Část první: Z Kresčatiku úvozem
Nejlíp začít, kde jsme včera skončili. Kresčatik. Malované kachličky v dole v metru, pohodová nedělní atmosféra na povrchu. Kyjev je plný kaváren a kavárniček a stánků s kávou. Takovou koncentraci jsem snad nikde zatím neviděl. Kresčatik je pořád zavřený pro auta. Je neděle a každý je venku. Parky přetékají lidmi všech věkových kategorií.
My se na chvíli uklidíme do sv. Sofie. Už neslouží jako chrám, je tu muzeum, přesto je však ze zdí za ta století stále cítit vosk a olej ze svic a věcného světla lamp. Výmalba je tmavá. Pracuje se tu na rekonstrukcích fresek a mozaik. V rozích hlavní kupole jsou čtyři evangelisté. Vyobrazení je v tak zvláštní perspektivě, že to vypadá, jakoby měli před sebou na stole monitory a Dobrou zprávu sepisovali na počítači. Däniken by měl jasno. Pro mne je ovšem úplně nejkrásnější to, že namísto Pantokratora na všechno to hemžení dohlíží žena. Tedy ten ženský aspekt Boží, Moudrost sama, která vše prostupuje a byla u počátku Stvoření. Tady, snad symbolicky, prostupuje všechny vrstvy fresek, všechen ten olej lamp a kouř ze zapálených svící, co jich tu od počátku katedrály hořelo. Je ve všech modlitbách zde proslovených a nyní i v práci archeologů, kterým zde dává poznání dřívějších věků.
V přilehlém prostoru v patře katedrály je krom poměrně nudné expozice zajímavá soudobá instalace ukrajinské výtvarnice Oxany Mas Looking into eternity, která pracuje s částí ikony Bohorodice ze Lvova. Výřez ikony je zhotoven v mnohametrové velikosti z velikonočních barevných kraslic. A jsme opět u počátku.
Je tu i propojení s chrámem archanděla Michaela, kam po včerejším letmém přiblížení musíme ještě jednou. Z tohoto chrámu byla do muzea sv. Sofie přenesena část mozaik, které by jinak čekal smutný osud. Chrám kyjevského patrona byl totiž ve třicátých letech 20. století z rozhodnutí politbyra zničen. Obnoven byl až v po pádu komunismu. Dnes je chloubou Kyjeva. Právem.
Před chrámem stojí sousoší, kde by plesali milovníci cyrilometodějských tradic. Ano, na čestném místě vedle kněžny Olgy a apoštola Ondřeje tu jsou Crha i Strachota jako má Radhošti. Zajímavější je ovšem zeď, kterou je obehnaný chrámový okrsek. Jsou na ní desky upomínající ukrajinské padlé z války s Ruskem od roku 2014. Doněck, Doněck, Doněck…tabule fotografií a jmen, podle týdnů. Jsou jich stovky a stovky. Dole na chodníku leží květy a svíčky.
Od archanděla Michaela je to jen kousek k lanovce do spodní části města. Je to trochu jako na Petříně, takže si to necháme ujít a místo toho jdeme k dnes již předposlednímu chrámu. Ke svatému Ondřejovi. Tenhle cukrový dortík s modrými cibulemi je snad posledním dílem italského architekta Rastreliho na území carské Rusi, než jej carevna Kateřina propustila. Je to malý vyslanec letního radovánkového carského sídla u Petrohradu. Od něj dolů z kopce vede bláznivá ulice zvaná Ondřejský úvoz, kudy prý kdysi vlekli Perunovu sochu, aby ji utopili v Dněpru. Dnes tudy vlečou turisty, aby jim prodali kdejakou cetku. Od vkusných výšivek a obrázků až po ty méně vkusné matrjoškové kýče, přívěsky, šály a kraviny nejrůznějšího druhu. A turista kupuje a všichni jsou spokojení. Za návštěvu tu stojí známá čokoládovna ze Lvova v dolní části Ondřejského úvozu. Jinak tu zanikne i Bulgakovův rodný dům. Turistický průmysl to všechno semele.
Dole vás úvoz vyplivne na náměstí dolního města. A tam to v neděli zase žije. Celý bulvár je zavřený a plný stánků a lidí. Pije se, jí, koupe se v nafukkvacím bazénu, hraje se na písku. Ústí ulice je proměněno pár náklaďáky písku v tropickou pláž, což zvláště děti náležitě oceňují. DJ’s mixují muziku, ruské kolo se točí a zve k výhledům na mix pěkné architektury, betonového bizáru, rozpadajících se domů a jeřábů na novostavbách. Čas na kávu a cukrátko.
(Před druhou částí jej budete potřebovat.)
