Děti. Něžní andílci z barokních oltářů a rámů. Zvláště teď, v adventním čase máme sklony se nad dětmi dojímat. Však i barokní vánoční písně, byť nejsou plné sladkých rodinných klišé dnešního času, se při pohledu na Ježíška v jeslích rozněžní. I v profukujícím chlévě v nuzných podmínkách najdou prostor pro růžové tvářičky, něžná očička. Spanilé z archy holubičky, vítej vinšované holoubátko. Tradice a apokryfy se snaží malého Ježíše, o kterém evangelium vlastně mlčí, líčit jako dítě, které nepláče a proměňuje hliněné ptáčky v cvrlikající zpěváčky.
Jenže děti nejsou zdaleka vždy takové. Znal to třeba náš Karel Jaromír Erben. “Hrej si, tu máš kohouta!” Žádné cvrlikání, když se hračka promění v oživlého opeřence, se však nekoná. Bum, bác, letí do kouta.
Z hliněného ptáčka by nejspíš zbyly jen střepy. Místo sladkého zpěvu pláč a křik. Ano, jsou chvíle, kdy byste taky s chutí zavolali: “Pojď si proň…”, nebo napřáhli ruku k pohlavku. Jenže ono to většinou nepomůže. Naopak.
Myslím na Hoegovu knížku Až nadejde čas. Na děti, které zkrátka nepasují do našich škatulek. Máte chuť je vypnout, zavřít někam do zvukotěsné místnosti nebo od nich někam utéct. Převychovat je, změnit. Hned! Ale když nepodlehnete těmhle zkratkám, a obdivuju rodiče, kteří to zvládají, přijde ten okamžik…
Sedíte na pohovce a ten upír najednou přiběhne, vrhne se na vás, obejme vás a řekne: “Du bist mein Freund!” A v tom chlívu a zmatku najednou svítí hvězda před kterou všechny temnoty prchají. Nadechnete se a víte, že můžete zase dál. Je to vlastně víc než nádech, je to chvíle, kdy se hliněný ptáček rozezpívá a letí do světa.
