Řecké pašije napotřetí

Do třetice všeho dobrého… No ehm, ne tak úplně, ale začněme popořadě. Národní divadlo Brno věnuje velkou pozornost opernímu odkazu Bohuslava Martinů. A to je dobře. Martinů je vynikající, myslím, že neprávem opomíjený. Po Hrách o Marii a Gilgamešovi přichází Řecké pašije. Napotřetí. První dvě snahy o uvedení této velké opery Bohuslava Martinů v Brně překazila koronakrize. 

Dvě témata, jeden příběh

Řecké pašije jsou také o krizi, krizi uprchlické, a také o tom, jaký je rozdíl mezi povrchním chápáním víry a skutečnou hlubinou. No a v neposlední řadě jsou příběhem o každém z nás. Ostatně stejně jako Hry o Marii nebo Gilgameš.

Námět pašijí nenapsal nikdo menší než Nikos Kazantzakis. Předlohou byl jeho Kristus znovu ukřižovaný. Martinů obsah zjednodušil, ale podstatné a univerzálně sdělné zůstalo. Jde vlastně o dva příběhy, jedním je příběh o uprchlících, kteří hledají nový domov poté, co byla jejich rodná vesnice vypleněna Turky. Druhým, který se odehrává souběžně s touto tragédií, je příběh proměny několika vesničanů poté, co jsou vybráni k velkému úkolu. Ztvárnit v pašijových hrách postavy apoštolů a pochopitelně i Ježíše. Ano, ten příběh, který všichni známe, ale po přečtení jej zpravidla odložíme a jedeme dál ve starých kolejích. 

“Pláčete nad příběhem mého ukřižování, a pak jdete spokojeně spát. Tak mne milujete?” 

—Manolios, 3. dějství, Řecké pašije

Musíme si přečíst evangelium“ (Michelis)

Jenže takhle by to nešlo. Ježíše a apoštoly/ku nemůžete hrát jen tak a v klidu spát. Tyhle role vás promění, nebo alespoň mohou proměnit (mimochodem na podobném principu funguje bibliodrama). Problém nastane, když vám proměna otevře oči a vy pak už nemůžete odmítnout natažené ruce potřebných, a to ani když duchovní autorita obce velí opak, protože “my přece máme své tradice, své problémy a kdoví, co jsou ti nově příchozí zač.” Zkrátka někdo může problémy interpretovat jako Boží trest, a odbýt to konstatováním, že si tedy dotyčný za vše může sám a dobře mu tak, nebo můžete problémy interpretovat jako Boží příležitost. Zkrátka věčná otázka: kde je Bůh, když se lidem dějí špatné věci?

Ne, ani postavy Řeckých pašijí v tom nemají hned jasno, klopýtají a chybují. Některé dokonce vidí úplně jiné příležitosti. Všichni do toho promítají i své trable a touhy, ale nakonec padnou silná a odvážná rozhodnutí, ať pro jednu nebo druhou možnost.

Martinů Řecké pašije jsou živou a žitou vírou, která hledá odpovědi. Jsou hledáním pramene, hledáním kořenů, které ovšem nejsou zahrabány jen v zemi, ale musí dávat růst kmeni i větvím a přinášet plody.

Brněnské pašije

Brněnské nastudování čerpá dobře z příběhu a vypráví jej ve velkých, mystikou prosycených obrazech. V podstatě v neustálém šeru a mlze, kterou prostupují paprsky světla a ohně vášní se odehrává velký příběh. Jenže je třeba přiznat, že celé nastudování klopýtá, bloudí a padá všude tam, kde tuhle linku opustí.

Velká scéna rámovaná jakousi chladnou betonovou zdí je skvělým vyjádřením toho mrazivě přítomného rozdělení, které může překonat jen tu a tam prostupující světlo. A ačkoli se světlo uchopuje hůře než kámen, který můžete hodit po někom, kdo si to podle vás zaslouží, v Brně světlo uchopili výborně. Světlo je nejsilnějším prvkem celého provedení. Zdatně mu sekunduje základní rámec velké scény, který je v první půli představení doplněný o vodní plochu v patřičný čas. Bohužel zbytek scény je samoúčelný balast. Ať už jsou to podivně spouštěné stoly, stromy obrácené korunami dolů (že by znamení vykořenění?) nebo domečky jako z modelové železnice či znovu vodní plocha vecpaná nuceně a zbytečně na scénu (když už jsme to tedy napustili, že).