Část druhá: Babí Jar
Ještě před časem to pro mne byl jen název Šostakovičovy symfonie č. 13, kterou jsem nikdy neslyšel.
Rozlehlý park u stanice metra Dorohožiči. Jako v jiných parcích v Kyjevě je to směsice upravenosti a bordýlku plná lidí. Jogging, procházky. Na chodníku si hraje holčička s velkými křídami maluje na chodník. Asi oblíbená činnost, protože chodník je pomalovaný tu i onde. Skákací panák. Na začátku aleje sousoší. Holčička obklopená hračkami. Šáša má hlavu svěšenou, méďa hlavu utrženou. Visí na stranu. Na plánku místa je chodník označen jako Cesta bolesti a na podstavci pomníku je nápis: Dětem zastřeleným v Babím Jaru. Cestou bolesti dojdete k Aleji Spravedlivých, kde se dočtete o tragédiích roklí Babího Jaru. V září roku 1941 tu bylo během jediného dne postříleno přes 30 tisíc kyjevských Židů. Následovali Romové a další nepohodlní. Okolí mělo věřit, že fašisté organizují přesídlení. Nic netušící lidé byli odvedeni k rokli. U ústí odevzdali všechny věci, museli se svléci lehnout na zem nebo těla, která už tu byla, a pak byli všichni zastřeleni. Rokli se pokusili fašisté zamaskovat granáty, kterými vyhodili do povětří její svahy. Přesto sem však ještě před stažením nahnali vězně z nedalekého koncentračního tábora, donutili je mrtvá těla vyhrabat a na hranicích spálit. Hrůzy se tu děly až do roku 1943. Odhaduje se, že zde bylo zavražděno přes 100 tisíc lidí.
To však ještě nebyl konec. Sovětský svaz se k tragédii stavěl podobně jako někteří naši politici k táboru v Letech nebo k vyhnání Němců. Byl zde zbudován památník „popraveným sovětským občanům“. Místo se dokonce pokoušeli, podobně jako Němci před osvobozením Kyjeva, zničit tím, že jej zavezou. Kosti mrtvých však neschováte. Protože materiály byly nekvalitně zhutněné, došlo v roce 1961 po velkých deštích k tomu, že se provalila hráz a bahno zalilo nedalekou osadu Kurenivka. K obětem válečného běsnění tak přibylo dalších asi 2000 lidí.
Skutečným památníkem se místo stalo až po pádu Sovětského svazu. Na místě bylo zbudováno několik památníků. Zejména menora, která připomíná, že zde došlo k jakési první zkoušce holokaustu ještě před konferencí ve Wannsee v roce 1942, kde bylo rozhodnuto o tzv. konečném řešení. Přibyl památník dětí, Romů, umučených představitelů pravoslavné církve… Byly sem přesunuty náhrobní kameny ze zrušených židovských hřbitovů v Kyjevě.
Na pomníku Romského holokaustu v podobě povozu s plachtou se fotí skupinka místních dívek. Foukají duhové bubliny z bublifuků, smějí se. Vedle na lavičce sedí zamilovaný pár. Projede holčička na koloběžce v doprovodu babičky, která jí nestačí. Starší židovský pár stojí před menorou. Je sem slyšet hukot velkých dopravních tepen, které obkružují park. Na trávě piknikují mladí kyjevané. Nevím, kolik z nich tuší, co se tu stalo, ale místo bylo tak nějak přijato. Konají se zde pravidelná pietní setkání. Kdo má oči vidí.
Myslím, že je nakonec dobře, vidět tu tolik dětských kreseb na chodníku a zamilované. Stejně jako kamínky položené na památníku, květiny a svíčky.
Intermezzo: Svatý Vladimír
K neděli patří pochopitelně radost a naděje Vzkříšení.
Ve sbírce kyjevských chrámů chybí ještě jeden veledůležitý. Katedrála sv. Vladimíra. Hlavní chrám.
