Týdenní pracovní i sociálněsíťový detox v nádherné krajině. Spíme ve stanu nebo přepásáni Mléčnou dráhou. Za čtyři dny potkáme 4 lidi, poutníky. Pastýři v horách se nepočítají, ti do krajiny patří, jsou součástí scenérie. My, poutníci, do ní sice patříme taky, ale jenom otiskem, stopami, které necháme v krajině, a které na mnoha místech stejně brzo pohltí trnitá frygana, suťové pole, valouny v korytě potoka, který ožije s podzimem, zubaté škrapové pole mezi cypřiši, obří listy staletých platanů u horských pramenů. V kapličkách po cestě zapalujeme medem vonící svíčky před zlatem věčnosti a třetí den začínáme poznávat rozličnou chuť vody. Jinak chutná ta z kouzelné studánky u pramene Tromarisa, jinak fitrovaná dešťová voda z okapu chaty Kalergi, s výhledem na Gigilos (1974 m n.m.) a Volakias (2116 m n.m.), jinak voda ze starobylého pramene v sutinách města Lisos.
Pondělní ráno v Chanii.
Autobus do malé podhorské vísky Theriso odjíždí v sedm. Na malém centrálně umístěném nádraží v Chanii je to ještě trochu ospalé, nicméně pohodlná a příjemná nádražka už má otevřeno a nabízí širokou paletu chutných jídel na cestu. Vezmeme dvě sýrové pity a jdeme koupit lístek. Náš autobus je tak trochu mikrobus a řídí ho čarodějka Kiki. Poměrně výrazně namalovaná Řekyně s růžovou mašlí ve vlasech. Na sedadle vedle sedí ještě jedna žena. „Nelekejte se, jedeme ještě vyzvednout nějaké děti do školy. On je to takový školní autobus,“ oznámí.
V autobusku funguje tahle paní trochu jako vychovatelka, pomáhá dětem s taškami a dohlíží, aby nebyly moc rozjívené. Vyjedeme kus za město, naložíme u usedlostí rozhozených podél cesty pár školou povinných dětí a zavezeme je do školy na okraji města. Pak už vzhůru do hor do asi 15 km vzdáleného Therisa. Vesnice leží, jak jinak, na svazích údolí za malebnou platanovou soutěskou. Jak autobus míjí jednotlivá stavení, kde jsou děti, troubí. „Šup, šup, pospěšte se snídaní, otočíme se nahoře u kapličky a jedeme do školy!“
My si naopak u kapličky pod obřím platanem vystoupíme. Obě dámy se s námi rozloučí, zamáváme si a zatímco autobus míří zase dolů k moři, my zamíříme do kapličky sv. Jiří. Zapálit svíčky za úspěch našeho putování a pak hurá serpentinami silnice do hor. Po pár kilometrech uhneme z hlavní cesty. Tady civilizace končí. Je to kraj ovcí, koz a pastevců ve velkých terénních autech. V koutku úst cigareta, na korbě barel s vodou, pytle krmení, pes. Zdravíme se pokynutím ruky. Vousatí drsní týpci, potomci pastevců, zbojníků, hrdých povstalců. Na jejich zahvízdání ale ovce přiběhnou i z velké dálky, zatímco před námi nedůvěřivě uhýbají z cesty, lezou do svahu, mizí pod stromy nebo v trnitých bochanech bylin a křoví frygany.
Suneme se pomalu vzhůru až k prvnímu prameni na cestě. Voda bude provázet naší cestu. Cesta přes hory je náročná právě kvůli nedostatku míst s pramenitou vodou. Někdy je třeba počítat s tím, že vodu poneseme na dva snad až na tři dny a nebude možné ji dříve doplnit. Ve vápencových horách většina vody snadno zasákne mezi skaliska a prameny jsou vzácné, zvlášť na konci října mohou být některé vyschlé. Prameniště tu poznáte snadno. Je obklopeno platany. Obřími platany. Jsme na počátku cesty, takže vody máme ještě dost, dáme si tedy jen krátkou pauzu, pokocháme se tou krásou a pokračujeme po cestě dál.
Kromě platanů u pramenů tvoří zdejší stromové patro hlavně velké cypřiše s bizarně pokroucenými kořeny, bělostnými kmeny a tmavě zeleným jehličím. Šišky připomínají malé fotbalové míče a mohly by být krásnými náušnicemi. Cypřiše doplňují javory (Acer sempervirens). Drobnolisté krásné javory. Na podzim se barví zlatě a rudě. Tvoří často mnohokmeny, zkroucené a propletené jako vlasy Gorgony. Ve vyšších polohách tu pak lze potkat zelkovy (Zelkova abelicea) – po řecku αμπελιτσιά. Tenhle krétský endemit lze na první pohled snadno zaměnit s kermesovými duby, ale zoubkování jejích lístků je jiné.