Mé upřímné zděšení vyvolává v tomto nastudování plyšový osel, veletrapná plyšová ovečka a naprosto zbytečný traktůrek, který svým hloupým klaksonem a blikáním ničí celou atmosféru díla. Tahle vyprázdněná přeplácanost a potřeba plnit prostor scény věcmi mi sedí k Danielu Dvořákovi a jeho inscenacím. U týmu Jiřího Heřmana jsem byl dosud zvyklý na uměřenost, magičnost a mystiku obrazu. Se scénou Dragana Stojčevskiho však tahle mystika dostává bolestivé rány. Další ranou jsou kostýmy Alexandry Gruskové. Opravdu jsou to kostýmy pro Řecké pašije? Nebo je to, nikoli poprvé viděná, snaha obléknout představení stylem – dojdi si do šatny a něco na sebe hoď. Aby nedošlo k mýlce, nepožaduji ani rustikální oděv řeckého venkova, ani mi nevadí představení s obleky, ryze soudobá nebo zvláštně bezčasá. Požaduji ale styl a jasný výraz. To bohužel v brněnské inscenaci chybí, resp. kostýmy jsou pelmel bez výrazu a co hůř, působí nechtěné a nežádoucí zmatky v identifikaci jednotlivých postav.

Jako poznámku pod čarou je zajímavé zmínit, že Alexandra Grusková je podepsaná pod kostýmy z předchozích výborných adaptací díla Martinů a to jak pod Hrami o Marii, tak pod Gilgamešem. Stejně tak Dragan Stojčevski stál za působivou scénou právě v Gilgamešovi.

V neposlední řadě je pak třeba zmínit nepovedeně naroubované rádoby komické herecké momenty do meziher. Jakkoli může být pochopitelná snaha odlehčit na chvíli vážnost a dramatičnost celého díla, karikovat postavy motivované nízkými pudy a vášněmi, tak takto přátelé ne. Tohle pitvoření v brněnských pašijích vyvolává spíš pocit trapnosti, namísto prostoru pro trefnou kritiku záporáků nebo vydechnutí z vypjatosti celé opery.

Naštěstí celé představení zachraňuje hudební složka. Orchestr pod vedením Roberta Kružíka je výborný, stejně jako většina pěveckých představitelů a sborů. Zvláště pak je třeba zmínit výkony Petera Bergera (Manolios/Kristus), Pavly Vykopalové (Kateřina/Máří Magdalena) a obou představitelů duchovních vůdců Jana Šťávy a Davida Szendiucha (otec Grigoris, otec Fotis). Velmi rozpačitý, hlavně po stránce herecké, mám dojem z Petra Levíčka (Panait/Jidáš), který hraje křečovitě a nepřesvědčivě přehrává. Na sborovém herectví je pak znát dlouhá covidová pauza, protože v Brně jsem zvyklý na lepší výkony.  Ale to budiž sborům prominuto, protože v tomhle představení mají hodně práce a režie nešetří s náročnými přesuny, včetně těch mezi jevištěm a hledištěm.

Shrnuto podtrženo, i přestože Brnu patří velký dík za popularizaci Martinů a přesto, že Jiří Heřman je můj režisérský favorit, myslím, že na Řeckých pašijích si v Brně vylámali zuby. Za mě je velké zklamání. Pravda, výsledek je snesitelný a v několika ohledech dokonce velmi dobrý (stále si vybavuji noční můru v podobě tragického provedení Řeckých pašijí z Olomouce), leč celkově je vyznění brněnské inscenace velmi rozpačité. Stejně rozpačité jako nedělní děkovačka, kdy někteří diváci přistoupili na standing ovation nikoli po doznění posledních tónů, ale až při odchodu protagonistů a to ještě po dosti křečovitém a umělém protahování děkovačky, která zprvu žádný strhující potlesk nevyvovala. 

Řecké pašije | Bohuslav Martinů | ND Brno, 7.11.2021

hudební nastudování: Robert Kružík

režie: Jiří Heřman

scéna: Dragan Stojčevski

kostýmy: Alexandra Grusková

světelný design: Jiří Heřman

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.