když už přistoupíte na Guthovo pojetí, totálně vám jej sám rozboří ve třetím dějství, kdy, do té doby stylově čisté scény, vystřídá něco, co je takovým flashbackem z naší Státní opery. Toporný sbor v bílých róbách a s pochodněmi. Že by Nabucco a sbor Židů? Nit režie se přetrhla. Přichází naprosto nemístné propriety meče a luku, které sice připomínají biblickou linii příběhu, ale Guth zapomíná, že tuhle část přece škrtl… z kněží udělal karikaturu stejně jako z celé Saulovy rodiny. Stěží uvěřit, že ten obtloustlý aristokrat byl vynikajícím lukostřelcem. Nehledě na to, že jej v předchozím obraze, navzdory předloze, zabil vlastní otec. V těchto momentech se podle mého celé pojetí sype jako ten pouštní písek a v ději se objevují velké praskliny.
Na začátku jsem napsal, že Saul měl i své dobré momenty, tedy…
Motiv písku pohlcujícího palác a marná snaha Saula zvrátit daný úděl jsou dokonalé. Když k tomu připočtete vynikající herectví Saulova představitele Floriana Boesche, máte se na co těšit. Klíčová a opakující se scéna, kdy Saul vrhá po Davidovi kopí…nádhera. Síla od počátku do konce. Postava temného ducha, který svírá Saula v šílenství. Saulův rozhovor se Samuelem na nemocničním lůžku, jeden z mála momentů velmi dobré práce se světlem a samozřejmě opět herecké i pěvecké mistrovství Floriana Boesche. Pěvecké obsazení bylo velmi dobré, byť toužená hvězda Anna Prohaska zpívala v indispozici.
Hudebně se celého večera zhostil Freiburger Barockorchester za řízení Laurence Cummingse. Mám tedy pocit, že i je snad řídil ve skutečnosti Claus Guth, protože hráli na můj vkus moc utahaně, srovnám-li například se Saulem v podání The Sixteen a Harryho Christopherse, kde jsou světlé momenty opravdu světlé a radostné a citlivé momenty jsou hrané opravdu něžně.
Hodnocení celého počinu Na Vídeňce je tedy nevalné. Zkrátka ne vždy je posvícení.
G. F. Händel | Saul | Theater an der Wien | 25.2.2018