Dojdeme kolem ruin povstalecké pevnůstky až nad soutěsku Tromarisa. Cesta končí. Teď už bude třeba dobrá mapa s lokalizací GPS, bez ní se hory mohou stát labyrintem, pastí, z níž poutník neunikne, odsouzen k věčnému bloudění po stezkách ovcí a koz. Zapomeňte na google maps nebo stažené mapy.cz, tady vám nepomohou. Máme mapy od Anavasi (1:30 000) a musím zde už dopředu říct, že nám mnohokrát pomohou úplně se v nepřehledné krajině neztratit.
Prolezeme mezi cypřiši a sledujeme stezku ubíhající dolů do údolí. Je poměrně dobře patrná, místy je třeba dát pozor, nenechat se zmást odbočkami vyšlapanými zvěří. Dole v údolí přelezeme koryto potoka, který nyní představuje jen řečiště bílých valounů a štěrku. Na skalách pokroucené barevné javory a mezi ně vede stezka vzhůru po svahu, pak po vrstevnici. Za chvíli vstupujeme do posvátného háje. Stříbrné platanové sloupoví, na zemi koberec hnědých velkých listů, bílé vápencové skalky s kapradinami a mechem. Enti stále žijí, napadne nás, když přijdeme k prameni Tromarisa. Několik neskutečně obrovských platanů stráží nevelkou nádrž plnou křišťálově čisté vody, která přitéká trubkou z výše položené soustavy několika kamenných koryt. Vydatný pramen Tromarisa vyvěrá zpod skály. Místo z jiného světa. Chrám živé vody. Zde musíme odpočinout. Kde jinde by se člověk měl občerstvit během pouti? Doplníme vodu, opláchneme se, na přenosném lihovém vařiči zvládneme uvařit kávu i ovesnou kaši.
Před námi je cesta svahem nahoru, podél prameniště. Po nebi se začínají honit mraky. Horská krajina se střídavě halí do závoje.
Krajina na okraji Bílých Hor.
Nevěsta podzimu.
Bělostná pleť vonící tymiánem,
zřítelnice křišťálové prameny,
v uších drobné karneoly hlohů,
plátkové zlato javorů
a v bílé říze křehké kvítky ocúnů.
Nevěsta víří ve slunečním tanci.
Její krása mizí pod bílým závojem
a pak se s bleskem slunečních paprsků zase objeví
oslní hosty
zmate jejich kroky,
když před nimi rozprostře tisíce stezek
a pak je zase skryje závojem.
Opojná krása hor
na prahu podzimu.
Jdeme mezi javory, které už mnohdy shodily listy. Stromy jsou pokroucené, s šedavou kůrou. Děravé kameny, skalky plné boulí, trnité dřišťály a pichlavá vegetace. Šedá, bílá, stříbrná, zelená. Mezi šedým sloupovím kmenů je pramen Pigadakia. Proud je sotva znatelný, dobře, že jsme nabrali vodu níže, tady by to bylo obtížnější a bylo by lépe vodu filtrovat, protože v kamenném korytě už není tak průzračná a válí se v ní chuchvalce žlutohnědých řas. Opodál je ukryté mitáto, přístřešek pro pastevce. My ho ale mineme a pokračujeme dál nahoru. Kilometry v nohou a tíha batohu na zádech už je znát a den docela pokročil. Je čas hledat místo k přenocování, kamenitém škrapovém terénu to není jen tak. Rozhodneme se vyšplhat až do sedla v naději, že nahoře by mohla být planinka.
Je tam, ovšem, jak už to v sedlech bývá, pěkně větrná. Naštěstí kousek na druhé straně za sedlem je dolík, trochu chráněný před větrem. Podle bobků oblíbené útočiště ovcí a koz. Co je však důležitější, jsou tu travnatá vypasená místa bez ostrých bílých balvanů.
Stan postavíme snadno. Nadšen z venkovního táboření začnu sbírat po okolí suché dřevo zpod stromů s tím, že si uděláme oheň. Když hrabu lopatkou místo pro ohniště najdu už nastartované vypučelé cibulky ocúnů a krokusů. Poryvy větru a pohled na vysušenou trávu a keříky kolem mne však od škrtnutí sirkou odradí. Z kamenů postavíme závětří a na lihovém vařiči si uděláme kafe a pak zmizíme ve stanu.
První den končí. Jsme nadšení, unavení a plní očekávání. Netušíme, že zítra nás čeká opravdu horský terén plný překvapení.
Pro úterní ráno nám počasí nachystalo úchvatné divadlo.
