Obraz první | Zpěvy lásky vášnivé i nešťastné
Regula Mühlemann a La Folia Barockorchester | Frauenkirche Dresden
Večer sestavený z árií barokních oper věnovaných femme fatale – Kleopatře – v podání nádherného a zvučného sopránu Reguly Mühlemann v doprovodu mladého a svěžího orchestru, toť skvělý hudební zážitek ze saské metropole na Labi.
Téma vášnivé lásky egyptské královny bylo hojně a vděčně zpracováno mnoha barokními mistry. Na programu byli Graun, Hasse, Scarlatti, Händel, Vivaldi. Kromě árií z oper byly zastoupeny i ryze orchestrální virtuózní kusy plné vášně, Vivaldiho koncert pro housle, smyčce a basso continuo D-dur, RV 208, a Geminianiho hravý virtuózní Concerto grosso č.12 “La folia” podle Corelliho sonáty op. 5., kde exceloval umělecký vedoucí La Folia Barockorchester Robin Peter Müller, sám rodák z Drážďan.
Regula Mühlemann zvládla s elegancí a bravurou vykreslit různé polohy lásky, od odevzdané a něžné jako třeba “Se tu sarai felice” až po prudké střídání nálad ve Vivaldiho árii “Squarciami pure il seno” a publikum si podmanila stejně jako Kleopatra Caesara nebo Marka Antonia.
Přídavek v podobě duetu “Quando voglio” byl sladkou, krásnou a taneční třešničkou na dortu. Celý začíná něžnou harfou. Jaké překvapení v publiku způsobilo, když první hlas nezazněl od Kleopatry, ale od harfenistky Kateřiny Ghannudi! Teprve později se přidá orchestr s poměrně taneční melodií a samozřejmě soprán Reguly Mühlemann. Oba hlasy se pak spojí v libém gradujícím duetu. A kostelní lavice jsou v tu chvíli svazující, protože posluchač by nejraději tančil jak na nějaké africké evangelikální bohoslužbě.
Bravi tuti!
A dobrá zpráva pro ty z vás, které to čtení zaujalo. Celou tu radost, vášeň i stesk si můžete poslechnout na CD Cleopatra, které Regula Mühlemann a La Folia Barockorchester vydali u Sony.
Mezihra | České a Saské Švýcarsko
Bloudění mezi skalami je jako bloudění po cestách lásky.
Dechberoucí výhledy, stoupání do kopců, závratě na žebřících.
Stinné rokle i úpal na pískovcových skalách.
Romantická snivá samota i úzkost z davu.
Kontrasty České i Saské strany.
Namísto odpovědí nová a nová rozcestí.
Dejà vu i nová setkání.
A na konci řeka, do níž se nevstupuje dvakrát.
Obraz druhý | Orfeus v Plzni
A zase láska. A zase výstupy a pády. Jen paprsek naděje zbývá.
Baroko milovalo velké antické příběhy. Orfeus fascinoval stejně jako Kleopatra. Láska, která v okamžiku naplnění končí smrtí, štěstí a blaženost, které se jediným ohlédnutím mění v beznaděj a zoufalství. To je příběh Orfea, toho, jenž hudbou přemohl podsvětí a sám sebe přemoci nedokázal.
Bohužel inscenování barokních oper je stále popelkou na českých scénách. Máme tolik výborných muzikantů a zpěváků v oboru a přesto se naše operní domy velkých barokních kusů až na čestné výjimky bojí. Proto Plzni patří velký díky za odvahu s jakou se tu pustili do Monteverdiho Orfea. Plzeňští tak navázali na svoje předsednictví evropské kultuře z roku 2015, tehdy Plzeňsko ožilo i barokem. A dlužno říct, že s Monteverdiho Orfeem obstáli se ctí. Je to kus, na který se vyplatí zajet, a nic na tom nemění skutečnost, že mám k plzeňskému provedení i výhrady.