Právě probíhá liturgie. Dveře jsou však otevřeny, protože liturgie zve, zpěv i vůně vychází ven. Uvnitř chrámu je čilý provoz. Zatímco v centrálním prostoru probíhá čtení evangelia o Navštívení Panny Marie a zpěv aleluja, v bočních prostorách konají věřící individuální akty zbožnosti. Je tu prostor pro modlitbu i zapálení svíce. Babušky v pracovních zástěrách pečlivě dohlížejí na odstraňování vyhořelých svíček a čistotu skla před ikonami. Odpolední slunce proniká vysokými okny a je vidět kouřovou linku stoupající ze svícnů. „Aleluja, aleluja,“ zní zpěv. Z temných barev výmalby vystupují svatozáře, odlesky věčnosti. Katedrála je mistrně vymalována v secesním stylu přelomu století. Temná až černá a zlatá. Jaký kontrast s prosluněnou vnější fasádou ve žluté s modrými hvězdnatými kopulemi. Modř a zlato hvězd však je přítomno i uvnitř katedrály na modrých oděvech kněží a jáhnů. Jeden právě s pozdviženým koncem šerpy pronáší požehnání. Zpěv vychází ven otevřenými vraty do celého města…
Část třetí: Hidropark
Už jsem zmínku, že Hidropark je zastávka na ostrově uprostřed Dněpru. Krom toho, že tu bydlíme, je to odpočinková zóna, kam se jezdí třeba na pláž. Je tu mnoho městských pláží s jemným bílým pískem, bary, restaurace, bufety, stánky. Vše tak trochu zabordelené, ale rozhodně s nezapomenutelnou atmosférou. Nakolik pozoruju v celém Kyjevě, místní se prostě umí bavit a chtějí se bavit venku. Je neděle, kolem šesté večer. Slunko pomalu sestupuje za obzor. Za chvíli se utopí v Dněpru. Na pláži zní chilloutová hudba. Většina lidí pomalu balí deky a košíky, sbírá věci do igelitek a odchází na metro. Ve vodě jsou však stále některé děti a dospělí. Po hladině přeletí veslice. Projede loď a udělá vlny. Vzhledem k rozloze Dněpru…kde je rozdíl mezi mořem v Bulharsku a Dněprem?
V parku zní harmonika a hlahol. V různých zákoutích a na lavičkách se tu piknikuje. V supermarketu nakoupíte a pak pozvete kamarádky a kamarády a vyrazíte do parku. Můžete si i zazpívat, buď s harmonikou nebo bez. Ne, nemluvím o náctiletých, mluvím o důchodcích z Kyjeva. Mladí jsou tu samozřejmě taky, ale množství seniorských partiček, které nechtějí sedět doma je neskutečné.
Co to zní? Makarena? Valčík? Lehár. Lippen schweigen. Zahradní parket. Víří tu páry i jednotlivci. Převaha žen nad 60 let. Místní sdružení veteránů. Nejspíše vdovy. No a? Copak pro vdovu život končí a má doma leštit sklo na manželových fotkách. Však to jistě taky dělá, ale teď je neděle a to se jde do parku. Probrat události týdne se známými.
Nerozmýšlej se, vezmi šaty sváteční, pojď mezi lidi, nesmíš se jich bát. Ve svátečním tě přejdou chmury smuteční a svět se bude zas na tebe smát.
Jojo, takových Dolly Léviových je tu plný park i parket.
Část čtvrtá: Večer na Kresčatiku
Z Hidroparku jedeme ještě do města. Vyhrává a tančí se i na nástupišti. Stačí jedna harmonika a už to jede. Odvážnější tančí, zbytek se pohupuje, tleská a zpívá. Po mostě, který má na havarijní stupnici číslo 4 nebo možná už 5, přijelo pomalu metro. Zábava se přesouvá do vagónu.
Pár stanic na Kresčatik.
Stále je zavřeno pro auta. Stále se tu hraje, korzuje, posedává. Hitem je cukrová vata, soutěžení o to, kdo dá větší ránu do boxovacího pytle nebo kdo vyleze po provazovém žebříku. Teď večer se prodávají průsvitné duhově blýskající balónky.
Desátá hodina. Je tu stále velmi rušno. Do hlaholu najednou zazní policejní klakson a hlášení. Ulicí krokem projede policejní vůz s majákem. Stánky s vatou se uklízejí ke straně, lidé se rozestoupí jako Rákosové moře před Izraelity. Na Kresčatik vjedou první auta. Za chvíli už tu zase sviští magoři předvádějící se na motorkách. Víkendový režim končí.
Na Majdanu ale začíná představení zdejších fontán. Za zvuků hudby a přihlížení stovek lidí tu běží velkolepá vodní show. Majdan je stejný jako ve dne, jen to světlo je jiné. Děti blbnou ve vodní sprše z vysokých fontán, babičky klábosí, zamilované páry se fotí před barevnými fontánami. Starší pár se pokouší tančit valčík. Smějí se, i když ona nezná kroky a on jí vytrvale šlape na nohy. Po stromem spí opilci v hromadě lahví. K nebi vyletují svítící letadýlka. Dozní poslední tóny a s jedenáctou hodinou končí osvěžující víkend. Je čas jít domů.
Jen na Hidroparku to stále buší a tepe, jsou tu prapodivné podniky, které nikdy nespí. U aut partičky podivných mužů cosi šmelí. Opilec má problém trefit se do dveří stanice. Možná proto jsou tak udělané. Neprojdeš dveřmi, nepadneš do kolejiště pod vlak. Do rána dospíš v parku a zítra…kdo ví.
Dobrou noc, Kyjeve!