Svítí slunce a přesto se z údolí valí mraky. Přetékají nižší hřebeny, vítr je rozfoukává. Vrcholky okolních hor se střídavě halí do závoje, střídavě oslepují, to když na bílý vápenec zasvítí prudké slunce. Nasazuju teplou čepici, sundávám ji, podle toho, jak jde vítr, jak svítí slunce. Terén je obtížně schůdný, kamenitý, pichlavý a nepřehledný. Cesta je jen čárkovaná čára v mapě, v terénu nic takového neexistuje. Jen občas kozí a ovčí stezky, které se rozbíhají a sbíhají, matou, zavádějí nás na kraj proláklin a ke skalnatým svahům, kde padají do bílé mračné hlubiny. Děkuju za to, že máme mapy v mobilu a že GPS se chytá. Snažíme se držet čáry v mapě, ale musíme si přiznat, že spíš bloudíme než putujeme. Přelezeme tenhle kopeček a už bychom měli klesat. Jenže za kopečkem jsou ukryté další horizonty. Další závrty, další planinky porostlé zježenými palisádami dřišťálu a ovčími bobky.
Občas narazíme na odhozenou nábojnici. Lovci sem chodívají na koroptve. Pro nás je to skutečné znamení, že jdeme dobře, jinak je cesta jen virtuální realitou displeje mobilu a mapy „Samaria, Crete“. Prostor pár čtverečních centimetrů. Směšně malý úsek, který jsme plánovali na dopoledne se protahuje. Na obzoru vidíme svah s širokou cestou vylámanou ve skále. Tam míříme. Jenže, co v horách vypadá blízko, je jen iluze skutečné blízkosti. Vrcholek za vrcholkem, závrt, skalka, neprostupná hradba frygány, která se zakusuje do našich lýtek a nechává tam krvavou morseovku. Tečka, tečka, čárka. Do toho výhledy, ze kterých se motá hlava, opojení krásou. Pak přichází fáze nervozity. Opět pohled na mapu, pokus přiblížit se té černé čárkované linii. Marnost střídá radost nad další nábojnicí. Na malé planince najdeme místo pod pokřivenými zelkovami, kde si dáme svačinu. Podle počítadla kroků jsme neušli téměř nic, přesto už jsme na cestě dobré čtyři hodiny. Nohy však proti téhle statistice protestují. Bavím se představou, že jsme jako potkani v bludišti při experimentu a vědci si poklepávají na čelo a píší studii o tom, že to s tou inteligencí a orientací v terénu je u některých jedinců druhu Homo sapiens opravdu bídné.
Konečně jsme nad kaňonem, na jehož druhé straně nahoře ve svahu svítí jizva cesty lemovaná stehem ze zlatých uschlých bodláků. Už jenom slézt dolů a vyškrábat se kolmo nahoru. Vyberu jednu z ovčích stezek a spouštím se šikmo svahem dolů na dno kaňonu. Cestu komplikují nízké jehličňany a skalky. Postupně se propadám svahem na nižší a nižší úroveň stezek. Už jsem téměř dole, když zjistím, že ode dna kaňonu mě dělí skalní sráz. Je třeba jít ještě dál, šikmo svahem. Konečně na kamenitém dně. Zjara, když roztají sněhy na vrcholech, tudy nejspíš teče pořádně živý potok. Teď je tu jen suché koryto s bílými valouny. A teď už jen nahoru na cestu. Není to daleko. Svah je prudký, ale přímý výstup mi nakonec připadá jako nejsnazší část dnešního pochodu. Jen nahoře, pár desítek metrů pod cestou je finální překážka – suťové pole z balvanů shozených sem při lámání skály a budování cesty. Velké balvany ale drží, problém je spíš drobnější suť, která občas ujede. Navíc s batohem se rovnováha udržuje hůř. Ovšem ta radost, když konečně stojím na cestě a koukám do kaňonu za sebou, ta za to stála.
Protože tady se stanovat opravdu nedá, chceme dojít aspoň na planinu v sedle Poria. Po široké cestě kolem bílo černých skal už je to snadné. Navíc se nám Bílé Hory starají o nádherné výhledy. Mavri, Psari. Tady se připojíme na mezinárodní značení E4, která uhýbá nahoru do hor. Původně jsme uvažovali, že bychom se do hor vydali také, ale nakonec jsme se rozhodli, že si to necháme na jarní výpravu. Teď půjdeme směrem na planinu Omalos a dolů přes Koustogerako do Sougie.
Planina Poria není na stanování žádné terno, fouká tu, ale protože už není čas jít dál, postavíme stan na slepé cestě alespoň trochu v zákrytu křovisek. Kousek dál ze sedla je nádherný výhled na Gigilos a Volakias. Stojí tam kamenné mitáto, uvnitř je ovšem vrstva prahu, takže stan je opravdu lepší volba. Nad mitátem je chata, meteostanice. Večer tam dorazí s terénním autem skupina tří horalů, kteří se ráno chystají do hor.
Zalezeme si do stanu a usneme unavení celodenním blouděním v náročném terénu. Podle mobilní aplikace byl dnešní výkon, alespoň co se počtu kroků týče, ubohý. My ale víme své.
