„Váš dramatický pokus jsem bohužel viděl, neboť Šostakovičova Lady Macbeth byla již dlouho na mém seznamu oper, které toužím vidět. Nevím věru, co Vám vytknouti dříve…“
Lady Macbeth Mcenského újezdu je vynikající opera. Podobně jako Bergův Vojcek nebo Janáčkova Káťa Kabanová se ani Šostakovič s divákem nemazlí. Je to drsné od počátku do konce. Už od prvních momentů, kdy znuděná a citově strádající Katěrina Lvovna teskní po svobodě a smyslu života, je jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Navzdory názvu opery je to příběh slabých mužů ukázaný na příběhu jedné ženy, kterou nenaplněný vztah, touha a zoufalství ženou od jedné vraždy k druhé. Je to příběh, kde žena slouží výhradně potřebám mužů, buď pro ukojení sexuální vášně, nebo pro zabezpečení pokračování rodu. Muži se tu tváří jako hrdinové, ale přitom jsou ubozí a nedůstojní. A ani Katěrina z toho všeho nevychází jako hrdinka. Semleta konvencemi a pravidly mužského světa, toužící, zahnaná do bezvýchodné situace sahá k vraždě jako prostředku dosažení štěstí. Marně. V jejím světě, kde vládnou slabí muži, ani dvě vraždy nepomohou. Svoboda, volnost a láska, po kterých toužila v obří posteli na začátku opery, je vystřídána nekonečnou rozlehlou stepí vyhnanství. Ani zde však nenalezne pokoje a smíření, naopak. I zde je zostuzena a zavržena a podobně jako Janáčkova Káťa volí únik…
Lady Macbeth je drsnou společenskou sondou nejen do tehdejší ruské společnosti. Je vykřičníkem i otazníkem, který je tu stále. Jakou roli má žena ve světě mužů?!
(poznámka pod čarou: cestou do Litomyšle čtu zprávu o tom, že pivovar Svijany připravil novou kolekci piv pro „správné chlapy“. Na plechovkách jsou vyzývavé fotografie žen. Naštěstí podle komentářů to vypadá, že se naše společnost trochu posunula od časů Šostakovičových)
Ale zpět do Litomyšle.
Zde představená Lady Macbeth pochází inscenačně z dílny Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Je pod ní podepsáno duo Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Protože s tvorbou těchto pánů mám už zkušenost, trochu jsem se bál. Chuť vidět Lady Macbeth ale převážila.
Je třeba vyjádřit NDM obdiv za to, že přineslo na naše jeviště tuhle vynikající, ovšem nelehkou operu. Je též třeba poděkovat Smetanově Litomyšli, že našla odvahu uvést ne úplně líbivý kus.
Bohužel však musím konstatovat, že jsem se s inscenací absolutně nepotkal. Jak Šostakovič stupňuje drama příběhu a hudby, tak Nekvasil s Dvořákem stupňují inscenační tragédii, která vrcholí navýsost zpackaným čtvrtým dějstvím. V něm je už divák dokonce ušetřen patření na nepovedené provedení, protože díky scéně zavalené dřevem nevidí skoro vůbec nic. Navzdory tomu, že poslouchá o nekonečných stepích a kilometrech (verstách) pochodu, který nádherně navazuje na dějství třetí, nutí ho inscenační tým zírat na nesmyslně dlouho stavěnou nefunkční scénu. Žel i přes to prkenné peklo na scéně zahlédne, že nová postava na scéně (trestankyně Sonětka) je stylizována jako členka Pussy Riot. Její role v ději, je však úplně jiná a je tu jen jako rádoby aktualizace děje, která opět míří úplně mimo. Celé dílo je završeno scénou, kde se Katěrina vrhá do vln. S jakou elegancí, silou a jednoduchostí se vyrovnal s podobnou scénou Carsen v Kátě Kabanové, s takovou toporností a neohrabaností ji realizovali v Lady Macbeth Dvořák s Nekvasilem. Vzhledem k brutálnímu rozbití celého konceptu přestávkou mezi třetím a čtvrtým dějstvím, která proměnila scénu ve vhled do dílny IKEA a libou hudbu nahradila vřeštěním akušroubováků, jsem si při finální scéně nebyl jistý, zda pád jedné stěny prken byl záměr nebo jen opomenutí několika vrutů. Tohle už nezachrání ani projekce vlnek.
Nekvasil s Dvořákem pojímají celé dílo jako frašku. Proboha proč? To by český divák nezvládl kruté drama? Scéna je, jak je u Daniela Dvořáka bohužel typické, plná zbytečností. Netuším, jestli postel v prvním dějství funguje s oponou na domovské scéně v Ostravě, v Litomyšli však byla zbytečná a lacině papundeklová, inscenátoři klidně mohli použít tu obří, která dobře fungovala po zbytek děje. Byť její přesuny byly rušivé a daly by se jistě řešit promyšleněji. O policejním voze s medvídkem a, pro Dvořáka nezbytným majáčkem, snad ani nebudu psát. Jen jsem čekal, kdy se toporní sboristé o jeho oj přerazí.
Kostýmy byly opět řešeny formou „najdi si něco v šatně“ nebo „přines si něco z domu“ a „pokus se, aby to vypadalo jako z ruského venkova přelomu století“.
Jediné, co na ostravské Lady Macbeth stojí za to, je pěvecké obsazení.
V roli Katěriny Lvovny byla výtečná Iordanka Derilova, partnerem jí byl Vadim Zaplechny, coby Sergej. Též tchán, kupec Izmajlov, v podání Martina Bárty byl vynikající. Bohužel jim režie neumožnila příliš se herecky realizovat a i zde byly prvky, které představení shazovaly a u diváků budily smích.
Sbor zpíval dobře, herecky to bylo klasicky polenovité a o vedení sboru k nějakému hereckému výkonu se nikdo ani nepokoušel. Smutným úkazem byl příšerný balet krys. Když to srovnám s vysokým standardem ostravského baletu, bylo tohle na úrovni oblastního ochotnického spolku.
Orchestr hrál dobře. Škoda, že režie hudbu neposlouchala. Ta je totiž přímo děním na jevišti zapsaným v notách. Kdyby se tak stalo, měli by Katěrina i Sergej více společných chvilek a třeba by třetí dějství neskončilo vyloženě trapným rozchodem ansámblu ve stylu „tak, dnes to stačí, tenhle kus si zkusíme zase zítra“. Shrnuto podtrženo, inscenačnímu pojetí se dařilo zabít ty nejpůsobivější pasáže celého díla.
Navzdory tomuto úsilí však Lady Macbeth patří k nejsilnějším operním dílům, které jsem měl možnost zažít a rozhodně ji chci vidět znovu. Ovšem v jiném provedení.
Lady Macbeth Mcenského újezdu | Národní divadlo moravskoslezské Ostrava v rámci festivalu Smetanova Litomyšl | 28.7.2019
režie: Jiří Nekvasil
scéna: Daniel Dvořák
dirigent: Jakub Klecker