V parku před nádražím dovádějí děti. Na trávníku je rozložená deka, regulérní piknik.
*****
Na vydlážděném náměstí je vedro k padnutí. Jediná oáza stínu, staré lípy kolem Mariánského sloupu jsou nyní v centru staveniště a lavičky pod nimi jsou nedostupné.
*****
“Snad se potkáme při nějaké lepší příležitosti, abychom si mohli říct, co se povedlo,” loučím se na radnici.
*****
Tři obrazy ze Soběslavi letních dnů. Jsou spojeny kořeny a stínem stromů. Je to již několik měsíců, co skončil boj o lípy u kostela sv. Petra a Pavla. Tehdy jsem psal, že v posledku nejde o tyto dvě lípy, ale o něco mnohem hlubšího, o celý přístup k zeleni a o vize města.
Tehdy bylo ovšem brzké jaro a rozpálené letní dny s teplotami nad třicet stupňů se zdály v nedohlednu.
Jak rostou teploty a klesají hladiny řek, vysychají studny a tráva připomíná Středomoří květnových nebo červnových dnů, objevují se prohlášení o nutnosti změny plánování měst, o důležitosti zeleně, o udržitelnosti hospodaření s vodou. A velké dlážděné plochy náměstí najednou nejsou místy, kde by si lidé domlouvali schůzky. Aktivity se přesunuly na koupaliště, do blízkosti vodních prvků ve větších městech, do parků a stíněných zahrad.
Do toho přichází zpráva o nově otevřených parkovacích místech na náměstí. Ano, parkování se zdá skutečně jako velmi rozumné využití té rozpálené plochy. I když i řidiči nejdřív vyhledávají pro svá auta stíněná místa.
Soběslavské náměstí těchto míst moc nenabízí. Tolik se akcentovala kvalitní dlažba (sic!) až se opomenuly stromy. Po obvodu zbyl prostor pro akáty, o jejichž estetické hodnotě můžeme dlouho debatovat. Argumentace zátěží náměstí je snad pochopitelná u exponovaných náměstí velkých měst či v rušných ulicích, v Soběslavi úplně neobstojí. Lípy u kostela padly. Pravdou je, že jejich stav nebyl dobrý a pokud by byly ponechány, nebylo by to na dlouho. Nicméně, za pozornost stojí, že v odborných dendrologických posudcích stálo, že za jejich špatným stavem stála i nevhodná péče v minulosti (tuhle informaci si pamatujte). Nakonec padly i ruje u kostela, byť i ony byly předmětem několika “žádostí o milost”. Touha po zeleni, mnohokrát vyjadřovaná z různých stran nakonec vedla k tomu, že v projektu rekonstrukce náměstí byly udělány i změny, které ji posunuly více k revitalizaci. Rozdíl těch dvou slov a dvou způsobů přístupů je jednoduchý – rekonstrukce je čistě neživotná stavební záležitost, zatímco revitalizace již počítá s životem. Za lípy budou vysazeny habry a po obvodu vnitřní strany náměstí se objeví okrasné jabloně. O tom, že jabloň je mnohonásobně kvalitnější strom než akát jsem psal snad před rokem. Je dobře, že někdo četl nebo slyšel má slova. A habry? Byť jsou stále v písemném doplnění projektu, už se změnily pod tlakem veřejnosti na lípy. Vhodnější kultivar a doufejme i profesionální výsadba péče. I když…ta nově vysazená lípa “U Husa” nám trochu žloutne a neprospívá…
Jediné, co snad až na počáteční pokus, nedoznalo změny, je zachování zelené koruny náměstí. Věnec lip kolem Mariánského sloupu a Floriánovy kašny zůstává. Dokončuje se rekonstrukce/revitalizace náměstí. Centrální část. Finis coronat opus. Konec korunuje dílo, praví staří latiníci. Staleté lípy jako vavřínový věnec. Strom, zvláště pak starý, vyjadřuje úctu k minulosti, vědomí tradice a odpovědnosti. Koření v půdě, vysazen dávno před námi. Je v něm však obrovská dynamika daná jeho neukončeným růstem. Jarní pupeny, letní květy, podzimní žloutnoucí listí. Střídání ročních dob, plynutí času. Košatost koruny je bohatství. Vůně květů je příslib dobré budoucnosti. Stín koruny je pohodlí, útěcha v rozpáleném dni.
Strom je vyjádřením odpovědnosti a vize. Není jako dlažba nebo omítka. Přesahuje člověka.
Střih.
V letních dnech, v úpalu slunce, v centru všeho dění vidíme tento obraz:
Bagry parkující pod stromy, odkryté kořeny, nákladní auta se téměř otírají o nechráněné kmeny starých lip, bagry snižují úroveň terénu zcela nepokrytě mezi kořeny. Kvalitní žulová dlažba je úhledně složená na kořenech, po nichž se jezdí, mezi nimiž se kope. Závlaha, ošetření kořenů? Zapomeňte.
“Pár lip, vy naděláte!”
Jak je možné, že město, které tolik deklarovalo svůj zájem o kvalitní náměstí najednou zcela v rozporu s dobrou praxí úplně pomíjí péči o letité živé dědictví minulosti, které je zároveň závazkem pro budoucí generace? Jak je možné, že projekt navrhuje snížení výškové úrovně plochy náměstí v okolí lip? Jak je možné, že chybí bednění, když nákladní automobily pojíždějí v těsné blízkosti stromů? Jak je možné, že když už se ignorují soudobé metody práce v kořenové zóně stromů, nepoužívá se alespoň ruční výkop? Mají staré stromy méně ochranných pásem než inženýrské sítě? Mají. Zkuste překopnout kabel nebo přípojku a zkuste překopnout kořen. Výpadek elektřiny, vody nebo internetu poznáte hned, strom může uhynout až za pět, deset let. Jaký nesoulad! Archeologické nálezy vyžadují speciální péči, inženýrské sítě též. Tato je dokonce dána zákonem. U stromů, které nejsou zvláště chráněny, jsou závazky spíše na úrovni doporučení. Ale standardy, byť nezávazné, existují. Když najdete na půdě starý obraz, který má, zdá se, cenu, pozvete si restaurátora nebo malíře pokojů? Když vám jde o hodnotu starých stromů, kterou chcete uchovat budoucím generacím, pozvete si stavbyvedoucího nebo arboristu? Stejně jako existují lékařské specializace, existují i specializace v architektuře a v péči o zeleň. Odpovědné vedení města, kterému na zeleni opravdu záleží, zve ke stromům arboristy a důrazně vyžaduje, aby při realizaci projektů byly dodržovány standardy péče o stromy, nebo alespoň taková průvodní a technická zpráva k sadovým úpravám, která existuje i na Náměstí Republiky, a která zkrátka nebyla respektována.
Arborista byl povolán až poté, co bylo z řad veřejnosti opakovaně poukazováno na závažná porušení standardů péče o stromy na staveništi. Ironií přitom je, že staveniště je přímo v centru města. Pod svícnem je skutečně tma a z deklarovaného zájmu o zeleň zůstávají jen slova, která se v činy mění, až když si všimne někdo zvenčí.
Jestli vítězný vavřínový věnec za rekonstrukci náměstí zůstane zelený i další generacím, ukáže až čas. Živé bytosti nelze stavět, lze jim vytvářet podmínky, lze o ně pečovat. Život roste díky vazbám, vědomí sounáležitosti, podpoře, naslouchání. V tom jsou stromy a zeleň mnohem lepším příkladem rozvoje a budoucnosti města než chodníky, opravené domy a nově vydlážděná náměstí.