K chatě Kalergi a pak dál… do Skotska
Ráno dlouho neotálíme. Planinka Poria není zrovna místo, kde byste se chtěli moc zdržovat. I skupinka horalů, kteří dorazili včera před soumrakem, je už na nohou. S batohy vyrážejí nahoru klikatou stezkou mezi křovisky k vrcholu hory Psari (1817 m n.m.). Kolem vrcholků se však honí mraky a cáry mlhy. Hory se střídavě halí do mlhy nebo oslepují sluneční září. Tam, kde před chvíli vedla cesta je během okamžiku mléčně bílá mlha. Jdeme po široké cestě lemované uschlými zlatými žezly bodláků. Potkáme skupinu koz a ovcí. Černá, bílá a červená. První dvě barvy jsou jim vlastní, ta červená je nastříkaná barvou, aby si ovčáci svá stáda poznali. Můžete potkat ovce zelené i modré. Stačí se pořádně podívat do kraje. Zvuky Bílých hor jsou fičení větru a zvonění zvonců.
Na vrcholku před námi se objeví chata Kalergi. Jedna z pár chat, na které můžete v Bílých horách narazit. Plánujeme, bude-li ještě otevřeno, snídani přímo na chatě, protože na vyfukované planince, kde jsme stanovali, nešlo ani ohřát vodu. Chaty v horách na Krétě ovšem nejsou v celoročním provozu, na zimu je zabední a otevřou zase až v létě. Na tváři přistála sprška studeného deště. Zatáhlo se. Chata zmizela v mraku. Prší. Vytahuju pláštěnku. Když se mi do ní podaří nasoukat a hlavně ji přetáhnout přes batoh, v tom větru to není úplně jednoduché, déšť ustane. Sundám pláštěnku. Ano, budeme si chvíli hrát. Prší, neprší, prší, neprší… Když ale dolezeme k chatě, rozprší se vydatně. Chata je samozřejmě zavřená. Naštěstí před vchodem je protažená střecha nad prahem, je tu stůl, lavice a dva poutníci.
To takhle jedete na Krétu, abyste tu potkali sousedy. Je to rakouský pár z Gmündu. Ráno přijeli autobusem na planinu Omalos, pak se několik hodin škrabali nahoru až sem s plánem, že vyrazí do hor po trase E4. My měli štěstí, že jsme ráno aspoň viděli Gigilos. Od chaty je na něj krásný výhled. Když ovšem nelije. Rakušané už mají smůlu, Gigilos dnes neuvidí. Řešíme počasí a plány další cesty. Podle předpovědi je naděje na zlepšení v těchto místech malá. Vyrazit do hor, kde je cesta místy sotva značená, je mlha a prší, není dobrý nápad.
“Nechápu, proč jsme jeli na Krétu, copak doma nemáme hory?” žertují rakouští poutníci.
“My jsme to přehodnotili už včera,” říkám, “jdeme dolů na Omalos a objedeme to, cesta je tam lépe značená.”
Náš problém je, že včerejší bloudění nás připravilo o čas a o část zásob vody, které jsme měli. Možnost nabrat vodu je až dole na planině Omalos. Chata Kalergi je sice zavřená, ale místní vědí, že s vodou může být problém, a proto je u dveří složeno několik balení vody. Jednu láhev vody si vezmeme, druhou naplníme filtrovanou dešťovkou z okapu. To by mělo na dnešek stačit. Navíc v chladném a deštivém počasí není taková spotřeba jako v parném dni na pobřeží.
Dnes nás čeká po většinu dne sestup. Rakušané už se balí a vracejí se dolů do údolí. Rozloučíme se, dosrkáme kafe, které jsme si zvládli v závětří uvařit, posnídáme a pak začneme sestupovat v serpentinách dolů na planinu Omalos. Setup nám zabere několik hodin. Oblačnost je nízká a z naducaných mraků prší.
Omalos přejdeme bez zastávky po silnici co nejrychleji. Na planině se pasou ovce a já mám pocit, že jsme prošli teleportem. Určitě jsme někde ve Skotsku. Vzpomínám na cestu přes Glen Coe, tehdy lilo, vřesoviště byla nasáklá vodou, a pouze ovce se v tomhle terénu pohybovaly jistě a s jakousi samozřejmostí. Zastavíme jen u sadu u cesty, abychom ochutnali dozrávající jablka a výborné hrušky. Ticho ruší jen hukot stavebních strojů. Omalos je náhorní planina, bezodtoká pánev mezi horami, problém ovšem je, že na vápencovém podloží se většina vody rychle vsákne a zmizí v podzemí. Aby na planině mohlo fungovat zemědělství, je třeba tu vodu co nejdéle zadržet. Proto tu budují velkou nádrž, která by měla usnadnit závlahy. Teď, v tom lijáku, to zní absurdně, ale sucho je tu opravdu problém.