Celé provedení velmi vkusně a povedeně odkazuje k tradicím barokní inscenace. Na scéně se daří vytvořit krásné obrazy. Od téměř rajské atmosféry svatby Orfea s Eurydikou až po přízračnou náladu na březích podsvětní řeky. Jemné a mihotavé paprsky slunce shůry prosvětlují potemnělou atmosféru chladných vod. Bohužel se tyhle scény nedaří řadit za sebou tak, aby se prostupovaly a udržovaly kouzlo děje. Atmosféra řeky je necitlivě přervána scénou s převozníkem, která vypadá jako z nepovedeného ochotnického provedení. Orfeovo přecházení sem a tam naprosto zničí iluzi přechodu na druhý břeh. To je velká škoda. Kdyby se inscenačnímu týmu podařilo udržet vyprávěcí linii v těch snových obrazech, mohlo být představení vynikající.
Kostýmy jsou v zásadě povedené, využití antických hlav odkazuje k antice. Na fotografiích to vypadá výborně, ale v ději mi čase začalo vadit. Zvláště ve stínových obrazech tyto hlavy poměrně deformují iluzi, kterou stíny postav vytvářejí. Ve scéně Orfeovy svatby je pak škoda, že se nevyužilo více barevnosti k vyjádření kontrastu mezi vrcholným štěstím nového páru a nezměrnou bolestí při ztrátě Eurydiky. Tenhle přechod, nádherně zachycený v Monteverdiho hudbě, není na scéně vlastně příliš patrný. Mám zkrátka rád provedení, kde to, co je v hudbě, zračí se i na jevišti. Režisér Tomáš Pilař v tomto trochu zaspal a nestačil výbornému hudebnímu nastudování Vojtěcha Spurného, které mi naopak připomnělo provedení této opery z Gran Teatre del Liceu v Barceloně.
Trochu mě zklamal světelný design Daniela Tesaře, kterého znám jako naprostou špičku v oboru. Scéna, kdy Orfeus opouští Hádovu říši je totiž vlastně naruby. Zpívá se o odchodu do světla dne a přitom světlo září z podsvětní říše a to ještě tak hloupě, že oslňuje diváky v hledišti.
Nicméně dost kritiky. Představení je na české poměry mimořádné! Mými hnidopišskými výtkami se nenechte otrávit a jestli máte chuť na barokní operu, vyrazte do Plzně. Stojí to za to. Už třeba jen proto, že v titulní roli exceluje Lukáš Zeman!
Mezihra | Maria Stock
Kde končí let je pustá ves
Mariánské schody do nebes
Pod schody kostel a v něm tma
Dvě věže drží ho jak lva
Křiví se na nich kříže dva
—Petr Linhart
S Petrem se trošku známe z jeho návštěv v Sobíku. Mám rád jeho písničky a příběhy. A jeden z těch nejznámějších je právě ze Skoků. Maria Stock. Zmizelá vesnice v Sudetech. Kolik takových je…
Konečně se mi podařilo se tam dostat.
Krásný den. Mariánské léto. Křišťálově čistý vzduch jak ho znám třeba z Islandu. Stříbrné věže obrovského kostela ukrytého v malebné krajině luk prošívané alejemi jabloní a jeřábů. Nebe plné stád bělostných ovcí a beránků a na loukách velká stáda krav.
Panenko skákavá, to je tak krásné místo!
Mělo zaniknout, zmizet. A nezmizelo. Přežilo jozefínské reformy, válku, komunismus a paradoxně největší ránu mu zasadila divoká devadesátá léta. A navzdory tomu jej Stella matutina neopustila. Dobrovolníci pracují na jeho obnově a žije to tu. Ukazuje se, že život nepotřebuje opravený dům, že Bůh může promlouvat v ranním vánku, že modlitby mohou k nebi stoupat jako dým z ohnišť, na nichž hoří vysekané roští z okolí kostela. A z lesa vystupují obrysy základů stavení, zrají tu staré odrůdy hrušní, muškatelky, či co já vím. Jsou jako fíky z ráje. Malé, sladké, plné semínek. Jabloně a švestky. Lem lesa se modrá trnkovými keři.
A v kostele lze stále vystoupat do nebes a promluvit s Pannou Marií.
A to je dobře!