Když už na Omalos sestoupíte, musíte zase nahoru. Naštěstí ne tak moc. Chvíli se schováme v kapličce u svatého Theodora v sedle nad planinou a kousek za ní pak uhneme z hlavní cesty a vystoupáme po malé asfaltce nad stezku v údolí, která se časem zanoří do soutěsky Agia Eirinis. Soutěskou se dá dojít až do Sougie. My ale chceme jít cypřišovými háji přes kapličku sv. Kateřiny do vsi Koustogerako. Je to jedna z větví mezinárodní trasy E4.
Je to nádherný úsek, který rozhodně stojí za námahu. Už při stoupání se krajina rychle mění. Nastupuje zubatý škrapový terén a cypřiše. V tom kamenitém podloží, na svazích vyfoukáváných větrem a vypékaných jižním sluncem jsou zdejší háje jako z pohádky. Bizarní pokroucené uzlovaté kmeny, mrtvá vybělená torza uschlých stromů a ten zvláštní zvuk větru v korunách. Mezi kameny jsou tu a tam rozkvetlé ocúny. Ne tu a tam, jsou všude. Drobné fialové a bělavé kvítky. Počasí se uklidnilo. Déšť ustal a vysvitlo slunce. Cypřiše vydechují vůni a mezi jejich pokroucenými kmeny se nabízejí výhledy do hornaté krajiny. Na vzdálených kopcích jsou vidět bílé vesničky. To bude zase nádherné stanování, v takové kráse… až teda mezi vším tím kamením najdeme pár metrů na postavení stanu a ještě ideálně ne na nakloněné rovině. Zdá se to jako nemožný úkol. Naštěstí jsou tu ukrytá údolíčka a planinky, kde je po dešti pod cypřiši půda měkká, ale ne rozbahněná, a hlavně bez kamení a bez trnitých keříků. V jednom takovém atriu pod mohutnými kmeny postavíme stan a jdeme se kochat západem slunce.
Přes Koustogerako za Kyklopem
Krásné ráno pod cypřiši a oči jak dvě volská oka. To je tak, když večer po deštivém dni pobíháte mezi cypřišema a fotíte západ slunce. Nejlíp samozřejmě tak, aby tam byl sticker, neboli to krásné sluníčko s paprsky. Na to musíte několik minut civět do slunce a do rána vám pak oči krásně napuchnou. Naštěstí to brzo splaskne a my se můžeme zase kochat.
K cypřišům se přidružují borovice halepské. Mezi temnou zelení hustého cypřišového jehličí svěže zelené jemné chomáče dlouhých jehlic. A kmeny tančí v ranním slunci až se z toho hlava mate. Sestoupíme k vyschlému potoku, kde dřív stávalo mytáto. Olisma. Prastaré borovice, mezi jehličím sem tam ocún a mezi větvemi a suchými travinami pavučiny. Posvátné háje vonící smolou. Ke kapličce svaté Kateřiny je to už jen kousek. Samotná kaplička není žádný zázrak, ale dá se tu chvíli odpočinout. Pramen u ní sice je, ale k vodě se do cisterny v zemi dostat nedá. Nevadí, víme, že před Koustogerako je silný pramen, který nevysychá.
Cesta ke vsi vede nekonečnými seprentinami, ale výhledy jsou krásné, takže cesta ubíhá. Dobrá, ubíhá i proto, že nápadně zrychluju krok v touze vidět po třech dnech pramenitou vodu. A nenamítejte, že včera půl dne lilo jako z konve, to se nepočítá. Dvě branky kvůli ovcím a už jsou tu olivové háje a na hřebínku mezi údolíčky malebná vesnička. Ta ale počká, protože po levé straně cesty je silný pramen. Voda prýští ze skály do kamenných koryt. Je tu i stará prádelna. Koryto s vytesanými vroubky, které sloužilo jako obecní valcha a máchadlo. Piju a piju. Propadám trochu bláznění, sundávám boty, ponožky a cáchám nohama ve vodě. Pak si chvíli sednu a čekám až oschnu. Nad pramenem je kaplička, tak se vyrazím podívat. Překvapivě je zamčeno, to je nezvyklé. Jako útěcha je tu však sad citroníků, zídka je rozbořená a na stromě září zlaté citróny. Během pár minut je tu nejlahodnější pití, které jsme měli. Voda s citrónem! Direktgepressed. Už jsem zase bosý s nohama v korytě. Kolem hrkotá terénní vůz kamsi nahoru nad vesnici. Chlapík za volantem mě pozdraví a směje se. Já tu stojím bosý, batoh opřený o skálu, chlemstám vodu s citrónem a jsem v ráji.
Koustogerako má pohnutou historii. Za druhé světové války byl na Krétě silný protiněmecký odboj. Partyzáni se schovávali v horách a zlomit jejich odpor bylo pro německou armádu těžké. Právě Koustogerako bylo velmi silnou povstaleckou baštou. V září 1943 Němci prohledávali okolí a pátrali po britských parašutistech. Muži z vesnice bojovali v horách a německé jednotky obklíčily vesnici, zajaly ženy a začaly je brutálně vyslýchat. Namísto informací o britských parašutistech jim však do zad vpadli partyzáni a mnoho německých vojáků padlo, včetně velitele posádky. Bohužel odveta na sebe nedala dlouho čekat. 29.9.1943 německé vojenské oddíly obklíčily nejen Koustogerako, ale ještě nedaleké vesnice Livadas a Moni. Zajali a mučili obyvatele, staré a nemocné povraždili, zbytek odvlekli do vězení a vesnice střelbou z děl srovnali se zemí. Dnes tento masakr, podobně jako naše Ležáky nebo Lidice připomíná památník nad vesnicí. Ta už zase stojí a pro poutníčky nabízí dokonce příjemný kafenion.
My, rozjaření svěží koupelí v prameni a citrónovým nektarem, pokračujeme dál za vesnici směrem k pobřeží. Tam nás čeká Kyklopova jeskyně, místo našeho dnešního noclehu.
Myslel jsem, že Kyklopova jeskyně bude taková ta nudná prohlubeň, kterých je na pobřeží Kréty mnoho, ale vůbec ne. Je to opravdová jeskyně. Jasně, na krápníkovou výzdobu můžete zapomenout, je to jeden sál, který má podlahu vystlanou ovčími a kozími bobky, ale přesně takhle přece jeskyně Kyklopa Poliféma vypadala. Tady Odyseus svazoval ovce k sobě, když potřeboval s druhy uniknout Polifémovi, kterého před tím oslepil. Polifémovi nezbylo, než ohmatávat, co vychází z jeskyně. Ovce a kozy pustil, jakmile však hmátl po člověku, zahubil ho. Mazaný Odyseus však uprchl ukrytý pod ovcemi, které ráno vybíhaly z jeskyně na pastvu.
“Potichu schytal největší berany, pokryté hustou vlnou, a svázal je po třech k sobě. Pod prostředního z nich přivázal vždy jednoho ze svých druhů. Sám si vybral největšího berana ze všech, ale jen jednoho, skrčil se mu pod huňaté břicho a držel se pevně rukama chomáčů jeho husté, převislé vlny. Nastalo ráno. Ovce bečely, neboť nebyly podojeny. Polyfémos je ohmatával a pouštěl z jeskyně ven. Když se blížil ke vchodu stádní beran, byla v Odysseovi v té chvíli právě tak malá dušička jako ve všech, kteří takto procházeli před ním. Ani nedýchal. Polyfémos i tomuto beranovi sahal na hřbet a rozmlouval s ním, jako by měl rozum. Stěžoval si mu, jak ho Nikdo připravil o zrak, a pronášel rozezleně:
„Ale ještě neušel záhubě ten ničemný Nikdo! Kdybych tak věděl, kde se skrývá! Kdybys tak ty, berane, mohl mluvit a řekl mi o něm! Mozek by mu stříkal po stěnách, jak bych jím tloukl o zem.“ Takto mluvil, sténaje bolestí, když pouštěl posledního berana ze sluje.
Když byli pár kroků od jeskyně, Odysseus se pustil a odvázal i své druhy. Pak vybrali nejtučnější ovce a hnali je s sebou k lodi. Tam se setkali s ostatními druhy a radovali se ze shledání. Ale potom se dali všichni do pláče pro ty, které Polyfémos tak hrozným způsobem sprovodil ze světa. Avšak Odysseus jim dával mlčky znamení, aby byli tiše, nechtějí-li ještě v poslední chvíli zahynout. Rychle tedy vehnali ovce na loď, nasedli a odrazili od břehu. Veslaři veslovali ze všech sil a brzy byli hezký kus od obrova obydlí.”
Zkrátka jeskyně má své kouzlo a se zapadajícím sluncem je ještě lepší. Budeme spát venku. Počasí tomu přeje. Možná je v tom trochu ozvěna Odyseova příběhu, spíš ale prach a bobky uvnitř, že se nám nechce lézt do jeskyně za tmy. Slyšíme mečení koz v křovinách. Sem tam se smýkne kopyto po kameni, zašustí tráva. Ležíme a koukáme na nebe. První hvězda, druhá, další a další…
Na prahu Polifemovy jeskyně
oči hledají dávné hrdiny.
Venuše nad obzorem?
Snad.
Orion?
Ve skalách cinkají zvonky kozích stád
a nad hlavou pár hvězd.
Na prahu Polifemovy jeskyně
nechce se spát.
Kde je Velký vůz?
Tamhle!
Je tu nebe jiné?
Vítr šumí ve větvích rohovníků
a nad hlavou desítky hvězd.
Na prahu Polifemovy jeskyně
oči přivykly šeru.
Mihnul se netopýr.
Světlo baterky vyplašilo ptáka v temnotě.
Lelek kozodoj?
Snad.
A nad hlavou tisíce hvězd.
A místo stanu plášť z Mléčné dráhy.
Od Kyklopa za Antonínem a na Lisos
Ráno se naše cesty rozdělí. Dája pokračuje svým tempem dolů a pak na západ k Soughii, já se rozhodnu ještě jít ke kapličce sv. Antonína na pobřeží, což je kousek druhým směrem, na východ. Znamená to spustit se ze svahu dolů k ústí soutěsky Keratidias. Soutěskou má podle mapy vést jakási stezka nahoru. No, ani náhodou. Ani v dobré mapě si zdejší kartografové neodpustí tyhle žerty vedeni jakousi podivnou tvůrčí silou malují čárkované linie tam, kde by bylo sice hezké cestu vést, ale museli byste mít obratnost ovcí nebo koz. Naštěstí mě tohle netrápí, moje cesta je dobře značená E4 vedoucí po pobřeží a kaplička sv. Antonína je odsud dobře vidět. Když už nějakou dobu jdu víceméně po vrstevnici, znejistím. Kaplička je dole, určitě několik desítek metrů pode mnou. Odbočku jsem přece žádnou neviděl. Zachraňuje mne navigace. První odbočku jsem přešel, vracet se nechci, vezmu to tou druhou. Dobře, odbočka tu není… spustím se podle navigace dolů svahem a po pár desítkách metrů narazím na prvního kamenného mužíka. Jdu správně. Typická krétská cesta – sleduj nezvykle navršené kameny v podrostu. Ke kapličce dolů je sráz a na jeho úbočí jsou vysekané schody.
Kaple má dvě části, starou a novou. Zvenčí vypadají stejně, ale zatímco nová je trochu nuda, stará je nádherně malovaná. Ze začouzených černých stěn shlížejí desítky tváří svatých. Pod vší tou černí ze svíček je zlato věčnosti, sláva a vzkříšení. Bible chudých.
Protože jsem pořádně zpocený, těším se na první koupel v moři. Hledám místo, kde je nejméně kamenů, aby se dalo vlézt do vody. Prolézám houštím oleandrů a tu zjišťuju, že kaple stojí vlastně u mocného pramene. Všechna ta voda, která nahoře rychle zasákne do puklin ve vápenci, tady vyvěrá ven silným proudem přímo do moře. Zátoka je tak velkým prameništěm, proto ty oleandry všude kolem. Koupu se v moři, ale přitom je to vlastně koupel v horské bystřině. Voda řeže do nohou jako žiletky, nedá se v ní vydržet dlouho, ale v tom vedru, které panuje na pobřeží, je to osvěžující.
Po koupeli vyrazím zpět. Nechci ale jít stejnou cestou, na E4 vedoucí kdesi ve svahu nahoře se pokusím dostat druhou stezkou, která má podle mapy od kapličky vést. Značení v balvanisku u moře je dobré, kamenní mužíci, sem tam červená tečka na kameni. Pak ale stezka zmizí. Zjistím, že se vrhám směrem ke kamenům, které sice vypadají jako mužíci, ale ve skutečnosti je to náhodná skupinka. Že by cesta vedla tudy…? Ne, tamhle vede. Vydám se touženým směrem a za chvíli skončím v neprostupném křoví. Dobrá, půjdu touhle cestičkou. Za chvíli se ztratím na srázu mezi kamením. Snad po deseti minutách, nekonečných výpadech jedním nebo druhým směrem, návratech a prolézání křoví narazím na cestičku, u které po pár desítkách metrů stojí opravdový kamenný mužík. Od něj už je v dohledu další. Za chvíli jsem zpět na E4 a divím se, jak jsem tuhle odbočku mohl při sestupu ke kapličce minout. Asi jsem se moc kochal tančícími borovicemi nebo koukal po kvetoucích brambořících.
Darinu dojdu na malebné cestě, která sleduje pobřeží až do Soughie, malého městečka v ústí soutěsky. Nad Soughií stávaly karavany. Jezdilo se se na dovolené. Na jaře 2019 ale přišla pořádná povodeň a karavanové městečko zmizelo v moři valounů a štěrku. Dnes už tu karavany zase stojí, jsou ale více nahoře ve svahu, ne přímo ve vyschlém korytě řeky. Na pláži si dáme osvěžující koupel.
Začíná se smrákat a my máme před sebou ještě kus cesty. Chceme spát v ruinách starobylého města Lisos. Potřebujeme projít kousek soutěsky, vyšplhat na kopec, přejít planinu a sejít do malebného údolí tvaru amfiteátru, kde bývalo starověké město. Tam, kde by na divadle bylo jeviště, je tady malebná pláž s kostelíkem Panny Marie, postaveným ze zbytku antických ruin.
Lisos bylo významné krétské město, které tu stálo od 4 století před Kristem do devátého století našeho letopočtu. Je tu množství zbytků starých staveb převážně z římského období, nejzajímavější jsou asi trosky Asklépiova chrámu se zachovalou mozaikovou podlahou a dva starobylé kostely z byzantského období – Agios Kyrikos a kostel Panny Marie. Oba mají krásnou atmosféru, v Agios Kyrikos jsou zachované fresky.
Na Lisos dorazíme až za tmy. U pramene v centru bývalého města potkáme podivného chlapíka, asi hlídače. Neodpoví ani na pozdrav a tváří se jako bubák. Radši se pakujeme směrem k pobřeží. Původní plán, spát na pláži, ale nakonec zavrhneme, a usteleme si u zdi kostela Panny Marie. Je tu pevný rovný terén a celé místo má nádhernou atmosféru. Zase koukáme na hvězdy, kterých je v těchto končinách plné nebe. Chvíli sice řešíme, jestli nás chlapík-bubák nepřijde v noci vyhodit, ale nakonec krása tohoto místa přehluší vše negativní a my usneme utahaní po náročném dni.
Po pobřeží na komáří pláž Gialiskari
Ráno je přesně takové, jak jsme si ho představovali. Čekáme, až se vyhoupne slunce a užíváme si krásu místa. Uvaříme kafe a za chvíli přijde chlapík z večera. Asi se vyspal do růžova. Dnes už není bubák. Pozdraví. Jde do kostela, pomodlit se a zapálit svíčky. Přidáme k jeho plamínku jeho svíce další dva. Slunce mezitím barví věnec vápencových srázů uzavírajících amfiteátr.
Sbalíme spacáky, zajdeme k prameni vyprat propocená trička, doplnit zásoby vody. Navštívíme ještě horní kostelík Agios Kyrikos a Asklépiův chrám a vydáme se na cestu k Paleochoře. Tady ve skalách je cesta lemovaná tisíci rozkvetlých růžových bramboříků. Jsou křehké a něžné. Když opustíme kotlinu, začne trochu nudná cesta přes pastviny a pak sice pěkná, ale dlouhá a nekonečná cesta podél pobřeží až ke krásné pláži Gialiskari.
Tam si v kiosku dáme pořádný žvanec a k tomu studený Mythos a užíváme si chvíli typickou Krétu z pohlednic zahraničních turistů – válení na pláži. Čekáme na západ slunce. Na Gialiskari není trvalé osídlení, jezdí se sem z Paleochory, takže na večer pláž osiří. Kiosek zavře a je klid. Zabereme lehátka, která tu zůstanou, a těšíme se na luxusní noc.
Tedy myslíme si, že to bude luxusní noc. Naše poslední noc venku! I proto jsme dnes nedošli až do Paleochory. Chtěli jsme noc na pláži. Plácneme se na lehátka. Rozsvěcují se první hvězdy, vlny přehazují oblázky na pláži… bzzz… ozve se u ucha. Bzzz… Svědí mě hřbet ruky. Bzzz… Komáří letka vyrazila z blízkých křovin. Jsou jich desítky. Přetáhnu spacák přes hlavu. Uf, unikl jsem, myslím si chvíli, než se ozve ten proklatý zvuk a ucítím pálení na tváři. Snažíme se ukrýt, bojujeme repelentem, nakonec vysílením padneme, abychom se ráno probudili a vypadali jako s nějakou kožní nemocí. Napočítal jsem kolem čtyř desítek štípanců. Čelo mám jako když jsem právě sundal trnovou korunu, hřbety rukou svědí a soutěží ve svědění se stehny, dokonce i břichem. A na to není nic lepšího, než si pár těch nejlepších štípanců rozškrábat. Ještě teď, čtvrt roku od toho romantického noclehu na pláži, mě svědí ruce, když o tom píšu.
Gialiskari-Paleochora
Tenhle úsek je spíš nutnost než nějaká zvláštní rozkoš. Tedy pokud neholdujete prašným cestám, kde každý průjezd auta nebo motorky zvedne prašnou bouři a to i přesto, že je tu právě z těch důvodů snížená rychlost a řidiči, alespoň ti, kteří nás míjeli, jezdí opravdu opatrně a ohleduplně.
V Paleochoře nás čeká relax, nezbytná návštěva civilizačních vymožeností – kavárna s pořádným řeckým kafem a jiné dobroty. Zvládneme i koupání na městské pláži, ale brzo to zabalíme, protože fouká silný vítr, který se v kombinaci s pískem stará o nepříjemný peeling. Navíc městská pláž v Paleochoře sama o sobě není nic extra.
Odpoledne sedneme na autobus a večer už jsme zpět v Chanii, odkud jsme před pár dny vyšli. Naše týdenní putování Krétou od severu k jihu se pro rok 2019 uzavírá. Ne však na dlouho, na 2020 máme naplánován přechod Bílých hor…
.